Domů2007-03-8
Tajemství Asfaltové země
1. dílTajemství Asfaltové země
Příběh třetí
Tajemství Asfaltové země
Prolog
Uprostřed temné místnosti v kruhu mihotavého světla stojí proti sobě dvě postavy. Oba chlapci po sobě chvíli koukají. Odhodlaný výraz jednoho z nich i zlověstně stažené obočí druhého prozrazuje, že ani jeden už neustoupí.
Chlapec v černém si nevraživě měří svého soupeře. Probodává ho svým smrt přejícím pohledem. Zlostně si odplivne a od opasku odepne krystalový meč. Stiskne aktivační tlačítko. Kovová kostra meče se svistotem obalí červeným polem Energie a rudé světlo zabarví arénu. Ani druhý hoch neotálí a tasí svůj meč. Modrá záře obarvuje jeho tvář a dodává mu klidný sebejistý výraz.
Pár okamžiků chodí v kruhu, jako by se nemohli rozhodnout, co udělat. V tom se ale hoch s červeným mečem vrhne na druhého. Začíná zuřivý boj. Místností se míhají stíny pohybujících se postav. Ozývají se rány, jak ne sebe naráží krystalové meče, i výkřiky zápolících chlapců. Rudé a modré světlo vytlačuje temnotu, aby pak zas ustoupilo jinam. Hoši se navzájem přeskakují a snaží se zaskočit toho druhého zezadu.
Oba se však rychle obrací a statečně odrážejí protivníkovy rány svými krystalovými meči. Hned jsou tady a hned zas tam. Uskakují do stran před ranami soupeře. Chvílemi se potýkají i za letu vzduchem. Boj se jeví nerozhodně.
Oba chlapci mají pořád ještě dost sil, i když už mnohé z nich vypotřebovali. Teď zas obcházejí střed místnosti v kruhu a oba znatelně oddechují. Hoch s modrým mečem se rozbíhá a skáče. Jeho protivník jen napřáhne ruku a silou vůle ho odhodí o několik metrů zpět. Modrý krystalový meč odlétá kamsi pryč.
Zraněný chlapec leží nehybně na zemi. Druhý se ďábelsky směje a přistupuje k němu blíž. Nyní se tyčí nad ním v plné své výšce a chystá se k poslední ráně.
Z přítmí místnosti vybíhá další hoch s taseným modrým krystalovým mečem. Míří přímo k oběma chlapcům. Dobíhá k nim a zachytává svou zbraní smrtelnou ránu. Pak se ještě chvíli potýkají a utíkají navzájem před sebou.
Je však jasně vidět, že nový příchozí má navrch. Hoch v černém se prudce rozmáchne na protivníka, ten se ale skrčí a přetne chlapce ve dví. Červený meč padá k zemi. Hoch pustí prst z tlačítka a i zdroj modrého světla mizí. Zasune meč do pouzdra a kleká na koleno. Ležící hoch namáhavě otevře ústa: „Tak jsme ho přece jen porazili, díky Niku!“ odmlčí se a pak dodá: „Ty, Niku, budeš žít dál, i když já už ne...“
O chvíli později se vyděšený a úplně propocený chlapec probudí z transu. Posadí se a oklepe se. Chvíli zírá na zem a pak promluví: „Netušil jsem, že souboj se Zlem bude tak těžký, mistře.“
„Zlo je silné, ale ne mocnější, Niku.“
„Niku?“
„Ano, teď už jsi jen Nik. Tvoje JÁ podlehlo zápasu se Zlem. Jen Nik zůstal...“
Díl první
Poslání
1.Nikova první mise
Ve středu města se vysoko nad okolní budovy vypíná mohutný mrakodrap. Je celý ze stříbrošedé oceli a toho nejodolnějšího skla, jaké je na trhu. Není se čemu divit, vždyť je to také sídlo vlády Galaktické Unie. Město, které se roztahuje okolo se nazývá Centrální. Dnešní lidé už neví, proč tomu tak je. Kdysi dávno ho lidé postavili, jako hlavní město nově vzniklého státu. Ten stát už tisíce let neexistuje, ale město ho přežilo. A jeho jméno se nezměnilo.
Ani z nejvyššího patra mrakodrapu není vidět nic jiného než další a další budovy. Směrem od středu města se postupně snižují, ale celé centrum je jimi přeplněno. Sídla bank a mocných společností hrají všemi barvami podle toho, jaká barva se zrovna líbí jejich majiteli.
Dole nad šedými ulicemi se řítí tisíce vznášedel nejrůznějších typů. Zpoza nejbližších mrakodrapů vykukuje zvláštní budova. Každý si jí na první pohled všimne.
Její čtyři věže nepřesahují o moc ostatní budovy, ale výrazně se od nich liší svým zevnějškem. Podél rohů každé věže stoupají jakési sloupy, každých pět pater spojené s mateřskou věží. Ve skutečnosti jsou to výtahové šachty, které umožňují rychlý transport od vchodů do těch nejvyšších pater. Z rovné střechy každé věže vyrůstají další maličké věžičky se čtyřmi hroty.
Ta zvláštní budova má i své jméno. Říká se jí Palác rytířů Síly či Sídlo rytířů Síly a nebo prostě Akademie. Je mnohem starší než všechny ostatní budovy ve městě. Stojí na troskách předchozích sídel, které Zlo zničilo v Temných dobách. Hroty věžiček trhají nízké mraky. Občas některou vížku zcela pohltí šedavý obláček.
( – - – )
V sídle vlády Unie…
Uprostřed vysoké kruhové místnosti u kulatého stolu sedí proti sobě dva muži. Jeden z nich je zahalen do tmavě šedého termopláště rytířů Síly. Dlouhé černošedé vlasy i vousy zahalují jeho tvář. Svraštěné obočí naznačuje, že muž o něčem usilovně přemýšlí. Hluboké tmavé oči pod ním se dívají kamsi do zeleně za protější skleněnou stěnou.
Je to vlastně takový skleník uprostřed vysokého mrakodrapu. Tato prostorná místnost slouží k vedení dlouhých a složitých diskusí o závažných problémech. Není proto divu, že péče o pohodlí delegátů je tak veliká. Všude je tu čisto a dokonce i útulno.
Druhý muž je o poznání mladší. Sedí na úzké židličce, stejně jako jeho protějšek. Bohatě zdobený háv visí na jeho útlém těle. Ostré těžko čitelné rysy napovídají, že jde o významného muže.
Oba dlouho mlčí, než se jeden z nich odhodlá k tomu, aby promluvil.
„Velmistře,“ začne muž v bohatě zdobeném oděvu. „Víte, proč jsem vás sem zavolal?“ Ty začátky jsou nejtěžší, napadne ho. Jaká slova zvolit?
Velmistr protáhne ruce: „Tuším, že ano, kancléři.“ Rytíř Síly přece pozná takovéhle věci. Stačí jen trochu sledovat situaci v Galaxii. A pak, jsou tady i vize, pomyslí si.
„Situace v Asfaltové zemi se vyhrotila,“ odpoví kancléř. To je ono, jak už se jednou začne, je to snadné.
„Ano, slyšel jsem o nepokojích a i my víme o té nemoci,“ kývne velmistr. Není lehké něco utajit před rytíři Síly. Jen Zlo to dovede.
„Zajisté také víte, že jsme do oblasti vysílali naše vědce, ale že nic nezjistili,“ pokračuje kancléř. Těch vědců bylo škoda. Jejich úkolem bylo problém vyřešit, ale oni se tou nemocí nakazili taky. Pak už jim nikdo nemohl pomoct, vzpomene si.
„Ano. Ta nemoc je zákeřná,“ velmistr se zamyslí. „Ale co když za ní stojí něco víc?“ Zlo sílí, to snad pozná i on. A je tu i jiné nebezpečí, nepokoje uvnitř Asfaltové země by mohly zkomplikovat zdejší situaci. Už je nejvyšší čas, abych jednal!
„Myslíte, že by ji stvořili naši nepřátelé?“ udiví se kancléř. Politika Unie vadí mnoha spolkům, to by mohlo být ono. Ale přeci jen proti Unii samy nestačí.
„Ani to nemusí být moc daleko od pravdy,“ souhlasí velmistr, „ale spíš se mi zdá, že to zavání Zlem.“ Jak se dá krásně pohrávat se slůvky.
„To by však byl úkol pro vás, rytíře Síly,“ opáčí kancléř. Pozvat rytíře Síly znamená vždy skončit u problematiky Zla a Dobra. Ale nikdo jiný to vyřešit nemůže.
„Hm, ta nemoc je nebezpečná, musíme zjistit, kdo nebo co za ní stojí,“ velmistr se odmlčí. „Vyšlu do oblasti své rytíře, aby věc prozkoumali.“ Unie chce klid u svých hranic, rytíři Síly zase mír v Galaxii. Ta nemoc s tím souvisí. Bez ní by nebylo nepokojů. A ty mohou ohrozit jak Unii, tak i mír! Proč ale Unie tak touží po klidu v pohraničí? Velmistr si tuto otázku klade poslední dobou častěji. A stále více se blíží k jedné odpovědi: Ledaže by Unie nebyla tak silná, jak se snaží vypadat. To pak vysvětluje mnohé!
„Co Celogalaktický soud?“ ptá se kancléř. K zásahu rytíři potřebují jeho povolení. Někdo je přece musí trochu krotit. Volné ruce mají jen v případě Temných rytířů.
„Rytíři budou jen vyšetřovat, až zjistí, co za věcí stojí, můžeme zapojit i Celogalaktický soud. Do té doby bude lepší, když o tom nebude nikdo vědět,“ uzavřel velmistr. Nepřítel možná ještě není připravený. Varovat ho, by byla chyba.
Kancléř kývl: „Od nás se nikdo nic nedoví.“ Asi v tom bude opravdu Zlo. Rytíři Síly jsou jinak tvrdí vyjednávači. Nejdou jen tak někam, kam jim někdo ukáže.
„Bylo mi ctí, se s vámi setkat, kancléři,“ zakončí rozhovor velmistr. Konečně jsem si vyjasnil některé touhy Unie.
„I já jsem potěšen, velmistře,“ přitaká kancléř. U hranic bude klid. Oni to určitě vyřeší!
( – - – )
V Paláci rytířů Síly…
Jdou zšeřelou chodbou. Většina chodeb v paláci rytířů Síly taková bývá. Napomáhá to jejich schopnostem. Připomíná jim to, že smysly je možné oklamat.
Dvě postavy kráčí temnotou. Jen mihotavé světlo ze ztlumených panelů ozařuje podlahu těsně pod okny. Kroky duní ve tmě, rozléhají se a odráží od stěn.
Tahle složitá budova je podobná bludišti, nebylo by divné, kdyby se tu někdo ztratil. Spousta průchodů, bočních chodeb, schodišť i výtahů, které spojují jen dvě nebo tři patra. Hlavní výtahy obepínají budovu zvenčí a ústí jen do důležitých pater. Odtamtud vedou schody nebo krátké, nízkorychlostní výtahy do dalších pater. V každé věži je systém vnitřních schodů a výtahů odlišný. Zapamatovat si cesty v budově je neobyčejně těžké. Je to taky první úkol nově přijatých učedníků. Musí si uvědomit základní pravidlo: Je mnoho cest, které vedou ke stejnému cíli.
V dáli se rýsují osvětlené dveře výtahu. Jak vstoupí dovnitř, dveře zaklapnou. Zde naopak panuje jasné, ale příjemné světlo. Takové šoky necvičené lidi znervózňují, ale rytířům naopak pomáhají. Cvičí totiž jejich smysly. Zdokonalují se tak nevědomky na každém kroku.
Výtah letí do nejvyššího patra. Opřeni o jeho stěny stojí proti sobě dva chlapci. Vypadají tak na patnáct normálních let. Oba mají krátce ostříhané vlasy, jeden světlé, druhý tmavé. Přes bílá roucha jim splývají tmavší pláště.
Zřejmě přišli zvenčí. Pár lesknoucích se kapiček připomíná nedávnou večerní přepršku. U pasu mají oba své krystalové meče. Jejich rukojetě jsou příjemné na dotek, jejich čepele se skrývají v pouzdrech.
„Co myslíš, Niku, proč si nás velmistr zavolal?“ ptá se jeden z nich. Rád bych věděl, co nás čeká, myslí si. Poslední dobou mě něco děsí. Cítí i Nik to samé?
„Nevím, Lubo, nejspíš nám chce zadat nějaký úkol. Proč nepoužiješ Sílu?“ odpoví světlovlasý hoch. Je dost netrpělivý, pomyslí si.
„Zkoušel jsem to, ale nemůžu se správně soustředit. Velmistr nechce, abychom to věděli.“ Většinou mi Síla něco naznačila, teď však nic, dodá pro sebe.
„Má pravdu, nic se nemá uspěchat. Však se za chvíli dozvíš, proč nás volal,“ usměje se Nik. Trochu nejistoty neuškodí. Nemůže přece vždy spoléhat na jasný obzor. Co když bude mlha?
Výtah zpomaluje a pak zastaví. Dveře se rozevřou. Hoši vstoupí do chodby. Pulzující světla je vedou do svatyně Síly. V oknech se proti černočervenému obzoru tyčí jako svíčky jednotlivé mrakodrapy hlavního města. Dole mezi nimi v síti osvětlených ulic proudí stovky vznášedel. Špičky mrakodrapů rýsující se proti červenému obzoru splývají s černými mraky.
Vypadá to, že se venku schyluje k velkému zápasu. A taky, že ano. Světlo mizícího dne ustupuje před tmou pod černými kupami mraků. Ty zase trhají rozložité modré blesky. Záblesky modrého světla vypadají jak výstřely z výbojových pušek. Obtáčejí se kolem vršků mrakodrapů vedeny bleskosvody a klesají do hloubi ulice. Každá budova je zapletena do zářivé modré sítě.
Červeň na obloze je už skoro vytlačena černí. A i ta se rozpadá pod útokem modrých záblesků. Mraky se trhají a nad nimi se objevuje vysoká klenba hvězdnatého nebe.
Hoši se zastaví a dívají se z okna na večerní bouřku. Viděli už tisíce takových. Bouře s modrými blesky jsou tady časté, objevují se takřka každý večer. Dnes ale bouře na hochy působí nějak jinak, nějak zvláštně.
Oba cítí, že se v nejbližší době něco semele. Oba to tuší, ale neví přesně co. Ať se namáhají sebevíc, je budoucnost nejasná a mlhavá. Vidí mnoho různých cest, ale každá z nich končí po několika krocích v naprosté mlze. Mají z toho divný pocit. Jako by ta bouře signalizovala, co je čeká v nejbližších dnech.
Luboš pohlédne vystrašeně na Nika.
„Co je ti?“
„Bojím se, Niku, něco mě děsí, něco co na nás čeká...“ Nevím, jak to říct slovy. Jak popsat něco, co nevidíš?
Nik kývne. „Taky cítím, že není všechno v pořádku. Pojď, půjdeme k velmistrovi.“
Luboš nemůže odtrhnout zrak od okna. Jeho hnědé oči vypadají vyděšeně. Ani Nik není zdaleka tak klidný, jak vypadá.
Otevírají se před nimi dveře svatyně Síly. Proud jasného modrého světla uprostřed je uklidňuje. Celé okolí na ně působí tak vyrovnaně. Vstupují dovnitř. Dveře se tiše uzavřou. Teprve nyní zcela vyniká prostor svatyně. Vše, co je obklopuje je zároveň i uklidňuje. Hned jak vstoupili dovnitř, začala se jejich mysl čistit.
„Soustřeďte své myšlenky na Sílu,“ uvítá je velmistr, který sedí před zdrojem světla a medituje.
Hoši tedy usednou na podlahu ve svatyni. Uklidňují se, jak se tomu naučili. Za pár okamžiků je jejich mysl čistá. Prostředí místnosti jim k tomu napomáhá. Vždyť také proto ji rytíři Síly vystavěli. Mohou zde nerušeně meditovat a přemýšlet o budoucnosti.
Vždy, když Nik vstupoval do svatyně, obklopil ho nepopsatelný pocit klidu. Tady se mu nejlépe rozjímá. Když sem poprvé vstoupil, nemohli ho od meditace vytrhnout. Rodiče hned poznali, co chlapec chce. Rada rytířů ho přijala jako studenta a velmistr ho naučil všemu, co zná.
I na Luboše působí toto místo zvláštně. Je to jediné místo, kde se může vyrovnat se vším, co se stalo, když byl ještě malý. Když tu odpočívá, chápe věci snadněji, lépe překonává to, co se stalo. Jen díky tomu, že tady pochopil smysl toho všeho, zvládl úspěšně závěrečné zkoušky i souboj se Zlem. Zlo se o něj silně pokoušelo, ale on ho dokázal porazit. Zvítězil nad ním a nyní ho Zlo už nemůže ovládat.
Tu velmistr promluví: „Oba jste úspěšně složili zkoušky. Jste tedy rytíři Síly prvního stupně. Nyní musíte jako rytíři Síly plnit své poslání. Znáte Asfaltovou zemi?“
„Zajisté velmistře,“ odpovídá Luboš, „leží jižně od hranic Kontinentálního státu. Jejich hospodářství je založeno jen a pouze na asfaltu. Asfalt je palivo, stavební materiál, platidlo. Poslední roky ale mají veliké problémy, neznámá nemoc sužuje tamní národ.“
„Správně, Luboši.“ usmívá se velmistr. Oba jsou dobře vycvičení jak v boji, tak v umění Síly. Mají velké znalosti, hlavně Luboš. Jeho výcvik byl především zaměřen na získávání informací. Nik zase lépe bojuje.
„Máme zjistit, co stojí za tou nemocí?“ ptá se Nik.
„Ano. Ale opatrně mladí rytíři, zdá se, že Zlo je tam velice silné,“ varuje hochy velmistr. Jsou chytří, opravdu.
„Hm, nemám z toho dobrý pocit,“ zamyslí se Nik, „zdá se, že na zmaru naší mise Zlu mnoho záleží.“ Jak se Zlem ale souvisí Asfaltová země?
„Musíte se snažit, abyste byli nenápadní,“ pokračuje velmistr. „Je to jen vyšetřování, ne soudem schválený zásah. Nevíme, co se tam děje, nemůžeme tedy zasahovat, jen vyšetřovat!“ Dokud si nejsme jisti Zlem, nemůžeme zasahovat bez soudního povolení.
Nik kývne. Chápe o co velmistrovi jde. Celogalaktický soud, jediné omezení rytířů Síly.
„Myslím, že zažijeme mnoho překvapení,“ dodá Luboš prorocky.
„Král Asfaltové země o vás už ví, vydejte se neprodleně na cestu,“ ukončí rozhovor velmistr.
Oba mladí rytíři se ukloní a opustí svatyni. Projdou do chodby a chvíli se dívají na klidné hvězdnaté nebe. Po bouři není ani stopy, dočista se ztratila. Přesto oba ví, že se další večer vrátí. Nik se opře o stěnu a zavře oči. Nyní je naprosto klidný. Cítí Sílu, poznává kudy proudí. Jeho mysl se soustředí na jedinou věc – budoucnost.
Znovu stojí na rozcestí. Mlha ho obklopuje, ale připadá mu že je trochu řidší. Soustředí se ještě víc. Vybičuje svůj mozek k nejvyššímu možnému výkonu. Mlha na jedné z cest se rozplývá. Ustupuje mu z cesty až úplně zmizí. Jde po úzké pěšince ze všech stran obklopené mlhou. Jen ta cesta je volná. Občas pohlédne do mlhy. Chvílemi se mu zdá, že vidí něčí tvář, jindy zas jako by viděl davy trpících lidí. Najednou je obraz zcela jasný. Stojí na černé poušti a vidí jak v moři písku pod ním probíhá zuřivá bitva. Stovky a tisíce vojáků v modrých uniformách s bílými turbany a s puškami v rukou běží proti nepříteli. Zuřivá bitva trvá dlouho. Nika však upoutá jiná věc. Zdá se mu, že tam v dáli na duně někdo bojuje s krystalovými meči. Není pochyb tři postavy tam zápasí. Snaží se postoupit blíž k nim, ale nejde to. Nemůže se ani hnout. Souboj probíhající v dáli se zdá být nekonečný. Co to? Něco se stalo. Boj ustal. Jedna z postav zvedá do výše jakési dva předměty. Najednou stojí docela blízko ní. Vždyť to je jeho a Lubošova hlava! Chlapec, který je drží není o moc starší než on, ďábelsky se směje a potichu říká: „Nemáš šanci Niku, prohraješ!“
Luboš slyší výkřik. Otočí se a pohlédne na Nika. Je celý bílý a pomalu se sváží na zem. Luba k němu přiskočí. Nik na chvíli otevře oči a položí ruku Lubošovi na čelo. Luboš vidí strašný obraz. Nějaký Temný rytíř drží jeho a Nikovu hlavu a směje se...
Trvalo dlouho, než se oba vzpamatovali z toho, co viděli. Ve výtahu na sebe vylekaně pohlédli. Nik spatřil na Lubově obličeji zadumaný výraz.
„Myslím, že Zlo nás chce ovlivnit, Niku. Zdá se mi, že to, co jsi viděl, je přesně to, co chtělo Zlo, abys viděl,“ promluví po chvíli Luba. Síla Zla je tedy větší, než si rytíři Síly myslí. To je hodně nebezpečné. Musí zjistit, jak velkou moc Zlo má!
„To by, ale bylo Zlo mnohem silnější, než si všichni rytíři Síly myslí,“ potvrdí Nik Lubošovu myšlenku. „To přece nejde, aby Temný rytíř vstoupil do mé mysli a ovlivnil mě.“ Nemohou přece měnit vize! Vždyť to neumíme ani my!
„Hm, možné to je. Legenda praví, že až se objeví Ten, kdo poručí Síle...“
„Ale, to má být rytíř Síly, ne Temna,“ přeruší Lubu Nik.
„Legenda říká, že obě strany mohou mít svého kandidáta. Souboj mezi nimi rozhodne, kdo je ten pravý, Niku.“
„My to ale nejsme!“
„Třeba narazíme na toho pravého v Asfaltové zemi.“
„Budoucnost je velice nejasná, nic jiného, než tohle není vidět.“ Tohle bylo poprvé, co jsem v poslední době vůbec něco viděl.
„Hm, když to nemůžeme vidět pomocí Síly, musíme se přesvědčit na vlastní oči.“ Tak tedy Legenda, první komplikace. S kandidátem Zla se nemohou měřit. Jestli tohle velmistr neví!
„Máš pravdu, půjdeme ven. Trochu uklidnění a čerstvého vzduchu mi prospěje.“ Potřebuji si pročistit hlavu. První poslání. Asfaltová země. Zlo. Legenda. Zlo! A Asfaltová země. Co to má společného?
2.Na cestě
Hoši opouští palác rytířů Síly. Kráčí po ulici, kápě přehozené přes hlavu a přemýšlí. Přemýšlí, jak se nepozorovaně dostat do Asfaltové země. Nikdo další to už nesmí vědět. Jejich mise by se totiž mohla velice zkomplikovat. Už takhle se zdá, že Zlo něco tuší o jejich poslání. Nejspíš si je najde, až bude chtít.
Vznášedla se míhají kolem. Noc už dávno spadla na Centrální město, ale je jich tu pořád ještě spousta. Z obchodů se line příjemná žlutá záře. Mrakodrapy mrkají na chodce tisící bílých oček. A hvězdy na nebi se třpytí za jasné noci.
Oba mají pocit, že se stali loutkami v něčí hře. Ve hře jejíž pravidla neznají. Jak je těžké být pěšákem a nevědět, co tvůj král zamýšlí. Kdyby rytíři Síly mohli cítit zlost, asi by ji pocítili. Takhle si s nimi zahrávat! Kráčí ulicemi a uvažují. Nemusí ani mluvit a přesto ví, na co ten druhý zrovna myslí.
Ne, samozřejmě, že rytíři Síly nedokáží číst něčí myšlenky! Ale komunikovat spolu beze slov umí. Stačí, že mohou vnímat Sílu. To Síla jim to říká.
„Do Asfaltové země pořád ještě putují karavany s obchodníky, kteří nakupují asfalt. Mohli bychom toho využít, ne?“ přeruší mlčení Luboš. To je asi nejlepší způsob. Vznášedla jsou registrovaná a cesta lodí je příliš dlouhá. A jít pěšky? Tak blízko to zase není. Sice na téhle planetě, ale o hezkých pár planetopisných stupňů jižněji.
„Hm, asi máš pravdu. Ale musíme se nějak maskovat. Ty meče jsou příliš nápadné,“ řekne Nik.
„Co myslíš,“ navrhuje Luboš, „daly by se schovat pod pláště?“
Nik se usměje. „Myslím, že ano, ale i tak musíme být opatrní.“
Luba přikývne na souhlas. „Teď by to chtělo najít nějakou karavanu…“
„Síla nás k ní dovede,“ souhlasí Nik. Síla má velikou moc. A teď ji budeme potřebovat víc než jindy.
( – - – )
„Rychle, rychle naložte ty zavazadla! No tak, pohněte sebou, vy nezbedníci! Ať už je to hotovo!“ hromuje čísi hlas. Čím dřív odtud vypadneme, tím líp, pomyslí si.
Tlustý muž navlečený do šatů boháče poskakuje uprostřed dvorku a příšerně láteří. V ruce třímá energetický obušek. Občas s ním nějakého nosiče švihne, až to ve tmě zajiskří. Šaty má jak boháč, ale chová se jak ten nejnižší člověk na světě. Nejjemnější látky ostře kontrastují s hrubými rysy jeho tváře. Ozdobný čepec, jenž nosí šáhové, posazen na trčících černých vlasech působí směšným dojmem. Ani dlouhý saténový plášť se nehodí do prašných ulic téhle čtvrti.
„Už ste měli být, dávno hotovi! Máme nejmíň šest hodin zpoždění, ničemové!“ hustí do hlav shrbených mužů nejrůznější nadávky. Nedá se říct, že by tu bylo zrovna bezpečno. Zdržovat se tady není zdravé. Chvílemi přešlápne a zajede si prsty do vlasů. Když si uvědomí čapku na hlavě, nakvašeně vrazí ruku zpátky do kapsy. Pak druhou rukou srovná čepičku a uhladí její péřový chochol. Nervózně koukne na hodinky a zas zasakruje.
Konečně je všechno naloženo. Zvířata se až prohýbají pod ranci plnými zboží. Schoulené chudinské domky se loučí s postupující skupinou. Ulice nejzapadlejší z nejchudších čtvrtí Centrálního města plyne pod jejich nohama. Není vidět pomalu ani na ocas nejbližšího jakouše, jaká je tu tma.
Kupec se krčí na jakoušovi a v pěstích křečovitě svírá výbojovou pušku. Klepe se strachem tak, že mu i čapka na hlavě poskakuje. Hlavně péřový chochol se třese jako osika. Když se někde něco pohne, hned na to namíří svou zbraň v domnění, že je to ten nejhorší vrahoun.
Není divu, v chudinských čtvrtích a v noci obzvlášť, se potlouká spousta pobudů. A když ti přijdou na nějakého osamělého kupčíka, rádi se podělí o jeho zboží. A kdyby měl ten kupčík moc námitek ohledně ceny, klidně mu zakroutí jeho sádelnatým krkem. Tady to na ně přece nikdo neřekne!
Malinkaté příbytky, nalepené těsně na sebe se tlačí do ulice. Pro nedostatek světla z nich člověk moc nevidí. V takových chudých čtvrtích svítí každý čtvrtý světelný panel, i když i ten je někdy rozbitý. Tma tedy zalévá tato ubohá obydlí.
Ale stejně není o co stát. K vidění tu toho je pramálo. Malinká okénka, většinou rozbitá. Dvířka, která obvykle už nejdou zavírat, protože je nikdo nikdy neopravoval. To vše teď milosrdně přikrývá tma. Nejspíš to dělá proto, aby si náhodný chodec mohl myslet, že není v té nejhorší čtvrti. Aby si mohl představovat, že dveře lze zavřít. A že okna jsou pootevřená a vyplněná tím nejčistějším nerozbitným sklem, jak tomu bývá v jiných částech města. Že lidé žijící uvnitř jsou spokojení a šťastní.
Možná, že šťastní opravdu jsou, ale spokojení být nemohou. Tma může oklamat toho, kdo tu nebyl ve dne, ale ne toho, kdo to tu zná. Kdokoli, kdo tu jen jednou byl, vidí i za milosrdným závojem tmy ty chátrající domky a ty vyhublé chudé lidi. Jejich děti, které i teď v době rozkvětu umírají na spoustu nemocí.
Člověk by se divil, že takové místo může existovat tak blízko centra tak bohatého státu. Ale jsou ještě horší místa. Taková, kde lidé umírají po stovkách denně. Děti umírají z poloviny do roka po narození. Tito lidé se nemají nejlépe, ale ani nejhůře. Na světě žije spousta těch, kterým je zle. A dost jiných se jim snaží pomáhat. Jednou se bude všem žít lépe. Otázkou je, jak dlouho to bude trvat?
( – - – )
V mihotavém svitu jediného fungujícího světelného panelu v ulici spatří kupčík dvě postavy. Obě jsou zahaleny v pláštích a přes hlavy mají přetažené kápě. „Stůj, nebo tě zastřelím!“ zapiští kupčík vyděšeně a zašermuje puškou, jako by to byl meč.
„Nejsme zloději. Neublížíme ti,“ odpoví jedna z postav klidným chlapeckým hlasem.
„Kdo, kdo tedy jste?“ koktá překvapeně kupec. Brrr, to je šok. Takhle na mě bafnout! Fuj, už abych byl pryč!
„Jsme studenti, vracíme se do Asfaltové země. Trochu jsme se zdrželi a kamarádi nám mezi tím utekli,“ vysvětluje postava.
„Hm, je-li to tak, můžete jet s námi. Míříme také do Asfaltové země,“ říká kupec s úlevou. „Pár pomocníků se mi bude hodit. Umíte jezdit na jakouších?“ Vida, pomocníci zadarmo a dokonce i znají Asfaltovou zemi! To se bude hodit!
„Jistě, pane.“ odpoví dvojhlasně stíny.
„Tak si vemte tamty dva a držte se vzadu. Bývá tu nebezpečno.“
( – - – )
Karavana dál postupuje temnými uličkami nejchudší čtvrti Centrálního města. Vpředu se na jakouši krčí kupec s výbojovou puškou. Za ním kráčí zvířata s nákladem a s roztřesenými průvodci u boku. Skupinu uzavírají dva jezdci.
Oba jsou zahaleni v dlouhé pláště podobné těm, co nosí chudí studenti. Při bližším pohledu se však nabízí možnost, že se oba chtějí studentům jen podobat. Je mnoho lidí, kteří by chtěli skrýt svou identitu i dnes. Avšak, jsou i tací, kteří se někdy musí skrývat, aby jejich plány zůstaly utajeny.
( – - – )
„Tak jak se ti líbí v nejchudší čtvrti, Niku?“ ptá se jeden ze zahalených jezdců. Zvláštní podtón. Takový trpký ale i úsměvný. Jako by to chtěl říct s úsměvem, ale nezabránil trpkosti.
„Ty to tady znáš, co?“ promluví Nik po chvíli přemýšlení. Je vidět, že Luba je místní. Je to z něj cítit. Řekl bych i, že je velice rozrušený.
„Proč myslíš?“ Proč to říkám takhle. Vždyť z toho je slyšet kladná odpověď!
„Tvoje myšlenky tě prozrazují. Co je s tebou?“ Jeho slova jako by říkala: Začínám si o tebe dělat starosti, teď jsi docela mimo, zapomínáš, že jsi rytíř Síly! Nik použil Sílu, aby to na Lubu udělalo větší dojem.
Chlapec chvíli váhá, v jeho mozku probíhá boj. Mám mu říct pravdu? Lhát přece nemůžu, to by Nik hned poznal!
„Narodil jsem se tu,“ začíná pomalu. Strašné místo, řekne si. „Moji rodiče byli chudí, neměli jsme nic, než jeden takovýhle příbytek,“ přitom ukáže na malinké hliněné domečky nalepené těsně na sebe u obou stran ulice.
„Když otec zemřel, byl jsem ještě hodně malý a matka nás nemohla uživit. Bratři odešli, jenom já jsem jí zůstal na krku. Jednou, když přišla domů z práce u jednoho takového kupce, mě poslala pryč, abych si šel hrát s dětmi. Bylo mi to divné, většinou jí bylo jedno, kde jsem, jestli doma, nebo pryč. A když jsem pak večer přišel domů, tak... ona byla... mrtvá.“ Chlapcovy oči se zaleskly slzami. „Pak jsem žil dlouho na ulici a živil se, jak to šlo, až mě našel velmistr...“ hoch sklonil hlavu.
Nik se na něj soucitně díval. Nevěděl, jaké měl Luboš dětství. Zdálo se mu, že kdysi zažil něco strašného, ale nevěděl co. Luba o tom nikdy dřív nemluvil. „Teď už bude dobře,“ řekl pochvíli. I já měl své problémy, dodá k sobě.
„Snad, asi máš pravdu. Musíme splnit úkol.“ Hlavní je mise, tvoje city musí jít stranou, opakuje si slova svého mistra. Hlavně mise!
3.Hranice
Konečně karavana dorazila k hranicím. Teprve teď kupec dohnal zpoždění a své přátele.
Kontinentální stát a Asfaltovou zemi od sebe odděluje hraniční čára vedoucí Severní asfaltovou pouští. Masy těžkého černé písku, pod kterým se nalézá asfalt, se pomalu sunou touto nekonečnou pouští až k hraniční bariéře. Tu zde zbudovala vláda Kontinentálního státu, aby zamezila šíření poušti do vnitrozemí.
Území u pouště je skoro neobydlené až na pár výzkumných stanic a nějakou tu vísku u hraničního přechodu. Obchodní styky s Asfaltovou zemí obstarává několik karavan, které proudí přes hranice a zase zpátky. Jinak tu bývá klid.
V poslední době to však neplatí. V Asfaltové zemi zuří neznámá nemoc, takže se tam za obchodem vypravují jen ti nejodvážnější, nebo ti, co chtějí na situaci co nejvíce vytěžit. U hranic se zase hromadí stovky tisíc uprchlíků, kteří se snaží dostat do Kontinentálního státu.
Nemají však velikou šanci na úspěch. Úřady Asfaltové země nevydávají prakticky žádná povolení k odcestování a rada Kontinentálního státu zase nechce zavléci nebezpečnou nemoc mezi obyvatelstvo, dokud se nezjistí o jakou nemoc vlastně jde.
Bylo vysláno už několik vědeckých expedic, ale ty nic nezjistily. Všichni vědci po čase onemocněli záhadnou nemocí a na její následky i zemřeli. Je to už dlouho, co byla nějaká expedice poslána zkoumat asfaltovou nemoc. Zdá se, že vlády si neví rady...
Kupčík se uklidil se svými přáteli do krčmy a otroci se mezitím starají o potravu pro jakouše. Tato tažná zvířata, stejně černá jako poušť, se používají k přepravě zboží do Asfaltové země hlavně kvůli výdrži a nenáročnosti. Snesou toho hodně, vody moc nepotřebují a krmení taky ne. Vlastní je především chudí obchodníci, kteří nemají dost peněz na nákup pouštních vznášedel.
Oba studenti se zatím porozhlíží po příhraničním městečku.
„Vypadá to tady ještě hůř než...“ Nik se zarazí a pohlédne nejistě na Luboše. Nechci ho ranit, je silný, ale včera to tak nevypadalo.
„Než tam, kde jsem se narodil,“ usměje se Luba, „už je to v pořádku.“ Pomohlo mi, říct o tom někomu. Útokům minulosti nelze čelit sám.
„Vidíš ty tábory uprchlíků za hranicí, netušil jsem, že je to vůbec možné, žít někde tak špatně.“ Stoupá z nich štiplavý kouř, jako by se tam pálilo lidské maso, dodá k sobě, ale ví, že i Luba jej zachytil.
„Hm, a já si zas myslel, že nikdo nežil hůř něž já, když jsem byl malý, ale tohle... to je hrozné.“ Divím se jim, že jsou tady. To, že je dál nepustí, přece věděli a tady na ně číhá jen smrt s utrpením po boku.
„Proč je k nám nepustí? Vždyť někteří vypadají docela zdravě, sice zbědovaně, ale nemocní nejsou.“ Vím, že myslíš na to samé, Síla je velký pomocník, ale nebezpečná zbraň.
„Nemají povolení a bez něj…“ povzdechne si. „Víš přece jaká vládne u nás byrokracie. Bez povolení se nikam nedostaneš.“ Několik chyb Kontinentální stát přece jen má.
„Vždyť těm lidem jde o život, to jim nikdo nepomůže, ani my?“ rozčílí se Nik. Uklidni se, říká si v duchu, tohle nikam nevede.
„Když přijdem na to, co stojí za tou nemocí a najdem na ní lék, nebudou mít důvod, aby utíkali ze svých domovů.“
„Proč myslíš, že nás sem velmistr poslal?“
„První mise tě mnoho naučí, Niku,“ odpoví mu. Někdy i víc, než si myslíš.
„Je ale potřeba tak veliký šok?“ Tolik bídy a utrpení, tolik hrůzy a děsu, tolik strachu?
„I velmistr vidí dopředu, nejspíš ví, proč to dělá.“ Časy se mění, vesmír tak, jak ho známe dnes, se hroutí. Zlo hrozí.
„V mlze ani sebelepší oči neukáží nic jiného než mlhu.“ Nik použil toto staré přísloví, aby podložil svou myšlenku.
„Nejspíš neviděl to, co ty, protože to bylo určeno tobě, ale viděl to, co bylo určeno jemu. A to ho řídí. Neudělal by nic bezdůvodně.“ Nejlepší odpověď na stará přísloví vychází z nich, připomenul si Luboš mistrova slova.
„Takže přece jen pěšáci na šachovnici!“ Nik neví proč, ale pomyšlení na šachovnici v něm probouzelo dlouho zapomenuté pocity. Nebezpečné pocity.
„Ale ne bezvýznamní!“ usměje se Luboš. Vše má svůj význam, i když ho neznáme.
„Hm, asi máš pravdu,“ kývne Nik. „Podívej se támhle,“ ukáže na hlouček dohadujících se lidí. „Co se to tam děje?“
„Nevím, podíváme se z blízka,“ navrhne Luba.
„Nezapomeň ale, že jsme studenti, nesmí nás nikdo odhalit,“ varuje Nik.
„To víš, že nezapomenu,“ usměje se Luba.
Uprostřed hloučku se postavil jakýsi muž a začal něco nesrozumitelně křičet cizím jazykem. „Co říká?“ zeptal se Luboš Nika.
„Myslím, že chce, aby ho neodváděli. Nevím, přesně mu nerozumím.“
„Co se to tady děje?“ zeptal se Luboš jednoho z mužů okolo.
„On být nemocný, mít zlou nemoc. Ona chytit i nás, když my ho neodvézt,“ vysvětluje muž lámanou řečí.
„Kam ho chcete odvézt?“ vloží se do rozhovoru Nik.
„My dát ho vojákům, oni si s ním už poradit,“ ušklíbne se muž.
„Né, vojákům né!“ zařve muž uprostřed, „oni mě zabít. Já nechtít!“
„Co to má za nemoc?“ ptá se Nik.
„To být móc, moc zlá nemoc. Ona zabíjet celé vesnice tam,“ a ukázal směrem k poušti.
„To je asfaltová nemoc?“ ptá se Luba.
„Ano, oni tomu tak říkat,“ souhlasí muž.
„Ale takhle nevypadá nemocně,“ namítne Luboš.
„On mít veliké černé rány na těle.“
„Ukaž, jaké rány máš!“ rozhodl Nik.
„Nedívat se na ty rány, ty chytit tu nemoc taky,“ varuje muž.
„Ukaž!“ trvá na svém Nik.
Muž neochotně rozepne košili. Na břiše a na prsou mu bují asi deset velkých černých hnisajících vředů. Okraje jsou červeně lemované a opuchlé. Jak muž dýchá, ty vředy se pohybují a občas z některého z nich vyteče trochu hnisu.
„Co se to tady děje!“ přeruší je z ničeho nic hrubý hlas.
Všichni odtrhnou zraky od chudáka a naráz se otočí. Před nimi stojí důstojník armády Asfaltové země a ještě několik dalších vojáků.
„To být dobře, že jsi tady, pán komandér,“ začal se mu vtírat muž, „tady být jeden nemocný.“
„Nemocný? Kde?“ ptá se důstojník tvrdě.
„Tam,“ řekne a ukáže na muže uprostřed hloučku, „on mít moc zlou nemoc.“
„Odveďte ho!“ pokynul důstojník vojákům. Ti s odporem chytili vzpírajícího muže a odvlekli ho kamsi pryč. Důstojník se ještě rozhlédl po shromážděných lidech, přísně si změřil oba dva chlapce a odešel za svými vojáky.
Hlouček se pomalu rozchází. Za pár chvil už není znát, že se něco dělo. Jen dva zmatení chlapci stojí ještě chvíli bez hnutí, ale i oni pak odcházejí dál.
Neví kam jdou, vede je Síla. Mnohé ještě uvidí jejich oči, mnohé ještě zažije jejich srdce, a oni budou moct jen bezmocně stát. Nic nedělat. Zdá se to být kruté.
Možná, že je, ale co když ne? Kdyby byli rytíři Síly odhaleni, nesplnili by svůj úkol. Zlo by je zahubilo, aniž by stačili těm chudákům alespoň trochu pomoct. Jen když skryti proniknou do Asfaltové země, mohou odhalit její tajemství. Tu záhadu, která usmrtila tolik lidí.
„Tak tady jste, kde ste se to toulali? Ztrácíme kvůli vám jen zbytečně čas!“ vítá je dotěrný kupčíkův hlas, jakmile se objeví u krčmy. „Konečně můžem vyrazit. Vojáci už nás netrpělivě čekají.“
„Vojáci?“ udiví se Nik. Těch překvapení je dneska nějak moc!
„Ano, doprovodí nás přes Asfaltovou poušť. Budou nás chránit před tou zvěří,“ vysvětluje kupec.
„Dobrá tedy, můžeme vyrazit,“ odpoví Luba. Ta trocha Síly, kterou vložil do svého hlasu, kupce viditelně uklidnila, i Nik teď vypadá lépe.
„Skočte na jakouše a popožeňte, trochu ty líné kůže,“ mrkne přitom na několik nosičů a otroků hrajících spolu jakousi hru.
Oba chlapci odběhnou do stájí pro jakouše. Soumaři se zatím jen líně zvedají z prachu cesty. Kupci na sebe spokojeně pohlédnou, rychle do sebe hodí poslední lok silné pálenky, vysypou na stůl pár drobných mincí a odvalí se k připraveným jakoušům.
U hraničního přechodu to všechno vře. Na bariéře stojí pod prapory Asfaltového království spousta nervózních vojáků s puškami v rukou. Pod hrází se vlní davy lidí, kteří jako by se snažili prorazit zeď.
Nedostanou se ale až k ní. Jen pár kroků od hradby probíhá lehce červená linie energetického pole. Kdo se ho jen dotkne, pocítí nesnesitelnou bolest a ta už ho donutí couvnout.
Dvojitá závora se zvedá. Společně s ní se musí vypnout i silové pole. Vojáci na hrázi v tu chvíli pevně stisknou zbraň a nakročí připraveni vystřelit.
Karavana kupců obklopená oddílem vojáků prochází vzniklou mezerou v linii. Dav jako by vycítil možnost k úniku z tohoto pekla a bouří se ještě víc. Pulzuje v podivném rytmu.
Oddíl se zastaví. „Nechte nás projít!“ zařve rázným hlasem velitel a na podpoření své řeči vystřelí do vzduchu žhnoucí asfalt.
Dav stále hučí a pulzuje. „Teď nebo nikdy!“ ozve se z masy lidí. Stovky ubožáků se rozbíhají proti hradbě a míří do průchodu, kde stojí karavana. Vojáci zakleknou a ještě chvíli vyčkávají. „Pal!“ rozřízne krátké ticho před bouří velitel.
Ozbrojenci tisknou spouště a stovky asfaltových střel vyráží z rozžhavených hlavní.
Jeden po druhém padají zasažení lidé na zem pod nohy ostatních. Po prsou se jim rozlévá černá skvrna žhnoucího asfaltu, jenž spaluje jejich kůži.
Stále noví lidé se dávají do pohybu a padají zasaženi strašlivou smrtí. Dav se obrací a prchá. Vojáci nepřestávají střílet do utíkajících lidí. Poslední živí mizí v dáli.
Na těžkém černém písku leží sta a sta lidských těl. Mazlavý písek je pomalu překrývá jako i další mrtvé před nimi, aby se i z nich nakonec stal hustý černý asfalt – palivo a bohatství Asfaltové země.
Oba chlapci sedí bez hnutí na černých zvířecích hřbetech a nevěřícně sledují ten masakr. „Ne, nestřílejte!“ vykřikne pojednou Luba a rozběhne se k nejbližšímu vojákovi. Nik ho naštěstí v poslední chvíli zadrží.
„Nesmíme se prozradit!“ zašeptá mu, když pevně drží jeho ruce. „Uklidni se. Snaž se meditovat. Ovládni své pocity. Jsi přece rytíř Síly.“
„No právě, jsem rytíř Síly a nemůžu nic dělat,“ odpoví smutně a sklopí hlavu.
Karavana se dává do pohybu. Kopyta jakoušů dusají po mastném písku. Ten se jim na ně lepí a zvířata občas žalostně zamručí. Hoši jedou vedle sebe až na konci skupiny a mlčí.
Oba jsou smutní, oba si kladou stejné otázky. Proč? Proč musí umřít tolik lidí? Zdá se, že se jejich oči lesknou. Ne, není to klam. Opravdu oba chlapci pláčí...
4.Královské město
Štíhlé, zářivě bílé věže se vzpínají do výše nad černou poušť. Vypadají jak svíce, jedna jako druhá, ta největší uprostřed. Jejich paty zapadají přesně do hradeb, jako by z nich vyrůstaly. Bílé zubaté valy v několika řadách za sebou připomínají žraločí zuby. Od platinových střech se odráží statisíce slunečních paprsků, které oslepují oči.
Kopule ve tvaru plamínků se stožáry a prapory září jako hvězdy. Celý palác jako by stál na tetelícím se vzduchu rozehřátým pouštním sluncem. Jsou vidět již i rozčepýřené svěže zelené hlavy palem a temně rudé uhlazené koruny rutů. To vše se na černém pozadí asfaltové pouště vyjímá opravdu skvěle.
Vysoké mramorové věže i opukové hradby v záplavě černi doslova svítí. Prapory a vlajky se žlutým sluncem na černém poli se třepetají v slabých závanech větru. Duny černého písku se jen pomaloučku sunou po pouštním moři a zarážejí se o bílé hradby.
Většina malých úzkých oken paláců a domů je zakryta rouškou z asfaltované látky. Co se děje uvnitř? V každém domě někdo bydlí, samozřejmě. Někde už je obyvatel méně, jinde jich je stále dost. Dost pro černou asfaltovou smrt, tu nejhorší smrt, jakou si ani člověk nedokáže představit.
( – - – )
Průvod kupců obklopený oddílem vojáků se blíží ke královskému městu. Je to nejvýstavnější město celé asfaltové země. Bílý mramor, opuka i platina jsou tu velice vzácné. Všechen tento materiál získali vládci Asfaltové země výměnou za asfalt.
Čilý obchod probíhal za bílými hradbami pod bílými věžemi. Nyní jen párkrát do roka dorazí sem karavana kupců, aby nakoupila několik krychlí koncentrovaného asfaltu nebo trochu černé keramiky. Všichni se bojí té zrádné nemoci i bohatí kupci z Kontinentálního státu.
Z černých hřbetů jakoušů vidí dva mladí rytíři Síly život lidí v této zemi. Spousty chudáků a dětí bez domova proudí po ulicích sem a tam, tak bez cíle. Občas je odněkud vyženou vojáci ostrou palbou, jindy sami zmizí, když někoho na ulici skolí zákeřná nemoc.
Boháči a šlechtici jsou zavřeni ve svých výstavných palácích s opukovými stěnami a postříbřenými střechami. Jejich služebníci zatím venku padají zasaženi nákazou, kterou ani ten nejlepší královský lékař neumí vyléčit. Ta nemoc je horší než mor, řádí všude, před nikým se nezastaví.
Chlapci vidí jak hoch starý asi jako oni padá v křečích na zem. Všichni od něho odbíhají pryč, jen on sám se nemůže ani hnout. Svíjí se v křečích a příšerně křičí až ho z utrpení vysvobodí rána z asfaltové pušky jednoho z vojáků.
Karavana pokračuje dál po černých ulicích mezi honosnými paláci na jedné straně a domky slepenými z krychlí asfaltu opodál. Scenérie se mění, když zamíří hlouběji do středu města.
Chudinským domkům ustupují výstavnější domy místních obchodníků a ty se posléze vytrácí pod náporem domů vojáků. I ulice již není asfaltová nýbrž dlážděná žíhanou žulou.
Kupci se blíží ke svému cíli. Kupecký hotel první třídy za normální situace sice nebývá jejich sídlem, ale nynější stav není zdaleka normální.
Kupčíci po vyčerpávající cestě zasednou k hodovnímu stolu. Musí doplnit tuk, který se vytratil z jejich břichů, když je seshora smažilo pouštní slunce a zespoda na ně sálal nashromážděné teplo asfaltový písek.
Ani teď vojáci neodloží své pušky z rukou a připraveni ukrátit trápení dalšímu chudákovi, odpochodují do kasáren. Nosiči a otroci odvádějí zvířata do stájí, aby pak mohli využít volné chvilky a vytratit se do nějaké zapadlé nálevny, nebo do domů radosti. A dva studenti si jdou prohlédnout své rodné město.
To překrásné město, kde je na stromech dost ovoce pro každého. To město, jemuž se přezdívá – Klenot Asfaltové země. Architektura posledních pěti set let v pouštním stylu zde tvoří nádhernou jednotu. Bílé město na černé poušti doslova září. Jeho stříbrné a platinové střechy oslepují poutníky na vrcholcích dun nádherným jasem. Asfaltové město, přenádherné v dobách míru a přepevné za časů války, vítá poutníky.
( – - – )
Dvě postavy zahalené do dlouhých tmavých plášťů kráčí tmou. Projdou palmovým hájem, vyšplhají se na hradby a skočí do zahrady za nimi. Chvíli počkají ve stínu, až strážný poodejde o kousek dál.
Rozhlédnou se a přiskočí k další hradbě. Vyšplhají na ni a tiše jako kočky dopadnou na ochoz jen pár metrů od nic netušící stráže. Za pár okamžiků už zase šplhají na třetí nejvyšší stupeň palisády.
Kolem paláců je skoro tma – měsíc ještě nezahájil svou pouť po obloze. Sešplhají po vysoké palmě a ukryjí se za jakýmsi pichlavým keřem. Chvíli se oddávají lahodné vůni jeho květů a pak beze spěchu projdou k paláci. Strážný si zrovna zpříjemňuje noční službu několika mohutnými hlty kořalky a zády opřen o zeď pozoruje se zálibou jedno z oken v přízemí paláce.
Obě postavy se přitisknou ke zdi ve stínu. Chvíli čekají a nakonec zapadnou do jedněch z postraních dvířek paláce. Dveře byly sice zamčené, ale jediná myšlenka jedné z postav je stačila otevřít.
Ubírají se potichu spletí chodeb. Jdou jistě, jako by tu už někdy byly. Chvílemi se schovají do výklenku a nechají přejít párek mlčenlivých strážných. Jindy zas skočí za sloup, aby vyslechli krátký útržek rozhovoru jiných dvou.
Přeběhnou hlavní vstupní halu a zmizí ve tmě vchodu do bočního křídla. Projdou několika průchody a schovají se v šeru boční chodby. Kolem nich pochoduje četa vojáků a ani jeden z nich nemá o vetřelcích nejmenšího tušení.
Jakmile dusot kroků umlkne vyrazí dál hlouběji do paláce. Další strážný je mine jen o vlásek, ale ani jedna postava nejeví známky strachu nebo napětí.
Po pár krocích kolem stěny z hrubě tesané žíhané žuly zapadnou do stínu postraní chodby. Blíží se ke svému cíli. Už jen několik kroků a oba stíny vidí až ke dveřím před nimiž stojí stráž.
Jedna postava jen lehce pohne rukou a ozve se jakési zašátrání na druhém konci chodby. Strážný s puškou v ruce rychle odkvačí do tmy. Oba stíny se protáhnou do místnosti.
„Jsme tady, to je králova ložnice,“ říká Nik, když sejme kápi z hlavy.
„Fajn, bylo to docela lehké,“ usměje se Luba. „Král tu bude za chvíli. Zatím půjdeme vedle,“ mrkne na Nika.
Nik lehce kývne a otevře dveře do sousední místnosti, Luba ho následuje.
( – - – )
Král je dnes nervózní. Poslední dobou mu nebývá nejlépe, ale dnes je to něco jiného. Má takový zvláštní pocit. Neví jak by ho popsal, ale jasně jej cítí. Několik minulých měsíců bylo pro jeho zemi kritických.
Počet nemocných se prudce zvýšil o polovinu a lidé se bouří. Zástupy lidí proudí k hranicím a pokoušejí se uniknout. Ale není to jen lid, co mu dělá starosti. Karavan s kupci stále ubývá a příjmy Asfaltové země váznou. Cena asfaltu klesá a to přináší menší výnosy šlechtě.
Od ní hrozí velké nebezpečí. Královské pluky jsou dost silné na to aby odolaly šlechtickým armádám, ale další nepokoje zemi neprospějí. Stačí ta zatracená válka se sousedním královstvím.
Před deseti lety to byla malá zapadlá zemička na okraji asfaltové pouště, ta nejchudší ze všech. Ale teď? Jejich bohatství vzrostlo a král tak zpychl, že si troufá ohrožovat i mocnou Asfaltovou zemi.
Silná a prosperující Asfaltová země by měla to ubohé královstvíčko už dávno zadupat do černého písku pouště, ale kdykoli se už její pád zdá na dosah, vojska se vzchopí a armády Asfaltové země zaženou zpět.
Už pětkrát se tak stalo. Král doufá, že se tak nestane po šesté. Nedávno se armády zase daly do pohybu a zatím se je daří tisknout stále více. Ještě jedna věc však králi nedá spát.
Je to již mnoho dní, co mluvil s velmistrem rytířů Síly a jeho vyslanci tu ještě nejsou. Snad se jim cestou něco nestalo. Poslední dobou bývá na hranicích nebezpečno.
Asi bude nejlepší, když se znovu spojí s velmistrem, ten snad bude nejlépe vědět, kde jeho vyslanci jsou. Vysílač v jeho komnatě je bezpečný, zkusí to tedy odtamtud.
Blíží se ke dveřím. Strážný předpisově oděný do temně modré uniformy s bílým turbanem opeřeným duhovým peřím ptáka paragu stojí v pozoru u dveří jeho komnaty. Zlaté řetězy ovinuté kolem pasu se mihotavě lesknou v slabém světle osvětlovacích panelů. I barva peří se mění s úhlem a intenzitou dopadajícího světla. Jeho ruce pevně svírají nejnovější typ asfaltové pušky.
Hlaveň rudě žhne, je totiž připravena k okamžitému výstřelu, kdyby krále někdo ohrožoval. Není tomu tak dávno, co dav nemocných zaútočil na královský palác. Jeho vojáci s nimi pořádně zatočili, od té doby jsou tedy neustále v pohotovosti.
Vstoupí do komnaty a zamíří k vysílači. Stiskne tlačítko a namačká kód. Na zemi před ním se objeví sedící velmistr. Ruce má zkřížené na prsou a kápi přetaženou přes hlavu. Dívá se na krále zkoumavým pohledem, jako by věděl, co má vládce na srdci.
Už několikrát používal holovysílač, ale pokaždé se trochu poleká. Obraz je tak dokonalý, že to vypadá, jako by velmistr seděl skutečně zde.
( – - – )
„Co se děje králi?“ otáže se velmistr.
„Vyslanci ještě nedorazili, velmistře,“ odpoví král.
„Hm, možná jsou blíž, než si myslíš,“ říká velmistr zamyšleně. „Rytíři Síly neztratí se.“
„Jsme tady, vaše výsosti!“ ozve se odkudsi zprava. Král se otočí a pohlédne na dva chlapce. Vypadají spíš jako potulní studenti, než rytíři Síly, kteří mají spasit jeho zem, bleskne mu hlavou.
„Dorazili jsme až dnes, zdržela nás cestou bouře, trochu jsme si zašli, ale nakonec jsme přece trefili. To je Nik a já jsem Luboš.“
„Přijdeme na to, co způsobuje tu nemoc,“ ujišťuje krále Nik.
„Jen opatrně mladí rytíři, Zlo v posledních dnech velice zesílilo,“ praví velmistr. Zlo věčný problém Dobra.
„Taky to cítím,“ říká Luboš.
„Myslíte, že se blíží další Temné období?“ zeptá se Nik.
„Netuším, skoro už tisíc let se o Temných rytířích neví. Ale Zlo sílí, to je jasné. Nové temné období by však vyžadovalo mnohem větší sílu Zla, než jakou má,“ odpoví.
„Než jakou tušíme, že má,“ opraví ho Luboš. Nejasné vize naznačují mnoho. I to, že můžeme být slepí.
„O Zlu nic nevíme a ty zamlžené vize nám moc nepomáhají, velmistře,“ dodá Nik. Je dobře, že na to Luba narazil, napadne ho.
Velmistr pokývá hlavou a přeruší spojení.
Král se udiveně dívá na oba hochy: „Jak jste se sem dostali?“ Zvýšil jsem přece všechna bezpečnostní opatření, pomyslí si. Nebo mé stráže selhaly.
„Máte dobré stráže,“ vytuší Luboš královy myšlenky. „Ale pro rytíře Síly není problém přes ně projít,“ usměje se.
„Jak to vypadá s tou nemocí?“ ptá se Nik. Jak žalostně málo toho víme!
„Mnoho mých poddaných zemřelo, jiní se bouří, ale vojáci je naštěstí krotí. Musíte být po cestě unavení, nechám vám připravit komnaty.“
„Dobrá, odpočinek neuškodí,“ odpoví Nik, „neříkejte však nikomu, že jsme tu, nevíme na co narazíme.“ Na Zlo, to je přece jasné, probleskne mu hlavou vzkaz od Luby.
Král kývne a stiskne tlačítko. Za chvíli přispěchá komorník.
„Uveď hosty do pokojů!“ rozkáže.
„Ano, pane! Pojďte za mnou, ctění hosté.“
Komentáře
Přidání komentáře...