Domů2007-03-27
Tajemství Asfaltové země - čtvrtá část
4. dílTajemství Asfaltové země
Díl čtvrtý
Říše Zla
1. Temný rytíř
Nad pouští svítá. Tmu ruší záblesky světla. Po černé poušti přeběhnou první paprsky sluneční záře. Vítr zvedne z nedalekých skal mračno tmavého asfaltového prachu.
Malinké lesklé kapičky černého asfaltu lapají letící zrnka. Poslední tma ustoupila kamsi za Azgardské hory a vládu černi vystřídalo bílé světlo. Po noci konečně přišel den. Den, který mnoho změní. Den, který určí budoucnost, sám však je zasažen minulostí.
Z šera vystoupily i obrysy bělavých zdí oázy Al-Gůra. Nad černolesklé pouštní duny se hrozivě vypíná pozorovací věž. Třepotá se na ní žlutozelená vlajka. I ona roztrhaná vlajka naznačuje význačnost tohoto místa. Vršek pozorovací věže se ježí hlavněmi zbraní připravených usmažit každého, kdo se k ní jen přiblíží, rozpáleným asfaltem.
Kromě děsivé věže šklebící se na své okolí ruší hladký průběh duny i několik palem kolem jezírka ve středu oázy a pár nízkých, špinavých a pobořených hradebních zdí. Takhle to vypadá, že se v poušti skrývá pouze obyčejné posádkové město, spíš městečko.
Detailnímu pohledu však přeci jen neuniknou jisté nepřesnosti tohoto zdání. Za rozstřílenými hradbami se ukrývají zbytky silné armády jednoho ze spojenců Zla. A v dálce za dunami stojí skoro veškeré armády Asfaltové země.
Stovky vznášedel, tisíce vojáků, to vše až do včerejška chystalo zničující úder na pouštní městečko. Včera večer se však situace převratně změnila. Útočníci jsou nyní skoro obklíčeni. Objevila se tu další nepřátelská armáda…
Nad duny na východním obzoru se vyhoupne sluneční kotouč a s ním i kolona vznášedel. Je vidět, že mají naspěch. Letí vzduchem jen kousek nad černými masami, prapory za nimi vlají.
Nejsou to však žlutočerné barvy Asfaltové země, ale nová dosud neznámá bílá vlajka s šikmým jasně modrým pruhem. Teprve před pár minutami se objevila v celogalaktickém registru vlajek. K záznamu byla připojena poznámka: Aliance Dobra.
( – - – )
Ari zadumaně sedí v jednom ze vznášedel. Nik a Luboš ještě projednávají s králem poslední podrobnosti ve velitelském vznášedle, on však chtěl být zde a sám.
Nik ho ani dlouho nepřemlouval. Myslel si zřejmě, že se Ari musí připravit na nastávající souboj.
Hm, přemýšlí Ari, Nik je rytíř Síly a stejně neodhalil můj plán. Už zbývá jen poslední krůček a vše bude tak, jak si to prorok přeje. Ari se přistihne, že ani neví proč to vlastně dělá.
Chvilku prochází celý svůj plán, ale nakonec dojde k závěru, že vše je správně. Vše je tak, jak to má být. Nevzal jsem si Lubošův krystalový meč, který mi nabízel, Luba s Nikem teď mají značnou vnitřní energii, která jim zachrání život, král bude bojovat u Al-Gůry a nepohne od ní dokud souboj neskončí, rytíř Temna už čeká a snaží se proniknout svým zrakem mlhu, moji mlhu.
Ari se usměje, ano, teď opravdu vše vychází. Nik i Luboš si věří dost, aby nepodlehli nepříteli, než se k nim dostanu, a já mám to, co nepřítel vůbec nečeká. Asfaltovou pušku. Když jsem to poprvé řekl Nikovi, vyděsil se.
„Na kandidáta Zla jít s asfaltovou zbraní, to přece nejde!“ říkal mu v noci. Když se o tom doslechl Luba, chtěl mu vnutit svůj meč. Že prý je horší bojovník, než Nik.
Ne, i když oba vidí do budoucna, tohle asi neviděli, uvažuje Ari. Kdyby to viděli, chovali by se jinak, nebo by je to úplně odrovnalo. Takhle je ale můžu zachránit a taky je zachráním. Připraveni jsou dobře, jsou klidní a vyrovnaní. Jejich síly sice na Dži-Gua nestačí, ale i on bude překvapen jejich odhodláním.
Zneklidní a udělá pár drobných chyb. Opravdu jen několik. Dost málo na to, aby je mohl využít Nik nebo Luboš, ale dost, abych je využil já. Vše proběhne tak, jak má. Dži-Gu bude zabit, Nik a Luboš přežijí. Ari se zachvěje.
V Nikovi je víc, než na kolik vypadá. A není si toho vůbec vědom. Možná, že to někdy slabě cítí, ale určitě si to moc nepřipouští. Bude potřebovat probudit… napadne ho.
Ari se schoulí na sedadlo. Před očima mu během pár vteřin projede dlouhý obraz. Po chvíli se opět zvedne. Je celý otřesený. Neví, co přesně ta vize znamenala a právě to, že neví, ho děsí. Nevědomost ho vystrašila tak, že mu až naskočila husí kůže.
Ještěže jsem sám, kdyby tohle viděl Nik nebo Luba, na jistotě by jim to nepřidalo. Je mu jako by zestárl o několik desítek let. Vizi nechápe, ale tuší, že jednal v souladu s ní. Nik nesmí zemřít!
( – - – )
Nik odpočítává poslední metry. Hned, jak vozidla zastaví, musí se s Lubou dostat co nejdál od nich směrem k horám. Nik cítí, že někde tam bude Temný rytíř čekat.
Ještě jednou přelétne očima pláň pod Azgardskými horami. Ano vše je tak, jak to viděl ve své vizi. Uprostřed oáza se strážní věží a tam, kdesi mezi asfaltovými příbytky, ukrytí nepřátelé.
Okolo nich v půlkruhu jsou zakopaní královi vojáci. A tam dál, u úpatí hor vlaje sice jen pár korouhví, ale přesto se tam skrývá mohutná armáda. Armáda, se kterou do dnešní noci nikdo nepočítal, armádu, o které dosud nikdo nevěděl.
Musí se jim podařit proklouznout mezi jejím stanovištěm a oázou, ještě než začne bitva. Pak už se k nim nikdo skrz řady bojovníků nedostane. Bojovat bude muset i Ari, ale nechtěl krystalový meč, takže teď bude muset počkat, než mu nepřítele unaví.
Vzduchové brzdy zavyly, vozidlo v mžiku zastavilo nad rozpáleným pískem. Nik i s Lubošem vyskočili a dali se do běhu. Král jim slíbil bitvu pozdržet ještě tak pět minut, takže si musí pospíšit.
Pouštní boty, jež jim král daroval, se vůbec neboří do písku a pomáhají jim tak ve spěchu. Nik svírá v ruce svůj krystalový meč, ale ještě jej neaktivoval. Na jeho ocelové čepeli se leskne slunce. Krystalový obvod meče temně modře žhne, přestože jím Wulfova energie neprochází, i tohle je způsobeno sluncem. Střela z asfaltové pušky se s ním stejně odrazit nedá, takže by jim teď byl k ničemu, jen by přilákal pozornost nepřítele.
Tu se ozve polnice a bitva už začíná. Královy šiky se rozdělily. Jedny míří k oáze a druhé útočí na armádu pod Azgardskými horami. Ani nepřátelé nezahálí a začnou zuřivě střílet. Ze žhavých hlavní asfaltových pušek se valí dávky rozpáleného asfaltu.
Jedoucí vznášedla víří prach a ten zahaluje bojiště. Vzduchem létají kapky žhavého asfaltu a po pláni se šíří pach spáleniny. Mnoho vojáků na obou stranách již padlo zasaženo strašlivou smrtí, mnoho jich ještě stále běží proti nepříteli.
Nyní se do boje zapojily i kanóny na strážní věži v Al-Gůře. Všude, kam dopadají jejich granáty naplněné rozžhaveným asfaltem, rozsévají smrt a zkázu. Vojáci zasažení úlomky ostrého kovu a popálení vroucím asfaltem se svíjí na černém písku v křečích, když přes ně přebíhají jejich druzi.
Na některých místech v zákrytu dun je ještě stín, a proto tam přežívají poslední kondenzované kapičky asfaltu. Když dopadnou granáty se žhavým asfaltem právě tam, vznítí se i povrchový asfalt a přichystá běžícím vojákům ohnivou past.
Pach spáleného masa místy překonává zápach kouře z hořících vznášedel a žhavých asfaltových kapek letících vzduchem. Nad hlavami vojáků se míhají žhnoucí lesklé kapky černého asfaltu a na modrém nebi zanechávají ohyzdnou stopu své cesty.
Žhavý asfalt pálí prosté uniformy vojáků i opeřené turbany velitelů. Spečené kousky duhových per spadávají k zemi, aby je veliká poušť mohla rozložit na další asfalt.
Bílé turbany padlých jsou zčásti ohořelé nebo je barví spečená krev. Roztrhané modré pláště se válí po bojišti a pletou se okolo nohou dalších běžících vojáků. Prachu a kouře v povětří přibývá a na některá místa už není vidět.
Generálové přehlíží celou oblast dalekohledy a řídí pohyb svých mužů po planině jako po obrovské šachovnici. Občas odstraní padlého pěšce, či na podlahu velitelského stanoviště odhodí ohořelého koně. Pak chvilku po monitorech svých počítačů přesunují linie a nakonec vydávají nové rozkazy.
Nad bojištěm se zatím vznáší chaos a zmatek. Spolu s kouřem a prachem to vytváří zvláštní situaci. Vojáci občas střílí po svých, jindy zase neví, kde jsou.
Ani ty nejlepší dalekohledy neukáží svým vlastníkům víc, než spousty prachu, kouře a občas nějaký ten útržek modrého nebo zeleného pláště, který se mihne mezi tím vším zmatkem.
Ruch bitvy pomalu utichá, protože nikdo nic nevidí. Je to však jen dočasná pauza, dokud se nerozfouká vítr, nebo dokud se kouř nerozplyne a prach neusadí.
( – - – )
Na dunách pod horami však boj teprve začal. Temný rytíř dlouho čekal na svou příležitost. V ruce držel krystalový meč. Jeho zatmavené ocelové tělo splývalo s černí jeho šatu, jen krvavě rudé krystaly po jeho obvodu se ve slunci nedočkavě leskly. Několik posledních dnů se snažil uhádnout, jak vše dopadne.
Ale neuspěl. Kromě husté bílé mlhy a několika útržkovitých obrazů jakési chlapecké tváře neviděl nic. Řekl si, že budoucnost je teď tak nejistá a ovlivňuje ji tolik proudů a zájmů, že se obraz zkalil.
Jinou možnost si nepřipustil. Rytíři Síly jsou sice silní, ale jejich časy už skončily. Dny, kdy vládlo světlo, už odcházejí. Nyní vládne šero a záhy bude vládnout tma.
Temný rytíř si volnou rukou prohrábl světlé vlasy a zamyslel se. Temný vévoda už vede své loďstvo hyperprostorem. Stovky tisíc vojáků už čekají na palubách hvězdných křižníků připraveni na nadcházející boj. Světlo zhasne a to navždy! Už nikdy se nevzchopí, nadejde černá noc!
Nad dunami přeletěl ďábelský smích. Znělo to, jako by se chechtalo několik set lidí najednou. Ten nervy drásající hlas zamrazil všechny vojáky v okolí. Muži pod příkrovem rozplývajícího se kouře ztuhli a začali se bát…
( – - – )
I Nik strnul, když ten pazvuk prolétl kolem jeho uší. Luboš se na něj nejistě podíval. Nik ukázal rukou na černou postavu, sotva zřetelnou na povrchu černé duny: „Támhle je!“
Temný rytíř v tu chvíli aktivoval svůj krystalový meč a červené světlo silového pole ozářilo jeho tvář. Chlapci shodili z ramen šedé pláště a na černém písku zasvítila jejich bílá roucha.
I oba mladí rytíři tasili. Jejich obličeje zalilo dvojí modré světlo a dodalo jim klidu a rozvahy.
Temný rytíř se rozeběhl a vyskočil. Dopadl na dunu kousek před chlapce a pro větší efekt škrtl konečkem čepele svého krystalového meče o černý písek. Vzduchem se rozšířila ostrá vůně tajícího asfaltu. Od zrnek písku odskočila dlouhá řada pohasínajících jisker.
Dži-Gu stihl rytíře Síly hrozným pohledem a procedil skrz zuby: „Uvidíme, co svedete s krystalovými meči!“
Nik ho v ten okamžik přeskočil s úmyslem zaskočit protivníka zezadu. Dži-Gu se však střelhbitě otočil zachytil Nikův krystalový meč kousek od své hlavy. Ani Luboš nezahálel a několikrát škrtl svým mečem o nepřítelův.
Dži-Gu se na něj rozběhl a lehce ho přeskočil. Za letu několikrát vztekle seknul po Lubošovi, ten mu však naštěstí vždy uhnul. Když Dži-Gu dopadl, zkusil Luboš přízemní výpad v naději, že nepřítel včas neuskočí.
Temný rytíř však svým mečem přitlačil Lubošův k zemi a chystal se toho využít k úderu pomocí Síly. V tom k němu však přiskočil Nik a on musel odrážet zase jeho výpady. Luboš mezitím Dži-Gua obešel, aby ulehčil Nikovi.
Dži-Gu chvíli stál mezi oběma chlapci a střídavě odrážel jejich výpady. Pak ho to však přestalo bavit a přeskočil za Luboše a ťal vší silou po něm. Luboš jen o vlásek unikl zranění, avšak i tak nepřítelův meč propálil jeho volné roucho.
Luboš při obratu ztratil rovnováhu a skulil se ze hřbetu duny. Dži-Gu toho využil a vrhl se na Nika. Ten několika skoky uhnul a dostal se k Lubovi, který se mezi tím vzpamatoval.
Dži-Gu skočil na vrcholek duny kousek nad chlapce a než stačili zareagovat ťal spodním výpadem po Nikově hlavě. Nik se sice stačil přikrčit, ale stejně mu krystalový meč sežehl vlasy.
Bolestně sykl a horním výpadem zaútočil nepříteli na nohy. Luboš mezi tím vyskočil na dunu před Dži-Gua a ve stejnou chvíli jako Nik sekl horním výpadem po Dži-Guově hlavě.
Dži-Gu povyskočil do výšky a za letu se položil, aby unikl oběma ranám a zlostně udeřil do Lubošova meče. Luboš tak silný úder nečekal, takže mu Dži-Gu vyrazil meč z ruky.
Lubošův krystalový meč zhasl a odletěl kamsi doprava, ale on sám musel před další Dži-Guovou ranou uskočit vlevo. Temný rytíř se na Luboše vrhl, takže si nevšiml Nika, který se k němu dostal zezadu.
Zatímco Luba uskakoval před kmitajícím Dži-Guovým krystalovým mečem, Nik sekl po nepříteli zezadu.
Dži-Gu uhnul až v poslední chvíli a saltem skočil před Luboše a ťal. Luboš uskočil dozadu, ale Dži-Guův meč ho přeci jen trochu škrábl.
Luboš zaúpěl bolestí a spadl na černý písek. Mezitím se Nik dostal k jeho meči a hodil mu ho. V posledním okamžiku před dopadem Dži-Guovy rány ho Luboš zachytil a zaktivoval.
Dži-Guovu ránu vykryl a několikrát po něm rozhořčeně sekl. Dži-Gu však skočil za něj sekl Luboše zezadu. Luboš zavyl, upustil meč a zhroutil se na písek před Dži-Gua.
Ocelová čepel zhaslého meče se zakousla do asfaltového písku. Bylo to jen kousek od místa, kam za chvíli dopadl Luboš.
I Nik zakřičel a skočil mezi Dži-Gua a raněného Luboše. Sérií rychlých výpadů odehnal Dži-Gua od raněného druha. A souboj už zase pokračuje…
( – - – )
Chvíli po tom, co se vznášedla zastavila, se Ari vytrhl z přemýšlení. Vyskočil z vozu a upaloval za Nikem a Lubou. Když zatroubila polnice, byli oba chlapci už za bitevním polem, ale Ari stál přímo uprostřed.
Zprava se k němu hnali vojáci v zelených uniformách Země západní Asfaltové pouště s vlajícími chocholy ze zlatého peří na vysokých kulatých čapkách.
Zleva k němu běželi modří vojáci Asfaltové země. Ari zahlédl v řadách nepřítele skulinku a vydal se k ní. Přesně taková byla i v jeho vizi, jíž se teď řídil. Když se obě armády srazily, plazil se pomalu v údolíčku mezi dunami a snažil se být co nejméně nápadný.
Konečně se dostal z bitevní vřavy, ale zjistil, že je od bojujících chlapců moc daleko. Dal se do běhu směrem k nim, když však viděl, jak Dži-Gu srazil Luboše, zaskočilo ho několik nepřátelských vojáků, kteří se dívali na souboj.
Ari skočil za dunu a opětoval palbu. Došlo k přestřelce, ale Arimu se nakonec podařilo prostřílet si k chlapcům cestu. Situace se vyvíjela tak, jak viděl.
Luboš ležel v dolíku mezi dunami a nad ním se Nik snažil posledními zbytky sil odrazit nepřítele. Ari trochu zpomalil, aby si vydechl. Krystalové meče o sebe třeskaly.
Bojovníci se už nepřeskakovali, na to byli příliš unaveni. Teď šetřili své síly na rozhodující úder, který jejich soupeře vyřadí. Ari poznal, že Nik je vyčerpaný a odráží Dži-Guovy výpady jen s největší námahou. Nemusel to ani předtím vidět ve vizi, aby poznal, že Nik je na tom zle.
I Nik teď dělal chyby. Zatím jen drobné, ale ty ho vedly k větším. Teď zaútočil svým mečem příliš vysoko a Dži-Guův meč se mihl nebezpečně blízko jeho stehna.
Stačil sice ustoupit stranou, ale Ari věděl, že nepříteli už neunikne. Dži-Gu se do Nika zběsile pustil a ten už jen odrážel při pomalém couvání jeho rány.
Ari opatrně shodí z ramene laserovou pušku a přiloží jí k líci. Už jen pár okamžiků a bude mít příležitost prokázat, že v něj chlapci nedoufali zbytečně.
Nepřítel je teď k Arimu bokem a chystá se ke zničující ráně. Nik se snaží vykrýt jeho spodní výpad a odhalí při tom příliš rukojeť meče. Dži-Gu prudce odtrhl svůj meč od Nikova a než on stačil zareagovat, sekl po jeho rukojeti.
Nik upustil zničenou zbraň a odskočil o kousek dozadu. Jeho síly však už nestačily na dlouhý skok, takže ho Dži-Gu škrábl svým krystalovým mečem.
Nik bolestně stáhl tvář a sklouzl se po svahu duny k Lubošovi ležícímu v dolíku. Dži-Gu se triumfálně tyčil na hřebeni černé duny a stíhal své protivníky nenávistným pohledem.
„A teď, rytíři Síly, oba zemřete!“ procedil pomalu skrz rty sevřené v ďábelském úsměvu.
„Nééé!“ zařval Ari a současně dvakrát stiskl spoušť. Z rozžhavené hlavně vyletěly dvě lesklé kapky hořícího asfaltu.
Tak, jak letěly vzduchem, táhla se za nimi dlouhá kouřová stopa. Ari vdechl vůni žhavého asfaltu a sevřel rty. Hodil zbraň zpět na rameno a rozběhl se ke svým druhům.
Nik ležel kousek od Luboše a snažil se utišit bolest, která zmítala jeho tělem. „Kde ses toulal?“ řekl, jakmile spatřil Ariho na vrcholku duny. Luboš zvedl koutky a špitl: „Věděl jsem, že to stihne.“
Ari se usmál na oba chlapce a odpověděl: „Jak jste na tom?“
„To bude dobrý,“ ušklíbl se Nik.
„Mám vám nějak pomoct?“
„Myslím, že támhleti,“ začal Nik a ukázal při tom na skupinu nepřátel, která se vynořila zpoza dun, „budou vyžadovat tvou pozornost. My už se o sebe nějak postaráme. Vem si Lubův krystalový meč.“
Ari se usmál a kývl hlavou, „teď ho budu opravdu potřebovat.“
Ari kousek odběhl, kde se na písku třpytilo ostří odhozeného Lubova krystalového meče a zvedl ho. Zkusmo jej aktivoval, aby zjistil, jestli je v pořádku. Pak přistoupil k tělu mrtvého Temného rytíře.
Světlo v jeho šedých očích pohaslo a jeho světlé vlasy pomaloučku překrýval pouštní prach. Brzy se i z něj stane černý mazlavý asfalt, bohatství této bezútěšné končiny.
Sebral i jeho krystalový meč a pustil se proti nepřátelům. Jen, co se dotkl aktivačního tlačítka Džiguova meče, vytvořilo se kolem jeho tmavé čepeli červené silové pole. To postupně fialovělo až docela zmodralo. Přeskakoval vojáky a uhýbal letícím asfaltovým kapkám, aby jim mohl zasadit smrtelnou ránu svými meči.
Nepřátelé brzy ucouvli a když se na ně Ari zlostně podíval, dali se na zběsilý úprk. Ani Ari je dál nepronásledoval a vrátil se ke svým zraněným druhům. Posadil se na vrcholek duny, jak to dělají strážní, a čekal.
Na co? No přece na příjezd ostatních rytířů Síly, kteří jsou už nedaleko. Přesně jako v jeho vizi, ho upoutala stále ještě zuřící bitva. Po vynucené přestávce se znovu rozproudila s ještě větší děsivostí.
Už zase metaly rozpálené hlavně asfaltových pušek mezi vojáky strašlivou smrt a úplnou zkázu. Bitevní pole bylo pokryto pásy ohořelých mrtvol, které se pomaličku, neznatelně, propadávaly pod povrch, aby se z nich mohl stát asfalt. Ari si pomyslel, že se zde točí všechno kolem asfaltu. Bez něj by nebylo ničeho, ani této bitvy.
Nik a Luboš spolu tiše hovořili a krátili si tak čekání na pomoc. I oni tušili, že velmistr a jeho rytíři už jim jsou nablízku.
Ari je neposlouchal. Věděl, že spolu mluví a občas mu o uši zavadilo i nějaké to slovo, ale on se soustředil na přítomnost. Ani ne tak na bitvu zuřící pod ním u oázy, ale spíš na to, co se děje v Galaxii.
Viděl obrovskou flotilu Unie, jak číhá u pásu asteroidů ohraničujících tuto soustavu. Všechny ty mohutné lodě v plné bitevní pohotovosti v něm vyvolávaly podivný pocit strachu. Nikdy předtím se nebál tolik jako teď. Ani, když se dozvěděl o svém úkolu, neznepokojovalo ho to tolik. On svůj díl vykonal, teď už to závisí na jiných.
Král bitvu vyhraje, to věděl. Věž ve středu oázy už hořela a zahaloval ji obrovský mrak černého kouře.
Vlajka, která občas vykoukla ze smotků kouře, se marně snažila uniknout plamenům, které po ní sahaly ze všech stran. Odolná asfaltová látka uhýbala v náhodných závanech větru před běsnícími plameny.
Teď ji však obklopily ze všech stran. Jako by zaslechl výkřik udolané vlajky, když vzplála v jednom ohni.
O chvíli později se monstrózní věž zmítaná plameny zřítila na trosky budov pod ní. Bojištěm otřásl mohutný výkřik slávy.
Unavení vojáci vyhazovali do vzduchu své pošpiněné kdysi bílé turbany a duhové peří na nich se lesklo v záři stoupajícího slunce.
Poslední zbylí nepřátelé rychle odhazovali své zbraně a skláněli se k zemi před vítězem. Na troskách oázy zavlál modrobílý prapor.
Nad východním obzorem se vynořila skupina vznášedel. Za chvíli už byla u hlavního králova stanu a z otevřených dveří vyskakovali rytíři s tasenými meči.
Velmistr spolu s několika nejvýše postavenými mistry se rozběhl k místu souboje. Na vrcholku duny spatřil sedět Ariho v temně modré vestě, jak hlídá své přátele. Kousek za ním leželo mrtvé tělo Temného rytíře…
( – - – )
Na věžích královského města zavlály modrobílé prapory. Ty dlouhé pruhy asfaltových látek se třepetaly ve větru a hlásaly do okolí vítězství nad Zlem. Mohutné koruny rutů a palem se kývaly v přitakávajícím rytmu. Jako by i ony říkaly: Zlo je poraženo. Už nebude žádná asfaltová nemoc. Už na ni nebudou umírat nevinní. Nepřítel byl poražen a my jsme zůstali! To my ho porazili!
Komentáře
Přidání komentáře...