Domů2007-01-11
Volání temných krystalů - třetí část
3. dílVolání temných krystalů
Díl třetí
Bílý rozbřesk
1. Velmistrovo pátrání
Poslední kupecké karavany opustily chudinskou čtvrť Centrálního města. Bylo už tedy dlouho po poledni. Davy lidí na ulicích pozvolna řídly.
Jak slunce putovalo po čisté obloze nad městem, stíny nízkých budov se protahovaly a vyplňovaly úzké uličky. Nuzné příbytky slepené z různých kusů plastů vypadaly úplně stejně jako každý jiný den.
Na ulicích se už opět prášilo, protože od posledního deště uplynul skoro celý den. Ve vší té špíně se mezi davy lidí bezcílně proplétal jedenáctiletý chlapec.
Luba měl už zase hlad. Od té doby, co ztratil domov se pořádně nenajedl a už to na něm začínalo být znát. Pohyboval se malátně chvíli s davem, chvíli zas proti němu. Jeho žaludek si už nejspíš zvykl na střídmé dávky potravy a přestal se hlasitě dožadovat jídla.
Měl taky trochu žízeň, ale s opatřováním vody nebyly takové problémy jako s hledáním jídla. I takhle pozdě odpoledne se někde na stinném dvorku našla louže, ze které se mohl napít. Ne vždy se to dalo pít a ne vždy mu pak bylo dobře.
V jednom dvoře dokonce narazil na sud s dešťovou vodou, která byla krásně čistá. Opatrně se k němu přiblížil a začal hltavě pít. Dobře věděl, proč pospíchá. Za chvíli se totiž otevřely dveře sousedního domu a z nich vyšel hartusící muž.
Tehdy byl Luboš naštěstí rychlejší. I když si dobře pamatoval, kde to bylo, neodvažoval se tam vrátit.
Ze všeho největší strach mu ale naháněli lidé. To, že se jich bál, ho nejspíš drželo při životě. V některých částech chudinské čtvrti totiž přijít moc blízko znamenalo přijít k úrazu nebo i o život.
Luba ta místa znal a taky se jim pečlivě vyhýbal. V každém případě ale nebylo dobré, aby se někde delší dobu zdržoval. Moc dobře si pamatoval, co se stalo s jeho matkou. Odvezli ji pryč ve stříbrném vznášedle a on už ji nikdy neviděl.
Rozhodně nechtěl, aby ho taky někam odvezli.
Cítil se unavený a chtělo se mu spát, i když vstával teprve před chvílí. Došel tedy k rohu jednoho baráku a posadil se do stínu, aby si trochu odpočinul.
Pozoroval lidi, jak chodí kolem. Někteří si ho vůbec nevšímali. Proč taky? Jiní o něj jen zavadili očima a pokračovali dál. Nic neobvyklého, pomysleli si při tom. Když ale zjistil, že se na něj několik lidí dívá déle, zvedl se a odešel pryč.
O nikoho dalšího nestál. Jeho máma, což byla jediná osoba, kterou by teď chtěl vidět, byla mrtvá. S cizími lidmi jsou spojeny akorát potíže.
Jedna věc mu ale vrtala hlavou. Nedovedl si vůbec vysvětlit, jak se mu podařilo přimět jídlo, aby se vzneslo až k jeho ruce.
Když byl v noci ve skladišti dál od lidí, měl čas o tom přemýšlet. Zkoušel stejným způsobem poručit kameni, aby se vznesl.
Ať mu ale rozkazoval sebe víc, kámen ležel před ním a ne a ne vyletět do vzduchu. Nakonec do něj vzteky kopnul a narazil si palec na noze. Ještě teď, když šel, cítil chvílemi bolest.
Někdy, vlastně dost často, svět kolem sebe vůbec nechápal.
Nerozuměl spoustě věcí. Přitom tolik toužil pochopit je. Okolní svět se mu zdál nespravedlivý, protože ho neocenil.
Na druhou stranu on nepotřeboval, aby si ho někdo všímal. Dokázal se o sebe postarat sám. Tedy skoro…
Jeho myslí se proháněly stovky otázek, ale nebyl tu nikdo, komu by je mohl položit. Strašně moc chtěl, aby tu s ním byla zase jeho máma. Nebo ještě líp, aby se teď probudil, zjistil, že to všechno byl jenom ošklivý sen.
Zdálo se však, že teď se z toho snu ještě nevzbudí.
( – - – )
Velmistr jen málokdy cestoval. Nebylo to tím, že by neměl cestování rád. Jako velmistr se musel zabývat spoustou věcí. Když potřeboval s někým mluvit, nebylo vždy nutné, aby za ním letěl až na druhý konec galaxie.
Většina členů rady mezi sebou s oblibou mluvila pomocí Síly. Stejně tak mistři Síly se často uchylovali k tomuto způsobu komunikace. Rytíři obvykle používali ke svým hlášením rytířské počítače.
Stejně tak studenti si rychle osvojili téměř bezchybnou technologii, kterou rytíři Síly disponovali. Velmistrovým úkolem bylo dohlížet na chod Akademie a radit ostatním, když to potřebovali.
Od chvíle, kdy byl zvolen velmistrem se zabýval hlavně meditací a koordinací ostatních rytířů.
Je tomu už dlouho, co jsem sám plnil nějaký úkol, pomyslel si. Když se vyskytl nějaký problém, rada posoudila jeho závažnost a poté rozhodla, komu svěří jeho vyřešení.
Úkoly pro mladší rytíře byly jednodušší než pro mistry. Členové rady se zabývali jen skutečně závažnými problémy. Tenhle systém měl výhodu v tom, že efektivně využíval schopnosti jednotlivců.
Nezkušený rytíř se jen těžko poučí něčím, co je nad jeho síly, protože to nebude schopen vyřešit. Kdyby naopak mistr s letitými zkušenostmi měl pořád dokola provádět kontroly map v soustavě Ró, moc by to k rozvoji jeho osobnosti nepřispělo.
Velmistr jen málokdy neodhadl situaci, což byl právě důvod, proč byl velmistr. Tentokrát to ale vypadalo, že pro mistra Tara-Ju vybral příliš obtížnou misi.
Nejspíš jsem se tam měl vydat rovnou sám, vyčítal si. Velmistra více mrzela vlastní chyba, než to, že se mistrovi Tara-Ju nedaří. A pak je tu ten problém s Bílým rozbřeskem, připomněl si. Něco tak závažného jsem měl předvídat.
Důvod, proč velmistr tolik času trávil meditací, byl prostý. Jeho schopnosti byly natolik velké, že mohl předvídat některé problémy. Ale ani já nevidím vše, povzdechl si.
Občas, když nahlížel při meditacích do čtvrté dimenze, připadalo mu, že ve hře je ještě někdo daleko silnější než on sám. Mohlo by jít o Temného vévodu, napadlo ho. I když Temné rytíře už dlouhou dobu nikdo neviděl, bylo všem jasné, že se nemohli jen tak vypařit.
Hrozba Zla tu je stále, uvažoval velmistr. On sám to občas cítil a s ním i jiní mistři. Jako by se Zlo poslední dobou probouzelo ze svého dlouhého spánku.
Ještě předtím, než nasedl do své stíhačky a opustil Alfu-Tercii, dlouho uvažoval o tom, co se děje na Ró. Musel si přiznat, že tomu nerozumí.
Velmistr věděl, jak velký pokrok udělal mistr Tara-Ju, když určil alespoň přibližnou oblast, kde by ztracení rytíři mohli být. Z patnácti planet a mnoha měsíců soustavy Ró zúžil mistr oblast hledání na jeden kontinent na Ró-Undecimě.
Z tohoto pohledu to vypadalo jako úspěch.
Problém je ale s tou oblastí samotnou, dumal dál velmistr. Rytířské počítače se tam nedají zaměřit, družice při průletu nad těmi místy podávají nesmyslné údaje. Ve stíhačce se k tomu území nemůže nikdo ani přiblížit, protože by selhaly veškeré přístroje a stroj by se zřítil.
A aby to bylo ještě těžší, pomyslel si velmistr, je velice obtížné nahlédnout tam pomocí Síly. Jako by někdo nebo něco vytvořilo nad tím územím ochrannou bariéru Síly.
Velmistr doufal, že se mu společně s mistrem Tara-Ju podaří zjistit ještě něco víc. Potřeboval bych někoho, kdo dokáže tou ochranou proniknout, říkal si.
Tušil, že ani on sám takové schopnosti nemá. Předpokládal sice, že by mohl vidět víc než mistr Tara-Ju, ale obával se, že ani to nebude dost.
Z dalšího přemítání ho vytrhlo zapípání palubního počítače, který mu oznamoval, že se právě dostal do blízkosti soustavy Ró. Pohlédl na šmouhy, které se míhaly kolem kokpitu, a zjistil, že už pomalu nabývají podoby skutečných hvězd.
Dorazil tedy ke svému cíli…
( – - – )
Hloučky studentů posedávaly ve veliké síni v Jižní věži a bedlivě pozorovaly vysokého mistra. Mistr Očiba-Al-Šal při výkladu velice rád pochodoval po místnosti od oken ke dveřím a zase zpátky.
Jeho pravá ruka přitom vždy spočívala na jílci krystalového meče. Hlavy studentů se otáčely za jdoucím mistrem a jejich uši se zájmem poslouchaly každé jeho slovo.
„Jak jsem právě viděl,“ říkal zrovna mistr, „je znát, že se učíte rychle.“
Studenti se sborově usmáli.
„To je dobře,“ pokračoval mistr Očiba spokojeně. „Dneska vám tedy ukážu něco nového.“
Tváře studentů nabraly ještě soustředěnější výraz.
„Účinný způsob, jak vás může Temný rytíř vyřadit z boje, je zranit vás na noze,“ vykládal mistr. „Stačí i poměrně malé škrábnutí a vaše stabilita bude narušena.“
Někteří studenti souhlasně přikývli.
„Jak je důležité, abyste se drželi pevně na nohou vám snad nemusím připomínat,“ mistrův dunivý hlas se chvílemi vzdaloval, podle toho, v které části sálu teď právě mistr byl. „Se ztrátou stability přijdete i o soustředěnost, čehož váš protivník využije, aby vás dorazil.“
„Útok na nohy nemá takový dosah, jako útok na ramena, takže se před ním dá lehčeji uskočit,“ pokračoval mistr, „ale ani to není možné vždy.“
Garen pozorně naslouchal mistrovu výkladu a při tom přemýšlel nad svým bojovým stylem.
Mistr Očiba mluvil dál: „Dolní kryt se od horního příliš neliší. Stačí jen obrátit čepel meče směrem k zemi.“
Mistr studentům ukázal, jak takový blok vypadá.
„Pro jistější odražení protivníkova meče je lepší držet meč oběma rukama,“ mistr opět názorně naznačil. „Když přecházíte z horního bloku do dolního, musíte jednou rukou přehmátnout. Tenhle pohyb se musíte naučit skutečně dobře, aby vás příliš nezdržoval.“
Mistr se rozhlédl po studentech.
„Z počátku vám to nepůjde rychle, ale nebojte se, rychlost získáte cvičením.“ Mistr vyzval studenty, aby si stoupli a převedl jim bloky ještě jednou.
„Tak a teď to zkuste se mnou.“ Mistr opět přešel do krytu pravé nohy a s ním i studenti, kteří tu byli.
„Dobře,“ pochválil je, „a teď sami.“
Mistr prošel mezi studenty a každému podle jeho potřeb poradil. Pak si stoupl zase doprostřed místnosti a pokračoval ve výkladu.
„Zkuste si také přechod z horních krytů do dolních,“ poradil jim. „Vaši protivníci se vás budou snažit zmást právě tím, že budou rychle střídat horní a dolní údery, nebo zkoušet předstírané výpady.“
Sám studentům opět předvedl, jak se to dělá, a potom sledoval, jak si studenti vedou. Nakonec mezi nimi prošel a opravoval jejich chyby.
„Dobrá, no a teď trochu skutečné praxe,“ oznámil mistr.
Mezi studenty se rozmohl vzrušený šepot.
„Třeba S’Leni…“ oznámil mistr.
S’Leni vystoupila z hloučku studentů a stoupla si před mistra. Mistr vyměnil svůj krystalový meč za cvičný a postavil se do přirozeného střehu.
I S’Leni se připravila. Použila svůj oblíbený vyzývavý střeh. Mistr Očiba pomalu zaútočil na její pravou nohu. S’Leni bleskově přetočila svůj meč a přešla do dolního krytu.
„Hm, to bylo dobré,“ uznal mistr.
Tentokrát zkusil rychlejší výpad. S’Leni vykryla i ten.
„Dobře, teď normální rychlostí,“ prohodil mistr a hned začal útočit.
První výpad vedl na dívčino levé rameno. Pak následoval útok směřovaný na levou nohu a po něm sled náhodných úderů.
S’Leni se hbitě oháněla svým mečem a kryla se před mistrovými výpady.
„Výborně,“ pochválil ji mistr. „Tak to je pro dnešek vše…“
2. Bolestivá noční můra
Viděl, jak jeho svítící meč letí kamsi pryč. Pak dopadl na podlahu a zhasl. Neobklopovala ho však tma, ale červenofialové světlo. Kolem něj stály čtyři stíny. Zakrývaly mu výhled na černé stěny protkané rudými žilkami. Každý z nich držel aktivovaný meč. Tři fialové byly před ním, ten červený vzadu spíš jen tušil.
Fialové světlo matně ozařovalo tvář stínu, který stál před ním. Všimnul si hezké dívky zkusil se na ni usmát. Její obličej na něj však stále shlížel stejně tvrdým pohledem jako předtím. Zdálo se, že tenhle postup nezabral.
Stál asi tak uprostřed jednoho z mnoha dómů, které tu byly. Jeho černé stěny prozařovaly žhnoucí červené žilky. Z vysokého stropu i stěn jeskyně sestupovaly dlouhé špičaté krápníky. I ony v barvě té nejtemnější noci olemované ohnivou červení.
„Přidej se k nám!“ uslyšel hlas chlapce s červeným mečem.
„Staň se služebníkem právoplatného vládce celé galaxie!“ doplnila dívka.
„Spoj se s Temnotou a získáš moc, o které se ti ani nesnilo,“ lákal ho další hlas.
„Neodporuj, nemá to smysl,“ varoval jiný.
„Pojď se mnou a poklekni před naším pánem,“ ozval se zas ten chlapec za ním.
„To on ti ukáže skutečnou moc Temné strany,“ řekla dívka.
Pak slyšel sám sebe: „Nikdy…“
Poslední hláska toho slova utonula ve výkřiku, když ho zasáhla první vlna bolesti. Viděl nataženou ruku a dívčinu tvář staženou do spokojeného šklebu. Slyšel sebe, jak křičí, a do toho se mísil dívčin škodolibý smích.
Bolest ho donutila kleknout na kolena. Pak ucítil, jak ho někdo udeřil mezi lopatky. Další příval bolesti ho srazil na všechny čtyři. Stačilo už jen pár kopanců, aby si poslušně lehnul na zem. Instinktivně si kryl hlavu, ale údery dopadaly spíš na jeho tělo.
„Tak co, ještě se budeš vzpírat?!“ ptal se vyzývavý chlapecký hlas.
Dívka si k němu klekla a chytla ho za vlasy, aby mu nadzvedla hlavu od země. „Slyšels?! Odpověz!“
Řekla to tvrdě a tvářila se přitom velmi přesvědčivě.
Zasténal.
Čísi ruce ho zvedly ze země a pak ho pevně přidržovaly, aby nespadl zase na zem. Své rozbolavěné tělo cítil stále silněji. Postavy kolem sebe však viděl dost nejasně. Nemohl ale říct jestli rozmazaně, protože tu byla moc velká tma.
I když si přál, aby tohle všechno hodně rychle skončilo, nedařilo se mu ze sebe vysoukat jediné slovo.
Stíny kolem něj to nejspíš braly jako neuspokojivou odpověď, protože začalo další kolo mučení. Dívka si klekla před něj a začala se ho dotýkat na různých místech jeho těla.
Každý její dotek mu však působil nesnesitelnou bolest. Ta bolest jím procházela a zanechávala v něm nesmazatelnou stopu. Začínal tu dívku nenávidět. Bolest se někdy ozývala tady, jinde zase tam a pokaždé silněji.
Začal křičet.
„Odpor nemá cenu…“ přesvědčoval ho nějaký hlas.
„Staň se jedním z nás…“ našeptával jiný.
„Nemáš jinou možnost,“ řekl kdosi. „Buď se s námi spojíš, nebo zemřeš. A věř mi, že tě to bude hodně bolet…“
I to málo, co viděl, začínalo postupně ještě víc černat.
Zasténal.
Červené žilky, které prostupovaly černými stěnami, se mu před očima slévaly do obludných tvarů. Připomínaly děsivé postavy z ohně. Každá z nich na něj otvírala svá hrozná ústa. A ze všech vycházela jen jediná věta.
„Staň se jedním z nás!“
Ústa opletená ohněm mu slibovala moc nad životy jiných lidí. Bylo na tom cosi děsivého, ale také lákavého. Velice lákavého. Třeba by se pak dokázal pomstít té dívce za bolest, kterou mu způsobila…
Pomstít se…
Provést jí něco hodně zlého. Způsobit jí ještě větší bolest, než jakou způsobila ona jemu. Oplatit jí to…
Pak jeho ochraptělá ústa vydala jediné slovo: „Dobře…“
Bolest náhle jakoby zmizela. Prostě přestala existovat. Ani dívčiny doteky už nebolely, dokonce se mu začínaly líbit…
( – - – )
Mistryně L’Wu začala tím, že se uzavřela za neproniknutelnou hradbou Síly. Vtěsnala do ní celý svůj pokoj a všechny své myšlenky. To, co se teď chystala udělat, by někdo mohl pokládat za velice nebezpečné.
Členové rady by to možná dokázali pochopit, ale ostatní by si mysleli, že jedná velmi nerozumně. Ona však chápala důležitost tohoto kroku. Abychom mohli čelit našemu nepříteli, opakovala si to, co jí kdysi řekl velmistr, musíme ho nejprve poznat.
Uvědomovala si, že dokud nepronikne pod roušku závoje Temnoty, kterým vše přikrývá druhá strana, nikdy nepochopí, co se teď děje. A to by znamenalo, že neobjeví spojitost mezi krystaly a zmizelými rytíři. A ona věděla, že něco takového existovat musí.
Mistryně už dlouhou dobu tušila, že tyhle dvě na první pohled různé věci mají něco společného. Její poslední výzkumy jí o tom mnoho napovídaly. Zatím ale netušila, jak by krystaly mohly zapříčinit něčí zmizení.
Bezpečně věděla, že Sílou nabité krystaly mohou předávat svůj náboj dalším. Ten pokus mezitím několikrát zopakovala a vždy se stejnými výsledky. Hlavní krystal nikdy neztratil ani špetičku svého náboje a ty ostatní se rozzářily skoro na jeho intenzitu. Je to zvláštní, pomyslela si.
Vyvozovala z toho, že by na Ró mohla existovat celá krystalová ložiska, která by byla takto nabitá něčí Sílou. Neznepokojivější na tom bylo, že netušila čí.
V každé Temné době sídlili rytíři Temna právě na Ró, připomínala si známé informace. A tomu, že to bylo pouze kvůli její výhodné poloze, věřili jen ti prosťáčci, co nevěděli nic o Síle.
Rytíři, co přišli na Ró, se cítili úplně jinak než někde jinde. Pole Síly tam je takové jiné, zvláštní, vzpomínala na chvíle, kdy i ona byla na Ró.
Ta chvíle, kterou strávila přemýšlením, jí pomohla nabrat ztracené síly. Vytvořit tak mohutnou bariéru Síly je velice vyčerpávající. Teď, když trochu pookřála, mohla pokračovat dál podle svého plánu.
Mistryně L’Wu se totiž rozhodla, že zkusí jeden krystal nabít Temnou Sílou. Skutečnou Temnou Sílou. Sílou, kterou dokáže vytvořit jedině spojení Zla, nenávisti a strachu.
Zdálo se jí to jako nejvýhodnější cesta, jak zjistit, co by dokázal takový krystal na Ró. Kdyby tam tedy byl. Věděla, že je to dost možné, ale přesto se ještě potřebovala ujistit. Potřebovala vědět, jak se bude takový krystal chovat.
To by mohlo zodpovědět většinu jejích otázek. Když se pak potvrdí její obavy, musí to okamžitě oznámit velmistrovi. Jestli zjistí, že se mýlí, bude to jedině dobře.
Naposledy zkontrolovala ochranný štít ze Síly, jestli je tak neprostupný, jak potřebuje. Kromě velmistra a mistra Tara-Ju by nikdo neměl překonat tuhle její bezpečnostní pojistku. Mohla být se sebou spokojená, protože tak dobré ochranné pole ještě nevytvořila.
A teď budu hodně zlá, řekla si. Koutky jejích úst se přitom prohnuly do ďábelského úšklebku.
Představila si Ji, jak si klestila cestu Akademií, když rytíři zjistili, že je Zlá. Nebylo to pro ni těžké. Zlo se uvolnilo ze řetězů, kterými je po léta svazovala, skoro samo. Bála se jen jediného, že se to bude obtížně vracet zpátky.
L’Wu byla tehdy studentka Síly a všechno viděla z první ruky. Několik studentů se Jí postavilo. Všichni dopadli špatně.
Nemohli se s Ní rovnat. Ona už totiž byla skutečný Temný rytíř. Viděla, jak se její kamarádi hroutí ve smrtelných bolestech k zemi s propíchnutým břichem. Cítila Její radost a jejich spálenou krev.
Tehdy měla studentka L’Wu nejblíž k Temné straně. Když viděla hlavu své nejlepší kamarádky, jak se jí pomalu kutálí k nohám, chtělo se jí nenávidět celý svět.
Tenkrát se ovládla a prošla tak zkouškou. I L’Wu bojovala s Ní. Poslední úder, kterým ji Ona chtěla zabít, zastavil meč jednoho rytíře.
Těžiště souboje se pak přeneslo jinam.
I teď, když na to mistryně po letech vzpomínala, se vrátila stará nenávist. Zpočátku se jen tak slabě ozývala. Kdesi hluboko uvnitř její mysli. Když ale nenávist zjistila, že se jí mistryně nesnaží utlumit, začala se projevovat víc.
Mistryně věděla, že nesmí zajít moc daleko, protože by ji to pak mohlo zničit.
Jak já Ji nenávidím! opakovala si se stále větším důrazem. A nenávist v ní ji poslouchala a rostla. Brzy už nenáviděla i jiné. Tehdejší mistry za to, že Ji neodhalili dřív. Rytíře za to, že než se stačili vzpamatovat, byla její kamarádka mrtvá.
Své kamarády, co zemřeli, za to, že se nechali zabít. Sebe, že nezemřela s nimi. Toho rytíře, co ji tehdy zachránil, za to, že ji zachránil. A taky, že Ji pak nakonec nechal běžet.
Jak si to vůbec mohl dovolit! rozčílila se. Měl Ji zabít. Měl s Ní udělat to, co si zasloužila. Měl Ji propíchnout svým modrým mečem a pak ho z Ní vytrhnout a useknout Jí hlavu!
Pak se podívala na krystal na stole. Jeho modré světlo ji dráždilo. Nenáviděla to světlo i ten krystal. Přišla blíž ke stolu.
Dotkla se krystalu a ucítila bolest, která jakoby ji chtěla připomenout, že není Temná. Ona ji však neposlouchala a držela ruku na krystalu, dokud celý nezrudl.
Jeho plameny ji pak posilovaly v její nenávisti.
Najednou si uvědomila, že se musí začít ovládat. Bylo to ale příliš těžké. Navíc ten krystal jí stále našeptával, že není tak špatné být Temným.
Zřetelně slyšela slova krystalu: „Zůstaň se mnou. V temnotě je pravá síla! Neopouštěj mě!“
Znělo to jako rozkaz. A neuposlechnout bylo takřka nemožné.
Nakonec ale zvítězila její vůle. Postupně se jí podařilo potlačit starou nenávist a vykázat ji ze své mysli. Krystal jí v tom urputně bránil.
Stále jí radil, aby si to rozmyslela. Nabízel jí vrcholné uspokojení, až nalezne cestu své pomsty. Nabízel jí, že jí k nohám položí Její život, když bude chtít.
Ale ona ho přemohla. Jak se postupně vracela zpátky na světlo, objevila, že nejlepší obranou proti volání krystalu je ignorovat ho.
Takže ho ignorovala.
Trvalo jí ještě několik hodin, než se vzpamatovala natolik, že byla schopná opět se dotknout krystalu a zničit Zlo v něm.
I tenhle dotek hodně bolel. Dokonce víc než ten předchozí.
Věděla, že to musí co nejdřív oznámit velmistrovi. Byla si jistá, že se velmistr musí dozvědět o tom, jaký vliv může mít Temný krystal na mysl rytíře Síly.
Teď však byla natolik vyčerpaná, že se musela ještě dlouhou meditací uklidnit, než konečně vzala svůj počítač a nechala ho najít velmistrovu stanici…
( – - – )
Martin kráčel vedle Garena. Společně se proplétali mezi studenty, kteří šli jiným směrem než oni, nebo se spolu jen tak bavili a postávali přitom uprostřed chodby. V hlavní chodbě jako obvykle příjemně svítily bílé světelné panely. Vymezenými drahami běhaly modré pulzy.
Po několika dalších krocích zahnuli chlapci do jedné z postranních chodeb. Její začátek ozařovala ještě bílá záře z hlavní chodby. Jak se jí ale vzdalovali, i světlo sláblo. Panely osvětlující podlahu byly ztlumené skoro na minimum.
I touhle chodbou běžely modré pulzy. Pohybovaly se přiměřenou rychlostí, takže jim chlapci pohodlně stačili.
Tento systém osvětlení byl na Akademii oblíbený. Jednak poskytoval dostatečné světlo a navíc i šetřil energii. Na návštěvníky zvenčí by asi působil zvláštně, ale jen málokdo odtamtud se dostal za prosvětlenou vstupní halu nebo mimo hlavní chodby.
Navíc kromě rytířů Síly sem chodil jen málokdo.
Chlapci pokračovali dál, až ke schodišti, které spojovalo padesáté páté a padesáté šesté patro. Jen co po něm vystoupili do šestapadesátého, ocitli se uprostřed studentské jídelny.
Tahle jídelna měla trochu zvláštní uspořádání, hlavně kvůli tomu schodišti uprostřed. Nebyl to samozřejmě jediný vchod. Několik dveří vedlo do různých chodeb tohohle patra. Dalšími dveřmi se pak dalo vejít do kuchyně.
Zvláštní na této místnosti bylo také to, že narozdíl od jiných jídelen neměla žádná okna. Rozhodně to ale nebylo na škodu. Prostor tu rozdělovaly štíhlé sloupy a zástěny, což vytvářelo mnohem důvěrnější prostředí.
Garen, který sem občas rád chodil zvlášť, když měl tu správnou náladu, zavedl kamaráda na své oblíbené místo. Oba se posadili a začali studovat plochou obrazovku před sebou.
Garen s výběrem dlouho neváhal a dotkl se obrázku svého oblíbeného jídla. Objednávku zakončil ještě posilujícím ovocným džusem, který se k tomuto pokrmu obzvláště hodil.
Martin se rozhodl, že zkusí něco nového. Zlehka prstem klepnul na obrázek lákavě vyhlížejícího jídla a pak ještě jednou na multivitaminový nápoj.
„Tak co, jaká dnes byla hodina šermu?“ začal Garen.
„Mistrovi se to lehko říká,“ odpověděl Martin, „je to pořád těžší a těžší…“
„Ale no tak,“ usmál se Garen, „vždyť na tom nic není.“
„Že ne?“ podivil se Martin.
„Prostě sladíš svou mysl se Sílou a necháš se jí řídit,“ vysvětloval Garen.
„No nevím,“ zatvářil se Martin pochybovačně. „Snažím se dělat to, co nám mistr říká, ale vůbec mi to nejde.“
„Moc na to myslíš,“ řekl Garen, „na tvém meči bude záležet tvůj život, musíš ho umět ovládat rychle a přesně.“
„O to právě jde,“ přiznal Martin. „Něco tak důležitého musím přece ovládat svou myslí. Mistr Hoš-Ido-Gato to přece říkal, ne?“
„Ano,“ uznal Garen, „ale to nemluvil o soubojích, ale o usměrňování Síly pomocí mysli.“
„Hmm,“ zamyslel se Martin, „ale to je přece podobné, ne?“
„Je pravda, že při souboji občas potřebuješ usměrnit Sílu, to potom musíš kontrolovat svou vůlí,“ odpověděl Garen, „Když ale máš odrážet údery musíš Sílu číst a postupovat podle toho, co ti říká. To myslí posuzovat nepotřebuješ.“
„Nevím, pořád tomu nerozumím.“
„Vlastně to je strašně lehké, prostě na to přestaneš myslet a necháš Sílu, aby řídila tvé tělo,“ vysvětlil Garen. „Co budeš dělat večer?“
„Zatím nevím.“
„Tak se mnou pojď do tělocvičny, já ti to tam ukážu.“
3. Nečekaní návštěvníci
Chlapcova tvář se roztáhla do vítězného úsměvu. Teď už mu nic nebránilo, aby si to jídlo vzal. Ještě vrhl poslední letmý pohled po prodavači, aby se ujistil, že skutečně zmizel ve dveřích toho domu naproti.
Okolo v tu chvíli nikdo nebyl. To byl asi taky ten důvod, proč si prodavač dovolil jen tak odejít od svého krámku. Luboše, který všechno pozoroval ze svého úkrytu, nikdo vidět nemohl.
Takováhle příležitost se nenabízí každý den, takže by byla škoda jí nevyužít. V rychlosti vyběhl ze skladiště přímo na ulici. Naposledy zkontroloval, že ta ulice je prázdná, a vrhl se na stánek s jídlem. Sundal si tričko a začal do něj balit kousky lákavě vonícího masa, které obratně stahoval z háků.
Pracoval rychle a neustále se ohlížel po dveřích, ve kterých předtím zmizel prodavač. Konečně bylo tričko plné, takže ho svázal do uzlíku a odběhl zpátky do skladiště.
Doufal, že mu jídlo několik dní vydrží, aby měl klid. Poslední dobou měl totiž strašný strach. Asi to trochu způsobovaly ty zlé sny, co se mu zdály kdykoliv zavřel oči. Přál si, aby zmizely. Snažil se neusnout, ale nakonec spánku vždy podlehl.
Myslel si, že když se teď dobře nají, bude silnější a nebude muset tolik spát. A když nebude muset tolik spát, nebude se mu zdát tolik ošklivých snů. To znělo logicky, takže se to rozhodl provést.
Už, už chtěl raneček s uzeným masem rozbalit, ale pak si řekl, že by ho ten chlap třeba mohl začít hledat. Napadlo ho tedy, že se přemístí jinam.
Věděl o jiné opuštěné polorozpadlé budově kousek odsud. Navíc začínal mít žízeň a tam na dvorku byl stín, takže tam voda vydržela i dlouho do odpoledne.
Vylezl tedy na ulici a zamířil si to k vyšší opuštěné budově, jejíž střecha byla už odsud vidět. Raneček s jídlem držel pevně oběma rukama, protože to pro něj teď bylo to nejcennější, co měl. Příjemná vůně uzeného masa ho šimrala do nosu, až se mu zbíhaly sliny.
Po několika krocích se dostal na rušnější hlavní ulici, kudy procházelo hodně lidí. Nevšímal si jejich pohledů, které se za ním obracely. Pouze zrychloval, aby byl odsud, co nejdříve pryč a mohl se konečně najíst.
Jakmile spatřil kýženou odbočku doprava, vyklouzl ze změti lidí na hlavní ulici. Prošel úzkou prolukou mezi oprýskanými příbytky a ocitl se na další hlavní ulici.
Prokličkoval mezi lidmi a karavanou jakoušů, aby zmizel v další zapadlé uličce. Jeho cíl se již rýsoval na jejím konci. On ale dobře věděl, že hlavní vchod je stále zamčený, a že bude muset projít přes dvorky až k rozbořené zdi.
Vybral si tedy jednu proluku mezi plechovými stěnami, která ho zavedla až na zarostlý dvorek plný různého haraburdí.
Opatrně ho prošel až k zídce. Musel přitom dávat pozor, aby se o něco nepořezal, protože tu bylo všude spousta střepů a ostrých kovových úlomků.
S potížemi se vydrápal na zídku a spustil se na druhou stranu. Před ním ležel další podobný neudržovaný kus volné země. Z příbytku, který ke dvorku přiléhal, zaslechl nějaký šramot, takže se přikrčil k zemi, aby ho zakryly vysoké rostliny.
Obezřetně se proplížil až k zídce. Zase ji přelezl a pak pokračoval stejným způsobem ještě přes několik dalších dvorků.
Konečně se před ním objevila vysoká kamenná zeď, která obklopovala dvůr rozlehlé opuštěné budovy, kam měl namířeno. Kdysi to prý byla nějaká továrna. Co si ale on pamatoval, tak to tu bylo vždy prázdné.
Chvíli kráčel podél zdi, až se dostal k místu, kde na zemi v trávě leželo několik pohozených zrezlých plechů. Balíček s jídlem opatrně položil do trávy a kleknul si ke zdi. Začal ohmatávat kameny, až našel jeden uvolněný.
Pomalu ho začal vyviklávat. Šlo mu to hůř, než když tu byl naposledy. Nejspíš to asi bylo tím, že od té doby hodně zeslábl. Dřív mohl běžet dlouhé minuty a byl jen trochu udýchaný. Teď však byl po několika metrech běhu docela vyčerpaný.
Poté, co kámen vypadl, pokračoval ještě s dalšími dvěma, aby vytvořil ve zdi dost velikou díru. Prolezl jí na druhou stranu a pak sáhl pro uzlíček s masem. Nakonec ještě zastrčil jeden z kamenů do díry, aby nebyla tak nápadná.
Věděl, že ze vnitř kameny na místo vrátit nejdou, takže si mohl být jistý, že tu nikdo nebude. Pak zase uchopil raneček s jídlem a vydal se k jedné z budov, do které byl nejsnazší přístup díky probořené stěně.
Dlouho v té budově ale nezůstával, protože věděl, že se v ní občas zhroutí kus stropu nebo zdi. A když teď měl spoustu jídla, nehodlal se nechat zasypat těžkými plastokovovými deskami.
Prošel do jiné budovy a po nouzovém schodišti vystoupil do druhého patra. Pak si vybral klidný koutek a svalil se na zem.
Z umaštěného trička vybalil kus masa a začal ho spokojeně žužlat. Když se dosyta najedl schoulil se na podlahu a rukama pevně objal balíček s jídlem.
Během chvilky usnul.
Nevěděl, jak dlouho spí, když ho najednou z odpočinku vytrhl nějaký hrubý hlas a nepříjemná bolest, která mu probíhala rukama.
Otevřel oči a bolestí vykřikl. Čísi špinavá ruka mu přikryla ústa a druhá mu zkroutila ruku, ve které držel umaštěný raneček s jídlem.
„Tak, co pak to tady máme?“ zeptal se posměšně nějaký starší kluk, co stál před ním. Pak se shýbl pro balíček a přivoněl k němu.
„Hmm, tak si myslím, že dneska máme o večeři postaráno, co?“
Luboš se pokusil něco říct, ale jeho slova umlčela pohotová ruka a chrčivý smích.
„Ono se tomu něco nelíbí?“ pronesl posměšně tentýž chlapec.
Luba se snažil vytrhnout z pevného sevření, ale nedařilo se mu to. Postupně v něm rostla zlost.
„Pust ho, takové škvrně nám přece nic neudělá,“ přikázal chlapec, co stál před ním, zřejmě velitel té bandy.
Bolestivé sevření pominulo, ale ten, co ho držel, stál pořád nablízku.
„To je moje!“ vykřikl Luba.
„Neříkej,“ prohodil nezúčastněně velitel bandy.
„Je!“ odseknul Luboš.
Chlapec předním pobaveně zakroutil hlavou: „Bylo.“
„Vrať mi to!“ rozkázal mu Luba ostře.
V té chvíli ucítil chlapcovu dlaň na své tváři. Rána byla tak silná, že spadnul na zem a pěkně si natloukl.
Zlost v něm mu dodávala odvahu.
Prudce se vymrštil ze země a napřáhl před sebe ruku v energickém úderu. I když stál chlapec, kterého chtěl Luba zasáhnout, o dobrý skok dál, proletěl vzduchem až na druhý konec místnosti, kde ho sotva zadržela chatrná plastová stěna.
Další tři chlapci, co byli v místnosti s ním, poděšeně couvli. Nevěřícně koukali na Luboše, který zas nevěřícně zíral na svou dlaň.
Jeden z nich se pak k němu pokusil přiblížit, když po něm ale Luba vrhl zlostný pohled, začal utíkat. Zbývající dva přiběhli ke svému veliteli a odvlekli ho pryč.
Luboš si stále prohlížel svou ruku. Co jsem to udělal?! ptal se sám sebe. Já… já ho přece nechtěl zabít!
Já už odsud chci pryč! poslední myšlenka zněla jako zoufalý výkřik v jeho mysli. Ničeho si nevšímal a rozběhl se pryč. Třeba se mu to podaří…
( – - – )
Velmistr se procházel s mistrem Tara-Ju po břehu jezera. Hlavní rytířské správní centrum Ró-Undecimy se nacházelo kousek za jejich zády. Celé město tvořila jedna vyšší budova a pak několik nízkých skladů a samozřejmě hangár s prostornou přistávací plošinou.
Hlavní budova byla jakási obdoba Akademie. Neprobíhala tu sice výuka, ale rytíři tu měli pohodlné ubikace a všechno potřebné zázemí.
Dva muži spolu nepotřebovali mluvit. Myšlenky obou vířili okolní Sílou od jednoho ke druhému. Slova by stejně nijak nepomohla vysvětlit jejich problémy.
Podzimní svět Ró-Undecimy s klidným lesknoucím se jezerem a oblačným nebem krásně rámoval vysokou Hlavní věž a ostatní městské budovy. Nedaleký les šuměl ve větru.
„Zkusím se při meditaci zaměřit na tento kontinent,“ ozval se velmistrův hlas v hlavě mistra Tara-Ju.
„Budu meditovat s vámi, velmistře,“ odpověděl mu stejným způsobem Tara-Ju. „Naše schopnosti tak vzrostou a budeme mít větší šanci něco zjistit.“
„Dobře tedy,“ pronesl velmistr, „zbývá už jen vybrat dobré místo pro meditaci.“
„Co třeba místní svatyně Síly?“ navrhl mistr Tara-Ju.
Velmistr se rozhlédl po okolí. „Je tu pěkně, že?“ zamyslel se.
„Ano, celá Ró je nádherná,“ přiznal mistr.
„A taky zrádná,“ dodal velmistr. „Velice zrádná.“
„Přesně tak.“
„Zkusíme meditovat tady,“ řekl velmistr. „Síla je tady trochu příjemnější než jinde.“
Mistr Tara-Ju přikývnul na souhlas. Pak se oba posadili na zem a uvelebili se do meditační polohy.
Velmistr přimhouřil oči a pohlédl na vzdálené slunce, které se pomalu sklánělo k obzoru. Do jeho západu zbývalo však ještě několik standardních hodin.
Nadcházel již sice večer, přesto však slunce příjemně hřálo.
Velmistr se uklidnil a přestal vnímat svět kolem sebe. Jeho vědomí začalo sestupovat kamsi do hlubin jeho mysli. Postupoval pomalu, aby své síly nevyčerpal příliš rychle. Věděl, že ho teď čeká velmi náročná meditace.
Představil si jednotlivé buňky svého těla. Dlouho se však nezdržoval a postoupil na jednotlivé organely. Jak v meditaci pokračoval, organely se zvětšovaly a on viděl dlouhé řetězce molekul, které je tvořily.
Mistr Tara-Ju se zatím napojil na velmistrovu mysl. Současně se také napojil na místní Sílu a začal ji k sobě stahovat co nejvíc, aby ji pak mohl předat velmistrovi, až ji bude potřebovat. Zvědavě sledoval, jak velmistrova meditace pokračuje.
Velmistr zdárně sestoupil na úroveň atomů a blížil se k úrovni elektronů. Jakmile se na ní dostal, rozhodl se stabilizovat svou mysl, aby se mohl napojit na vlákna.
Jakmile si trochu odpočinul, přešel do čtvrté dimenze. Cítil, jak z něj doslova prchá energie. Kdyby mu v tu chvíli mistr Tara-Ju nepomohl, musel by meditaci přerušit.
Pak si v mysli promítl mapu kontinentu a proložil ji sítí vláken času. Zároveň mu mistr Tara-Ju dodal informace o své poslední meditaci, takže teď viděl, o kolik postoupil.
Černý prostor se zmenšil na polovinu. A vlákna zmizelých rytířů vstupovala hlouběji do něj. Temné pásmo začínalo hned na protějším břehu jezera a táhlo se přes les, horský masiv, pusté pláně až k hranici ledu.
Velmistr se ponořil ještě o něco hlouběji do své mysli a podařilo se mu z oblasti vyloučit pusté severní planiny. Překvapilo ho, že jižní hranice se neposunula vůbec, a to ani oproti mistrovým výsledkům.
„I tak je to příliš veliké území, než abychom to byli schopni celé projít,“ řekl mistr Tara-Ju sklíčeně.
„Řekl bych, že můžeme vyloučit nejsevernější oblasti,“ zamyslel se velmistr. „Něco mi říká, že jsou někde v těch horách.“
„To je tak den cesty odsud,“ odpověděl mistr Tara-Ju. „Pohoří se ale táhne napříč celým kontinentem.“
„Ano, je to stále příliš velké území na to, abysme ho prohledali bez techniky,“ uznal velmistr. „Musíme najít jinou cestu…“
„Ale jakou, velmistře?“ povzdechl si mistr Tara-Ju. „Nenapadá mě jiný způsob.“
„Vždy jsou alespoň tři cesty,“ odpověděl velmistr, „zbývá nám tedy najít ještě dvě.“
„Už dlouho neudržím kontakt se Sílou,“ oznámil mistr Tara-Ju.
„Dobrá, skončíme to…“ velmistr se zamyslel. „Cítíš to taky?“
„Co?“
„Vydrž, ještě chvíli. Něco se děje…“ velmistr upnul svou mysl jiným směrem. „Na Alfě-Tercii… To je zvláštní, takový malý kluk a dovede něco takového…bez výcviku… musím se tam vrátit…“
( – - – )
Když večer přišli do tělocvičny, už byla prázdná. Senzory zaznamenaly jejich přítomnost a přepnuly světla z úsporných na plný režim. Světelné panely na stěnách a stropě se rozzářily a v místnosti bylo naráz jako ve dne.
Za okny však už vládla tma. Na nebi zářily tisíce hvězd. Vysoké mrakodrapy všude kolem mrkaly do tmy okny osvětlených pokojů.
Garen si u vchodu odložil plášť a prošel doprostřed místnosti.
„Tak fajn, začneme s výcvikem,“ pronesl vážně.
Martin také shodil plášť a stoupnul si na skok od Garena.
„Teorii určitě znáš nazpaměť, takže přejdem rovnou k věci,“ oznámil Garen. Potom tasil cvičný meč. Zkusmo ho protočil v ruce a zamával s ním jen tak kolem sebe a pak přešel do agresivního střehu.
„Začínáš mi připomínat S’Leni,“ ucedil Martin.
„Zkus mě porazit…“ vyzval ho.
Martin přešel ze svého oblíbeného přirozeného střehu rovnou do razantního výpadu. Garen se mu ladně vyhnul a seknul druhému chlapci po nohou.
Martin nasadil dolní pravý kryt a sledoval, jak se od jeho meče ten Garenův odrazil a zaútočil znovu. Garen tentokrát zamířil na rameno. Martin nastavil horní blok a trochu ustoupil, aby mohl kamarádův meč lépe zachytit.
„To bylo dobrý,“ uznal Garen.
Pak zničehonic vyskočil do vzduchu a ladně přistál, kdesi za Martinem. Ten zkusil prudkou obrátku a široký sek, protože nevěděl, kde Garen přesně je.
Garen se bzučícímu meči vyhnul a pak jen lehce naznačil krátký úder.
„A byl bys o hlavu kratší,“ okomentoval.
Martin se podíval na svítící čepel, která se zastavila jen nepatrný kousek od jeho krku. Pak se bezradně podíval na svého kamaráda, který zatím sklopil meč.
„Jak to děláš? Vůbec jsem nevěděl, kde jsi, když jsi mě přeskočil,“ přiznal.
„Tolik toužíš zvítězit, až zapomínáš na některé důležité věci,“ odpověděl mu Garen.
Martin tázavě zvedl obočí.
„Tvá mysl se soustředí na pohyby tvého těla místo toho, aby sledovala Sílu. Nedaří se ti sladit tělo, mysl a Sílu,“ pokračoval Garen.
„No dobře, ale co s tím mám dělat?“
„Zkus přestat myslet. Než začneš bojovat, snaž se trochu meditovat. Posil své spojení se Sílou, uvolni se a půjde to samo,“ odpověděl.
Martin přikývl.
„Tak fajn, zkusíme to ještě jednou…“
Garen přešel do uvolněného střehu s mečem volně spuštěným k zemi směrem od těla a váhou na pravé noze. Zatím vyčkával a sledoval, jak se Martin uklidňuje.
Martin stál v přirozeném střehu pro leváky, měl zavřené oči a usilovně se snažil pročistit si hlavu. Zpočátku se mu nedařilo vytěsnit z mysli spoustu dotěrných otázek a myšlenek na něco úplně jiného, než je tenhle souboj.
Garen věděl, že musí dát svému kamarádovi dost času, aby nalezl ten správný způsob, jak se dostat do bojového stavu mysli. Věděl, že každý rytíř to dělá jinak, takže ho může jen navést, ale to hlavní musí Martin zvládnout sám.
Postupně se mu podařilo začít, alespoň trochu meditovat. Překvapilo ho, jak moc mu pročištěná hlava pomohla. Rázem se cítil lépe a navíc jeho kontakt se Sílou byl mnohem jistější.
Uvolnil své tělo i mysl a pomalu otevřel oči. Garen stál pořád před ním a teď zareagoval na Martinovo znamení, že je připraven.
Martin viděl, jak mu Garenův meč míří na hlavu a zároveň viděl svůj meč, jak se naklání do horní krytu. Pak ucítil, jak o sebe cvičné meče třeskly, ale to už zas jeho meč putoval do dolního pravého krytu, aby odrazil následující Garenův útok.
Další úder mířil na jeho levé rameno a on ho i tentokrát bezchybně vykryl. Pak odrazil ještě útok na nohy a nakonec viděl, jak jeho vlastní meč vyráží dopředu v rychlém bodnutí.
Garen už nestačil na překvapivý útok nijak zareagovat. Meč jeho kamaráda se zastavil jen malý kousek od jeho zvedající se hrudi a jeho vlastní meč byl teď někde úplně jinde a nemohl ho krýt.
„To bylo fakt dobrý!“ pochválil ho Garen nadšeně.
„Ani nevím, jestli jsem s tím mečem hýbal já… přišlo mi to, že to celý šlo tak nějak… samo,“ odpověděl Martin.
Garen přikývnul: „Tak to taky má být…“
4. Setkání s velmistrem
I nad chudinskou čtvrtí se rozprostírala temná noc. Tady však byla ještě temnější než jinde. Jen málo světelných panelů bylo natolik funkčních, aby alespoň mihotavě blikalo.
Na rozbité domy a špinavé ulice naštěstí nebylo vidět. To málo neudržované zeleně vybujelo do podivných tvarů, které se hrůzně tyčily proti hvězdnatému nebi.
V noci tu vládl docela klid. Proudy vznášedel tudy neprojížděly ani ve dne natož teď. A lidé, kteří trávili pro nedostatek práce den na ulicích, teď raději spali.
Na jedné ulici se v rohu choulil jedenáctiletý chlapec. Už ho dávno přestalo bavit utíkat. Moc si přál, aby byl někde pryč daleko odsud. Cítil se unavený a už zase měl hlad. Nejvíc ze všeho ale byl vyděšený.
Nechápal spoustu věcí. Tak zaprvé, jak se mu podařilo, aby se tehdy jídlo vzneslo a přiletělo až do jeho natažené ruky. Tenkrát si moc přál, aby se stalo něco podobného. Za druhé netušil, co udělal tomu klukovi, který ho praštil.
Ano, zasloužil si trest. Ale já ho nechtěl zabít! říkal si. Moc tehdy toužil po tom, aby mu tu ránu mohl oplatit a dokázat mu, že si na něj jen tak nesmí dovolovat. Stalo se, ale on nevěděl, jak to udělal.
Navíc tu byly ty sny, co se mu zdály skoro pokaždé, když usnul. Ze začátku to bylo hezké. Zdálo se mu, jak létá v doopravdické stíhačce se vším všudy a objevuje nové světy. Pak se ale sny změnily a on v nich cítil bolest, vztek a utrpení.
Ten poslední sen byl zvláště děsivý. Když na to teď vzpomínal, vstávaly mu hrůzou vlasy na hlavě. To opravdu nebylo hezké!
Teď tu tedy tak seděl ve tmě a přemýšlel. Bál se lidí, protože nechtěl, aby ho odvezli pryč ve stříbrném vznášedle tak jako jeho matku. Jeho sny ho děsily a on se už několik nocí pořádně nevyspal.
A nejvíc ho děsilo, že zabil toho kluka. Jeho máma mu vždycky říkala, že zabíjet lidi je to největší zlo, jakého se člověk může dopustit. Cítil se tedy mizerně.
Chvíli se zas jen tak díval do tmy a poslouchal noční ticho. Když neviděl, co je za tou tmou bylo tu docela hezky. Jenomže on nedokázal nevidět! On tu vyrostl. Ani ta nejčernější tma by pro něj nedokázala překrýt to, co tu viděl a zažil.
Stále ho pronásledovaly myšlenky na toho kluka. Znovu viděl, jak ho udeřil a potom proletěl přes celou místnost a zastavil se až o stěnu.
Když celé divadlo skončilo, začalo znova. Připadalo mu, že z toho zešílí.
Najednou však ucítil něco jiného. Kdesi v prostoru kolem něj sálala hřejivá uklidňující energie, která jeho mysl naplňovala radostnými vzpomínkami.
Cítil, jak jeho rozbouřené nitro utichá.
Kdesi ve své mysli objevil klidné zákoutí, kde už na něj neútočily zlé sny ani zlí lidé. Něco ho uklidňovalo a posilovalo.
Vzhlédnul před sebe. Mezi černočernou tmou ulice rozeznal o něco světlejší postavu zahalenou v dlouhém plášti. Vysoká postava kráčela přímo k němu.
On se jí ale nebál. Cítil v tom člověku něco silného a uklidňujícího, co ho posilovalo a dodávalo mu odvahu. Postava přistoupila až k němu.
„Tak tady jsi…“ řekl příjemný hlas staršího muže. V jeho tónu byla znát radost. Cítil tam však také něco posilujícího. „Už nějakou dobu jsem tě sledoval… teď už se nemusíš ničeho bát… Jak se jmenuješ?“
„Luboš,“ řekl chlapec trochu roztřeseným hlasem.
„Asi ti je zima, viď,“ řekla postava a natáhla před sebe ruku. Lubošovi bylo teď mnohem lépe. Jeho okolí ho začalo hřát, i když nechápal, jak se to stalo.
Muž se usmál. Luba to neviděl, ale vycítil to. „Už brzy spoustu věcí pochopíš, chlapče. Jak ty, co se dějí kolem tebe, tak i ty, co se dějí v tobě.“
Luba nevěděl, co má říct, takže mlčel.
Muž pokračoval: „Pojď, ukážu ti jedno místo, kde se ti bude líbit víc než tady.“
Chlapec se zvednul a následoval muže, který zamířil pryč…
( – - – )
Dva chlapci odešli z tělocvičny hodně pozdě. Pro studenty Síly neplatil žádný příkaz, kdy mají být v posteli, ale přesto bylo nezvyklé, aby byli tak dlouho po západu slunce ještě vzhůru.
Oba dva unavil důkladný trénink, který se protáhl nečekaně dlouho. Rozhodli se, že ještě než půjdou spát dojdou si na večeři do noční jídelny. Nejprve si ale zaskočili na své pokoje a osprchovali se, aby ze sebe smyli pot a námahu.
Garen pak počkal na Martina a společně se vydali směrem k jídelně. Všechny studentské jídelny se otvíraly jednu standardní hodinu před svítáním a zavíraly hodinu po soumraku. Většina studentů totiž v noci nejedla a bylo by zbytečné mít otevřené všechny jídelny.
Někdy se ale stávalo, že student chtěl jíst v době, kdy byly hlavní jídelny zavřené. Právě kvůli tomu existovala noční jídelna.
Chlapci prošli hlavní chodbou ke schodišti a sestoupili do patra, ve kterém se nacházel vstup do turbovýtahu. Museli ještě projít několika chodbami až ke vstupu do jeho šachty, která běžela podél každé hrany všech čtyř věží.
Turbovýtah se v šachtě pohyboval vysokou rychlostí, kterou umožňovalo redukované Wulfovo pole. Aby celý tento systém rychlé dopravy lidí po Akademii mohl fungovat skutečně rychle, stavěla kabina turbovýtahu jen v každém pátém patře.
Kromě ryze praktických důvodů v tom hrála svou roli i symbolika. Celá Akademie měla symbolizovat labyrint vesmíru, kde ke stejnému cíli vede vždy více cest.
Chlapci počkali na kabinu výtahu, která k nim během mžiku přiletěla až z nejvyššího patra. Jakmile se otevřely dveře, vstoupili dovnitř.
„Přízemí,“ řekl Martin. Dveře se zavřely a výtah se rozjel.
Jen chvíli poté zastavil v prostorné vstupní hale. Chlapci vystoupili a prošli mezi řadami sloupů až k úpatí Východní věže, kde se nacházel vchod do noční jídelny. Oba pak vstoupili do útulně zařízené místnosti obdélníkového tvaru.
I ji rozdělovaly sloupy se světelnými panely v hlavicích. Spolu s několika zástěnami vytvářely útulná hnízdečka, kde se studenti mohli v klidu najíst.
Chlapci došli k velké obrazovce na stěně a chvíli si prohlíželi nabídku pokrmů. Nebyl tu tak veliký výběr jako v řádných jídelnách, ale to rozhodně neznamenalo, že by tu chlapci nenašli svá oblíbená jídla.
Oba pak zadali své objednávky a postoupili k výdejním okénkům. Sledovali otáčející se talíře s jídlem, jak je důkladně ohřívají neviditelné paprsky. Dvojité zapípání je pak upozornilo, že jejich večeře je už hotová.
Kryty výdejních okének se zasunuly do stěny a chlapci si vzali své jídlo. Donesli talíře k jednomu ze stolů a pustili se do jídla.
Jakmile se najedli došli si ještě k automatu pro pití a pak z jídelny zase odešli. Byli asi tak na půli cesty k turbovýtahu, když ucítili závan studeného venkovního vzduchu a charakteristické zasyčení dveří.
Oba byli zvědaví, kdo to může v tak pozdní hodinu přicházet do Akademie, takže se zastavili a podívali se ke dveřím. Do vstupní haly právě vešel sám velmistr a vedle něj šel nějaký místní chlapec v dost umouněném oděvu zabalený tak napůl do velmistrova pláště.
Hoši zůstali stát, protože si to velmistr namířil přímo k nim a vypadalo to, že s nimi chce mluvit.
„Hmm,“ začal velmistr zamyšleně poté, co se mu chlapci uklonili, „vidím, že nejsme sami, co ponocujeme.“ Jeho slova nejspíš patřila chlapci, který stál vedle něj.
„My jsme ještě šermovali, velmistře,“ vysvětloval Garen.
Velmistr se usmál: „Jednou z vás budou dobří rytíři. Tohle je Luboš,“ pokračoval velmistr, „a tohle zas Garen a Martin.
„Ahoj,“ řekl chlapec nesměle.
Studenti ho také pozdravili.
„Z Luboše bude odedneška taky student Síly, jako jste vy,“ vysvětloval velmistr.
Garen trochu překvapeně zvedl obočí.
„Myslím, že by mu teď někdo měl ukázat Akademii a tak,“ pokračoval velmistr, „co vy na to?“
Chlapci přikývl a velmistr pak odešel.
„Asi budeš potřebovat něco na sebe a určitě by ses chtěl umýt,“ zamyslel se Garen.
Luba přikývl.
„Tak fajn, teďka už ale bude prádelna zavřená,“ prohodil Martin.
„To nevadí,“ řekl Garen, „půjdem ke mně a já ti tam něco na sebe půjčím, mezitím se můžeš osprchovat a pak snad vymyslíme, kam si lehneš, hm?“
„Tak jo,“ souhlasil Luboš.
( – - – )
Ze všeho nejvíc se Lubošovi líbila sprcha. Bylo to pro něj cosi nového cosi, co ještě nikdy nezažil. Ne, že by se doma nemyl, ale sprchu si v chudinské čtvrti nemohl dovolit skoro nikdo. Většina lidí se myla jen v umyvadle a to ještě ne moc často.
On se navíc po tu dobu, co byl na ulici nemyl vůbec, tedy pokud by jako mytí nepočítal, když zmoknul při večerní bouři.
Stál ve sprše a oddával se hustému dešti kapek, které padaly ze stropu. Voda byla příjemně teplá, ale zase ne moc, prostě tak akorát. Jak tak po něm stékala odnášela všechno zlé, co se mu zatím stalo.
Když skončil, cítil se mnohem čistší a to nejen tělesně ale také duševně. Doufal, že tady v Akademii zažije radostnější chvíle než, jaké zažil na ulici.
Když se dotkl tlačítka, kterým zastavil vodu, osušil ho proud teplého vzduchu. Potom vylezl ze sprchy do koupelny a tam na poličce nalezl čisté bílé šaty. Oblékl se do nich a zjistil, že mu docela padnou, akorát rukávy byly trochu delší.
Pak prošel do druhého pokoje, kde na něj čekal Garen.
„Tak jaká byla sprcha?“ zeptal se světlovlasý chlapec přátelsky.
„Úžasná,“ pochválil si Luba, „kde je Martin?“
„Už šel spát,“ odpověděl Garen, „večer jsme ještě šermovali a on byl hodně unavený.“
„Aha.“
„Asi bysme měli jít taky na kutě,“ navrhl Garen, „už je skoro půlnoc tak, aby ses vyspal, zítra ti ukážu Akademii, je to tady moc hezké, bude se ti tu líbit, uvidíš.“
„Nechce se mi spát,“ řekl Luboš a při myšlence, že se by mu zase zdál nějaký další sen, se trochu zamračil.
„Něco tě trápí?“ zeptal se Garen.
Luboš se na něj podíval, ale pak zavrtěl hlavou.
„To je v pořádku, mně to můžeš říct,“ pokračoval Garen, „třeba budu vědět, co s tím, hm?“
Luba se posadil na kraj postele a přitáhnul si nohy k tělu, opřel si hlavu o kolena a chvíli přemýšlel, co má říct.
„Když spím zdají se mi takové zvláštní sny… děsivé sny,“ řekl nakonec. „Cítím při nich bolest a strach… já nechci, aby se mi něco takového zdálo! Nebudu spát.“
„Slyšel jsem starší studenty vyprávět o tom, že mají vize,“ odpověděl Garen. „Někteří říkali, že viděli krásné věci a bylo jim při tom hezky. Jiní ale tvrdí, že viděli něco ošklivého a cítili se potom špatně.“
„A ty?“
„Já jsem ještě žádné vize neměl,“ přiznal Garen. „U každého to přijde někdy jindy. Velmistr říkal, že vize si vybírá rytíře a ne rytíř ji.“
„Řekni mi něco o něm,“ požádal ho Luboš.
„O velmistrovi?“ Luba přikývl a Garen tedy pokračoval: „Je to hodný člověk a velice dobrý rytíř Síly. Nikdo není tak dobrý šermíř a nikdo taky neumí usměrňovat ani číst Sílu tak jako on.“
„Když jsme šli sem, tak mi velmistr o Síle něco říkal, ale pochopil jsem jenom, že Síla je všude kolem nás a s její pomocí dokážeme dělat neskutečné věci,“ vyprávěl Luba.
Garen se usmál: „Už se ti někdy stalo něco, co sis nedokázal vysvětlit?“
„Ano několikrát,“ přiznal Luba.
„Co například?“ zeptal se Garen.
„Hm, bylo tam jídlo a já ho strašně moc chtěl mít v ruce, ale nemohl jsem na něj dosáhnout,“ začal vykládat Luba. „Pak se najednou vzneslo a přiletělo mi do ruky.“
Garen přikývl: „Tomuhle se říká usměrňování Síly. Spočívá to v tom, že řekneš Síle, že chceš něčím pohnout a ona to za tebe udělá.“
„Řeknu?!“
„No, musíš si to hodně moc přát. Nejlíp se to dělá, když se uklidníš,“ poučil ho Garen. Pak sebral ze stolku cvičnou B-kouli a podal ji Lubošovi. „Tohle je cvičná koule, s tím se tady učíme usměrňovat Sílu. Polož si ji na dlaň a zařiď, aby se vznesla.“
„Vždyť to přece nejde, aby kus kovu létal,“ odporoval Luba.
„Jídlo přece taky nelítá, ne?“ usmál se Garen. „Je to lehké, zavři oči a představ si, jak se vznáší, když na to budeš dost usilovně myslet, tak se vznese…“
Luboš tedy zavřel oči a myslel na to, jak se B-koule vznáší nad jeho rukou. Hodně moc si to přál, ale koule se ne a ne vznést.
„Zkus si vzpomenout, jak jsi to udělal s tím jídlem,“ poradil mu Garen.
Luba se ještě víc soustředil a myslel na to, aby se stříbrná koule vznesla. Zdálo se mu, že tlak na jeho ruce slábne. Otevřel oči a spatřil B-kouli, jak se vznáší nad jeho rukou přesně tak, jak si to představoval.
„To jsem udělal já?“ zeptal se ohromeně.
„Ano ty,“ přikývl Garen.
„To je neuvěřitelné.“
Garen si přitáhl cvičnou kouli k sobě a usmál se. „Tak a teď je čas spát…“
Lubošova tvář se zamračila. „Já… bojím se, že by se mi zase zdál nějaký zlý sen.“
„Možná bys o tom měl říct velmistrovi,“ zamyslel se Garen, „Ten by mohl vědět, co přesně to způsobuje, a co s tím udělat.“
„Kde ho najdu?“ zeptal se Luboš.
„Určitě bude ve svatyni,“ odpověděl mu Garen, „ráno tě za ním dovedu. Teď už ale půjdem spát, co ty na to?“
„Tak dobře.“
Komentáře
Přidání komentáře...