Nicky 726

2007-05-4
Odkaz Asfaltové země

1.díl
Odkaz Afaltové země

Příběh čtvrtý

Odkaz Asfaltové země

Díl první

Dvě mise

1.Vyjednávání

Nik sedí v kabině galaktické fregaty a rozhlíží se po ní. Chladné šedé stěny se zabudovanými světelnými panely kolem něj. Nalevo dveře a napravo skládací lůžko.

Sám se rozhodl vyzkoušet, jaké pohodlí poskytuje vojenské křeslo u psacího stolu. Podíval se na skříňku naproti němu a na skrytý trezor kousek nad ní. Člověk, který by o něm nevěděl, by ho jen těžko našel. Ale ani tak nebyl dost bezpečný pro to, co se v něm ukrývá.

Velmistr ho kromě oficiální mise pověřil ještě tajným úkolem. V malé krabičce, která se pohodlně vejde do kapsy, je nenápadná tenká dutá jehla. Její hrot je tak křehký, že se odlomí i při nepatrném doteku.

Uvnitř toho dokonalého pouzdra se skrývá zrakem sotva rozeznatelná sonda s vysílačem. Nik se má tou jehlou dotknout pláště nejvyššího regenta. O zbytek se už postará sonda sama.

Pronikne látkou až k jeho tělu a zavrtá se pod kůži. Senzory už ji pak navedou do nejbližší žíly a tou se dopraví hlouběji do těla, kde se ukryje. Tam ji neodhalí ani ty nejlepší detektory.

Vysílač pak každých patnáct minut odešle krátký signál přímo do Sídla rytířů Síly, kde zaměří regentovu pozici. Regent totiž poslední dobou navštěvuje příliš často neutrální soustavy. Nejvyšší rada rytířů má podezření, že odtamtud cestuje někam jinam, aby se setkal s někým z temné strany.

Zlo poslední dobou až moc dobře předvídá tahy Aliance. Mohlo by to mít něco společného se soustavou Éta, kde se nachází galaktické zásoby thoria. To by Zlu umožnilo nasadit veškeré své síly a Aliance by byla ztracena. Velmistr tedy chce vypátrat, jestli je regent opravdu ve spojení se Zlem.

Do kajuty vstoupí Luboš. Zvukotěsné dveře se okamžitě zavřou a až na pár nezřetelných slov, které jimi pronikly spolu s Lubošem, nepustí dál nic. Luba na Nika zpytavě pohlédne, jako by se snažil vyčíst, co ho trápí, a opře se o skříňku naproti němu.

( – - – )

„Na Alfě-Tercii budeme za pět minut,“ oznámí Luboš bezbarvým hlasem. Co je s ním?

„Dobře, už se těším, co na to řekne kancléř,“ prohodí a upře na Luboše nic neříkající pohled. Vím, že víš, že mě něco trápí, ale teď ti nemůžu říct, co to je.

„Co myslíš, jakou máme šanci na úspěch?“ jako by říkal ještě víc. Třeba na to přijdu…

„Kancléř je na vážkách, regent ho přemlouvá, aby Unie vstoupila do války a velmistr se snaží o opak. Proto jsme tady. Musíme si vyžádat odklad,“ Nikův hlas se při slově regent nepatrně zarazil. Snad to nepozná, pomyslí si.

„Co myslíš, dokážem to zastavit?“ ptá se dál, jako by nic nepostřehl. Takže regent, dalo se čekat, že to dojde až sem. Jestli se spřáhl se Zlem, měli by teď velikou oporu ve vládě Unie. Ale co přesně je jeho posláním? Má zjistit s kým se stýká, zkusit vypozorovat, jestli ho neprozradí chování, nebo získat nějaké důkazy? Vždyť je tolik možností!

„Jestli se nám to nepovede, jsme ztraceni…“ propadne Nik zoufalství. Každý rytíř Síly ví, co by se pak stalo. Vstup Unie do války, pak jejích nepřátel a pak? Nic, už jen TMA a CHAOS! „Ale vždycky je nějaká naděje,“ dodá. „Kancléř ještě není zcela pod vlivem příznivců války a to nám může hodně pomoci.“

„Musíme ale mluvit s kancléřem o samotě. Nikdo jiný se nesmí dozvědět, co mu nabízíme…“ teď se dotknul dalšího citlivého místa.

Rada rytířů se o to dlouho přela s ostatními členy Aliance. Jeden z ledových měsíců soustavy Ró výměnou za to, že Unie zůstane stranou současných bojů.

Soustava Ró je strategicky nejdůležitější soustavou v Galaxii. Nejenže je bohatá, ale je přesně uprostřed Galaxie. Už rytíři Temna za První Galaxie si jejích výhod všimli. Během všech Temných období sídlili tam. Pak zmizeli kamsi pryč a nikdo doteď neví, kde se vlastně schovávají.

Po posledním temném období zůstala soustava trvale opuštěná. Aby to tak zůstalo i do budoucna, sepsali představitelé tehdejšího světa smlouvu. Tu dali do ochrany rytířům Síly a ti dohlíželi na její dodržování skoro už tisíc let… A několikrát se o ni pohádali s Unií i jinými velmocemi. Kdo by nechtěl nejbohatší soustavu uprostřed Galaxie?

„Ano, musíme mluvit jen s ním. I tak dost riskujeme. Nemyslím si, že Celogalaktický soud by byl nadšený, kdyby o tom věděl. Je to sice jen jeden měsíc, ale i tak, co když bude někdo další chtít víc?“

Nik stejně jako většina rytířů sdílel toto stanovisko. Ostatní členové Aliance vykonali vskutku veliký kus práce, když je přesvědčili. Ani velmistr nebyl zpočátku pro.

„No, třeba se nám podaří využít jinou cestu,“ opáčí Luba. Velmistrova slova před odletem má ještě v živé paměti: „Kdyby to šlo jinak, udělejte proto cokoli, Luboši. Tohle je moc velká odpovědnost na jeden stát.“

„Snad…“ posteskne si Nik, ale tuší, že jim budou muset nakonec ten měsíc přeci jen dát. A to vyjednávání bude dlouhé a obtížné. Poznal to, nebo ne? Možná, že ano, byla to přeci jen dost velká chyba.

„Proč s námi velmistr neposlal Ariho, ten umí vyjednávat daleko líp než my. A navíc vidí mnohem dál,“ snaží se Nik stočit rozhovor jiným směrem.

„Nejspíš pro něj má nějaký jiný úkol. Je možné, že se chce pojistit, kdyby naše mise neuspěla,“ uvažuje Luba. „Nesmíme si dovolit žádnou chybu. Vždyť víš, jak blízko jsme nad propastí.“

„Co nevidět bysme se měli vynořit z hyperprostoru, jestli jsi ten čas odhadl přesně,“ řekne Nik zase tím nic neříkajícím tónem. Ještě chvilku odpočinku a pak budu muset použít všechny své schopnosti. Regent nesmí nic vytušit!

Loď začala zpomalovat. Oba chlapci teď cítí sílu setrvačnosti, která je tlačí kupředu.

„Měls pravdu,“ prohodí Luboš. Asi to bude něco dost nebezpečného…

( – - – )

V soustavě Alfa se objevila fregata Aliance. Dvě stíhačky Unie ji obklopily a dovedly na oběžnou dráhu nad Alfou-Tercií. Na její palubě cestují dva rytíři Síly. Mají vyjednávat s kancléřem o současném stavu v Galaxii. A především o případném vstupu Unie do zuřící války.

Na výsledku toho jednání závisí osud celé Galaxie. Rozhoduje se o tom, jestli dojde ke zničující celogalaktické válce, nebo přetrvá současný stav nejistoty. Výsledek ovlivní to, jestli se současný chaos ještě prohloubí, nebo se nezmění.

Svoboda v Galaxii je vážně ohrožena, Temný vévoda se hlásí o právo nadvlády nad celým známým světem. Slábnoucí rytíři Síly už nestačí odrážet útoky Zla a proto se před rokem spojili s dalšími bojovníky proti Zlu a vytvořili Alianci.

Aliance měla odvrátit celogalaktickou válku, ale i ona teď selhává. Strana podporující válku získává další a další sympatie a hrozí, že v Unii zvítězí. K tomu však nesmí dojít. Kdyby Unie vstoupila do války, na stranu Zla by se okamžitě připojili všichni její nepřátelé. Nastoupil by chaos. A to by znamenalo definitivní konec svobody a svět by se dostal do područí Zla.

Právě proto sem velmistr vyslal dva mladé rytíře. Mají naléhat na kancléře, aby využil svou politickou moc a odvrátil tak vstup Unie do války. Zdar jejich mise pojistil velmistr i nabídkou, které kancléř jen těžko odolá. Rozhodl se dovolit výměnu jednoho ledového měsíce v soustavě Ró za naději na svobodu a mír v Galaxii.

Vše teď tedy závisí na dvou chlapcích, mladých rytířích Síly. Mají dobrý výcvik a už se jednou osvědčili v boji proti Zlu. Podaří se jim přemluvit kancléře a vymanit ho z vlivu válkychtivých zaslepenců?

( – - – )

Fregata se blíží k hvězdnému přístavu na oběžné dráze Alfy-Tercie. Výpočty počítačů a laserový paprsek přístavu ji navádí do hangáru.

Nik sleduje celý manévr z můstku. Odhaduje vzdálenosti a kontroluje, zda vše probíhá podle plánu. V hlavě mu kromě výpočtů také poletují zneklidňující myšlenky.

Pokusí se naši misi sabotovat už tady, nebo počkají, až budeme v hotelu? Použijí výbušniny, nebo odstřelovače? Nebo snad natolik věří regentovu vlivu na kancléře, že nevidí důvod pro útok na vyslance Aliance.

Situace v Unii není zdaleka taková jako před rokem, teď už tu není pro rytíře Síly bezpečno. Museli dokonce opustit své sídlo. Co tohle naznačuje? Jak velké nebezpečí hrozí v těchto kalných vodách? Zabijí nás teď, když se prakticky nemůžeme bránit, nebo zkusí své štěstí až potom? Možná by bylo nejbezpečnější jít rovnou za kancléřem. Ano, jestli přežijeme přistání, bude to nejlepší.

Najednou jeho oči postřehly něco cizího. Něco, co tu vůbec nemělo být. Co má znamenat ta lambdánská fregata v barvách SCO v doku, do kterého míříme?

„Kapitáne,“ promluvil Nik. Kapitán zpozorněl. „Co tam dělá ta fregata?“ Při tom ukázal na přibližující se loď.

„Nevím, chtěli jsme prázdný dok…“

„Okamžitě přerušte manévr!“ rozkáže Nik a přemýšlí co dál. „Spojte se s velitelem přístavu a zjistěte, proč nevyhověli našemu přání!“

Fregata se zastavila. Kapitán odběhl k holovysílači. Nik stál a přemýšlel.

Tohle přece není jen tak. Náš dok měl být prázdný! Zajistili jsme si to přece. Velitel přístavu shrábl pěkných pár GFJ, aby dohlédl na splnění našeho přání.

Co když ho podplatili i oni? Ta mise je sice tajná, ale je jasné, že o ní nepřítel ví. Sakra! Takhle budou vědět úplně o každém našem kroku. Mohou se dokonce snažit odposlouchávat vysílání. A ani ten nejlepší kód není nerozluštitelný!

„Nemůžeme tady otálet věčně, je to nápadné!“ přeruší jeho přemítání Luboš. Mise je tajná! Takhle může být prozrazena!

„Připravte se na útok!“ křikne kapitán. „Pomalu vpřed!“

Teď už to je jenom na nich. Jestli na nás mají zaútočit, tak teď vědí, že známe jejich úmysly. Oficiálně jsou mimo, ale ve skutečnosti jsou v tom až po uši. Útokem by se ale prozradili, takové nehody se nestávají. Pořád jsou ještě v neutrálním prostoru, Unie do války ještě nevstoupila!

I Luboš přemýšlel. Je pravděpodobnější, že ve vnitř budou čekat ostřelovači. Tohle by jim přece jen neprošlo. Přejede rukou po opasku a pohladí rukojeť krystalového meče. Jestli vsadili na ostřelovače, nevybrali si dobou kartu. Měli to udělat ještě, když jsme na lodi, to bychom neměli skoro žádnou šanci.

Fregatě zbývají do doku poslední metry.

Už jen pár sekund, pomyslí si Nik, a dozvíme se, jestli nám aspoň dali šanci. Šanci, která sníží tu jejich. A ne jen o trošku! Dostat rytíře Síly není tak jednoduché, jak si asi myslí!

Loď vlétá do doku. Pomalým pohybem se sune podél druhé fregaty a míří k připraveným spojovacím tunelům. Nik počítá metr za metrem.

Až se dostanou do tunelu, budou v relativním bezpečí. Přímo se jim nepostaví nejspíš nikdo.

Konečně se spojovací tunely dotkly těla fregaty. Chladný kov dosedl na dveřní šachtu. Chvilku se vyrovnával tlak a pak se dveře tunelu otevřou. Vstup do fregaty ale zůstává stále uzavřen.

Nik ještě dal poslední rozkazy kapitánovi lodě. Má na palubě udržovat neustálou pohotovost a má být připravení k okamžitému odletu.

Luboš stojí kousek ode dveří a soustředí se na to, co je čeká za nimi. Nik se pomalu přibližuje. Luboš se dotkne ovladače dveří a ty se otevřou.

Chlapci vstoupí do spojovací chodby. Podél obou stěn se táhnou pásy světelných panelů. Přerušují je jen žebra výztuže. Šedá plastová podlaha tlumí jejich kroky. Po stropě se plazí mříž ventilace a z ní proudí teplý vzduch.

Luboš z toho vzduchu vycítil nebezpečí. Ujistí se, že je připraven okamžitě tasit svůj meč, a pohlédne na Nika. I on to zřejmě cítí, ale chová se klidně. Na to, jaké nebezpečí jim hrozí se chová klidně až moc.

Pod jejich nohama už uběhlo pár desítek metrů spojovacího tunelu a nic se zatím nestalo. Luboš odhaduje, že teď už musí být ve vnitřní části doku. Pohlédne na blížící se dveře do hlavní chodby a zpozorní.

Tam, úplně v rohu je malá sotva zřetelná škvírka v izolaci. Tunely mají být přece vzduchotěsné tak, co je tohle?

Odpověď přijde vzápětí. Malým otvorem prolétne sotva postřehnutelná šipka. Chlapci se prudce přitisknou k opačným stranám chodby. Šipka se zabodne jen kousek od Lubošova ramene. Nik se okamžitě rozběhne ke dveřím a tasí svůj meč.

Luba jen rychle vytáhne šipku a ukryje ji do pouzdra na podobné zázraky. Obal ze vzácné slitiny zabrání průniku jakéhokoli vlnění zevnitř ven a hermeticky uzavřený prostor zabrání pronikání jedu. Hned potom se rozběhne za Nikem.

Dveře se rozlétnou a za nimi… nikdo a nic. Ani stopa po rafinovaném odstřelovači, ani žádný další jeho komplic.

Nik rychle schová svůj krystalový meč a postupuje dál. Luba se drží těsně za ním. Teď se blíží nejkritičtější okamžik. Až vstoupí do hlavní haly přístavu. Bude tam spousta lidí. Tlačenice jako v podobných přístavních halách.

A tam mezi nimi pár skrytých vrahů. Stačí dlouhá tenká jehla s jedem. Nebo foukačka s otrávenou šipkou. Případně i jedovatý plyn, jestli to má být opravdu krvavé. A nebo prostě výbojová puška, i když ta není proti krystalovým mečům příliš dobrou zbraní.

Kráčí chodbou vedeni pulzujícími panely. Prochází kolem dveří do dalších bočních chodeb a spojovacích tunelů. Tyhle přístavy jsou docela bludiště, pomyslí si Luba.

Dveře do haly se blíží. Metr po metru. Nebezpečí vzrůstá krok za krokem.

A jsme v tom zase! Povzdechne si Luba, když se dveře před nimi rozletí.

V hale člověk na člověku. Ráj pro nájemné vrahy. Pré pro traviče. Oba hoši vybičují své smysly na nejvyšší možnou míru.

Mozek každého z nich se jen hemží impulsy. Oba jsou připraveni vydat ze sebe vše, aby zajistili zdar mise.

Nik se instinktivně vyhýbá nebezpečným místům a Luba sleduje, kdo se prozradí tím, že půjde za nimi. Zdá se že to bude stát za to. Jeden se blíží ze zadu dva zleva a tři od dozorčího stanoviště vpravo. Na ochozu nad východem je jeden vrah nejspíš s foukačkou.

Ti kolem mají nejspíš jen otrávené jehly. Tamhleten nahoře na balkónku u dalekohledu by ale mohl mít výbojovou pušku, plášť má to velký dost. To bude masakr!

Už jsou dost blízko. Mohli by to konečně začít! Napadne Lubu. To čekání jde na nervy!

Lubošovy smysly sledují toho vzadu a ty dva vlevo. Nik hlídá zase ty, co přicházejí zprava.

Snaží se sice pohybovat přirozeně, ale je to z nich cítit. Takhle to vypadá, že nás podcenili, ale to muže být účel toho všeho. Lubovi běhá v mysli mnoho podobných myšlenek.

TEĎ!

Nejdřív zaútočí zezadu na Lubu. On tasí svůj meč. Lidé okolo se rozutečou. Kolem chlapců zůstane jen šest vrahů. Hoši se k sobě přitisknou zády a připraví se k obraně.

Vrazi hned zpočátku zaváhali. To je jejich chyba. Teď nemají se svými dlouhými otrávenými jehlami moc šancí. Větší nebezpečí však hrozí od těch nahoře.

Otrávené šipky a výbojová puška! To je smrtelná kombinace zvlášť, když se nemůžou moc pohybovat. Nik rychle uvažuje, co udělat.

Odrazí se a vysokým obloukem přeskočí kruh vrahů. Jedna z dlouhých jehel mu přitom pročísne vlasy.

Špička se ho však nedotkla. Když dopadá na zem, několik vrahů se na něj vrhne. Nik se však ožene krystalovým mečem.

Vrazi mají docela dobrý výcvik. Jeden meči uhne tak, že se položí na podlahu a přitom se snaží Nika škrábnout do nohy. Druhý se pokusí o výskok, ale tak dobrý zase není. Nikův meč ho rozpůlí ve dví. Třetí uskočí dozadu, kde ho však zasáhne Lubův meč.

Luboš se teď musí vypořádat se zbývajícími třemi. Nik se totiž rozběhl ke schůdkům na ochozy. Luboš kolem sebe jen párkrát sekne svým mečem a je po útočnících. Nezdržuje se a vydá se za Nikem.

To už se ti nahoře vzpamatovali z počátečního šoku a vrah s výbojovou puškou začne kropit podlahu výboji. Luboš je za běhu odráží svým krystalovým mečem. Nik už mezitím šplhá po schůdcích.

Jedna šipka ho mine jen o kousek. Druhá ho však zasáhne. Naštěstí však utkvěla v jeho dlouhém plášti. Nik vyhodí svůj meč do vzduchu a rychle ze sebe shodí plášť, aby zabránil šíření jedu. Chytí meč a jedním skokem je před vrahem. Než ten stačí cokoli udělat, Nik ho propíchne svým mečem.

Luboš zatím oddechuje v úkrytu před východem a obhlíží situaci. Ví, že to Nik zvládne, jinak by mu samozřejmě pomohl. Do krabičky přidal jednu z otrávených jehel.

Dozorci, jak je vidět, nic nedělají. Ještě před pár měsíci, by jim přispěli na pomoc, ale teď? Kam to tady spěje? Korupce! Nájemní vrazi! Jak je možné, že jim nikdo nepomůže? Jsou přeci rytíři Síly! Existují určitá pravidla, nebo snad ne?

Výkřik odkudsi ze shora Lubovi oznámil, že i poslední z vrahů v této místnosti zemřel. Nik přispěchá za chvíli. Oba opět uklidí své meče a projdou dalšími dveřmi.

Ocitli se ve stanici dráhy vedoucí kolem dokola tohoto prstence. Musí se přepravit do bloku 5-1-D. Odtamtud odlétají transportéry na planetu. Za chviličku přijíždí souprava. Dveře se otevřou. A na nástupiště se vyhrne četa vojáků.

Tak přece jen to tu trochu funguje, pomyslí si Luba. Vojáci pohlédnou na chlapce takovým zvláštním způsobem. Jako by byli rádi, že jsou naživu, ale jako by je tu zároveň neradi viděli. Jak daleko dosáhnou regentovy prsty? bleskne hlavou Nikovi.

Chlapci nastoupí do soupravy a posadí se. Nikův výraz je nic neříkající a ani z Lubova obličeje se toho moc vyčíst nedá. Souprava se rozjela. Každou chvíli zastavuje a dovnitř vstoupí pár dalších lidí. Občas i někdo vystoupí.

Konečně zastavili ve stanici s nápisem 5-1-D.

Dveře cvaknou a rozevřou se. Spolu s nimi vystoupí dav lidí. Vmísili se do něj, ale drží se stále při sobě. Nik tentokrát sleduje, jestli se tu neprozradí další z útočníků. Luboš přemýšlí.

Někde tu musí být! Tohle přece nemohlo být všechno! Co zkusí teď? Najednou mu před očima projede krátký obraz. Zarazí se. Snaží se zapamatovat si, co viděl, ale jako by na všechno zapomněl!

Jediné, co mu utkvělo v paměti, byl pohled sám na sebe, jak leží v krvi na podlaze v kajutě. Nejspíš je to kajuta, ale stejně to může taky být jakákoli jiná modernější místnost, kdekoli tady.

Co znamená tohle? Varování! Odpovídá si. Ale před čím? Už dlouho cítil, že se blíží zlomové období. Ale myslel si, že to bude zlom pro Alianci, ne jen pro něj. Leda, že by to bylo spojeno i s ním.

Ale jak? Způsobí on ten zlom? To určitě ne! Bleskne mu hlavou. Jen on, ne. Ale, může to s ním být úzce spojené! Pak ale…

To není varování, ale obraz toho, co by se mělo stát!

I když… nic není nutné.

Luba se podívá na Nika. Ten jim razí cestu davem a proplétá se mezi lidmi. Viděl i on něco podobného? Ví o tom, co jsem viděl? Už jsou u stanovišť transportérů na planetu.

Luboš čte jednotlivá jména měst, kam transportéry míří. Ano Centrální město, pomyslí si, tady to všechno začalo. Určitě tady, a ne jinde. Odsud jsme před rokem odešli do Asfaltové země, abychom odhalili její tajemství. Dodnes nás však pronásleduje její odkaz. Ale, co to je? Co nám chce sdělit? Na co jsme tam zapomněli?

Další pohled na Nika. Jak rychlé by teď byly moje rekce? Odpověď je na blízku. Na rytíře Síly dost pomalé. Jediné štěstí je, že by to stačilo. Stačilo? Snad. Na normální lidi, co nemají o Síle ani potuchy, určitě… ale, co když Zlo, cvičí své bojovníky tak, aby alespoň trochu ovládli umění Síly!

Pak by to, co se doteď stalo, mělo svůj smysl. Zase si s námi NĚKDO HRAJE!

Nastupují do transportéru. Posadili se do jedné ze samostatných kabinek. Nik mrkne z okna. A Luba mrkne na Nika. Jeho pohled Nikovi prozradí mnoho.

Síla, Síla, Síla, uvědomí si. Nebýt jí, nepoznal by nic, leda tak, že má z něčeho strach. Ale z čeho a proč? To by nevěděl.

„Co se děje?“ začne Nik.

Dobrá otázka. Nejlepší odpověď by byla: NEVÍM. „Někdo si s námi hraje,“ řekne nahlas. Možná, že místo někdo by se dalo říct Zlo.

„Takže ty jsi taky něco viděl?“ zděsí se Nik.

Proč zase to něco?! „Jo!“ kývne.

„Zlo si tedy cvičí nové vojáky,“ pokývá hlavou Nik. Jako by ani neviděl Lubův překvapený výraz.

„Ty jsi viděl tohle!“

„Ty jsi viděl něco jiného?“ zeptá se Nik udiveně. Po tom, co Luba zatím řekl, si myslel, že ho trápí tohle. Co mi uniklo?

„Hm, možná bych ti to neměl říkat…“ Luboš se odmlčí a uvažuje. Co když to je spojené i s ním?! „Viděl jsem sebe v krvi,“ dodá, jako by to bylo celkem běžné.

Nik na něj upře vyděšený pohled. „Kde…“

Luboš ho pohybem ruky umlčí. „Nepamatuji si celou vizi, jen zlomek z ní. Byla dlouhá a dost mě vystrašila, ale tohle je jediné, co si můžu teď vybavit.“

Nik kývl na souhlas. „Myslíš, že to má něco společného s touhle misí?“

Jak ti na to mám odpovědět? Jestli to souvisí s tebou, řekl jsem ti toho už moc! „Nevím,“ odpoví. „Opravdu,“ dodá, když na něj Nik vrhne zpytavý pohled.

„Dobře, začíná se nám to komplikovat…“ posteskne si. Poslední dobou celkově začíná být zase mlha! Zase! Kdy byla naposledy? V Asfaltové zemi? Ano! To je ono, zdá se, že Asfaltová země je i tentokrát klíč! Nebo snad něco, co se tam stalo? Nebo dokonce někdo?! Ari! Ari je klíč! Teď už jenom zjistit k čemu!

„Co jsi viděl ty?“ přeruší Luboš chvilkové ticho.

„Jakýsi tábor ve tmě,“ začne Nik. „Všade plno stráží a myslím že i několik rytířů Temna. Uvnitř v jednom stanu byl voják. Před ním stál kdosi v černé kápi. Když jsem si ho všimnul, ucítil jsem všechno to, co udělal. Byl to Temný vévoda, Lubo, určitě. Celé moje tělo se otřáslo a málem jsem nad sebou ztratil kontrolu. Něco mu ukazoval. Nevím co. Ale pak ten voják uchopil cvičnou kouli. Zavřel oči a ta koule se pomalu vznesla do vzduchu! On ovládl umění rytířů. Dokázal usměrnit Sílu!“

„Nemohl to být vévodův učeň?“ přeruší ho Luba. Myšlenka na vojáky, kteří ovládají umění Síly ho děsí.

„Ne, jsem si jistý, že to byl voják. Potom jsem totiž viděl řady takových vojáků. Všichni na jeho rozkaz udělali to samé. Všichni! Tisíce vojáků kteří dokáží usměrnit Sílu.“ Nik se viditelně otřásl. „Nejsou tak dobří, jako rytíři Síly, ale věřím, že když jich bude víc, dokážou rytíře Síly uštvat. A určitě dokážou hravě porazit jiné vojáky.“

Luboš Nika mlčky sleduje. Když ho poslouchá vstávají mu hrůzou vlasy na hlavě. Vojáci, kteří bojují jako rytíři Síly!

„Ty jsi o tom vůbec nic netušil?“ zeptá se Nik po chvíli.

Luba zavrtí hlavou. „Něco jsem si dal dohromady z toho, co jsem věděl, ale vizi jsem neměl. Byl to jen můj odhad. Výpočet z údajů. Nic víc,“ odpoví Luboš. „Hned jak to tu vyřídíme, musíme zpět za velmistrem. Musí vypátrat, kde je ten tábor. Musíme to zarazit!“

„Hm, máš pravdu,“ řekne Nik.

Pohlédne z okna. Krajina pod transportérem se přibližuje. Už jen pár minut a budou nad Centrálním městem. Tam splníme svou misi. Přesvědčíme kancléře, aby Unie nevstupovala do války. A já splním i tajnou misi. Jediný dotek o regentův plášť a mise bude splněna. A pak? Pak se vrátíme zpět k velmistrovi a řekneme mu, na co jsme přišli.

( – - – )

Konečně transportér přistál. Všichni lidé si vystoupili a smísili se s davem na letišti. Dva mladí rytíři s davem splynuli. Bylo tu taky pár nájemných vrahů. Nik se však nechal unášet proudem lidí, kteří mířili ke stanovištím vznášedel.

Luba šel za ním, věděl, že v takovém davu jsou v relativním bezpečí. Jistě, někdo se k nim může potají přiblížit, ale když se sami neprozradí, nepřijdou na ně.

Veliká těžká vznášedla přilétala k letišti. Vyvalily se z nich masy lidí a jiné do nich zas nastoupily. Rytíři na poslední chvíli naskočili do jednoho z přeplněných vznášedel. Když se dveře zavřely, oba si znatelně oddechli.

Na nejbližší zastávce zas vystoupili a nasedli do jiného vznášedla. Teď už míří neomylně k sídlu Unie.

Vysoký mrakodrap uprostřed města je vítá šedou ocelí. Skrz šedou oblohu svítí slunce. Jeho paprsky vytvářejí kolem mrakodrapu zářivou síť. Šedá ocel se místy leskne sluneční září, jindy zas jen občas probleskne ve stínu.

Chlapci vstoupí do budovy. Projdou kolem vojáků, kteří hlídají u vchodu a vstoupí do výtahu na konci haly. Nik stiskne tlačítko a výtah se dá neznatelně do pohybu. Podíval se na Luboše. Ten na něj vrhne zadumaný pohled.

Snaží se uhodnout, jak to všechno dopadne, napadne Nika. Povzbudivě se usmál. Kdyby doopravdy věděl, co mě teď čeká, co by udělal?

Výtah zastavil. Vnitřní výtahové dveře se automaticky rozestoupí a když Nik vykročí uhnou mu i dveře šachty.

Nik se rozhlédne po hale. Všude vojáci! Opravdu u každých dveří stojí nejméně jeden voják s výbojovou puškou v ruce. Co se to tu děje? Unie přece není ve válce? Nebo se tu poměry za ten rok tak změnily?

V tuhle chvíli dostává kancléř od velmistra zprávu o vyslancích, napadne Lubu. Přesně podle plánu čas sedí. Jsou tu akorát.

Přejdou do jedné z chodeb. Po pár krocích je zastaví strážný.

„Řekněte kancléři, že dorazili vyslanci Aliance!“ pronese Nik se značnou dávkou Síly. Voják sklapnul podpatky a odběhl dál změtí chodeb.

Chlapci se ani nehnuli. Vědí, že za nimi teď stojí dva vojáci, kteří se k nimi na nenápadné znamení jejich kolegy přiblížili. Jako by jim říkali: žádné hlouposti. Stačí neopatrný pohyb a je po vás.

Nikovi se to zdá směšné. Co? Ta zdejší nejistota, ty kalné vody. Dva rytíři Síly a za nimi dva vojáci s odjištěnými zbraněmi, kteří si o nich myslí, že jsou to nějací teroristé!

Konečně přiklusal strážný. Pokynul chlapcům, aby ho následovali a dalším tajným znamením odvolá vojáky. Zahnou doprava a zastaví se před vstupem do přijímací místnosti kancléře.

Voják stiskne tlačítko. Dveře se nehlučně uklidí do stěn. Vstoupí dovnitř.

Voják naznačí chlapcům, aby se posadili a uctivě se vzdálí. Ten ví, kdo jsme, napadne Lubu i Nika současně.

„Jsi nervózní?“ zeptá se Nik Luby.

„Trochu,“ přikývne Luboš. „A ty?“

Hodně, chtěl odpovědět Nik. „Ani ne,“ prohodí.

Luba se usmál. „Myslím, že nám vyhoví, ale stejně to bude těžké vyjednávání.“

„Toho měsíce je opravdu škoda,“ kývne Nik.

( – - – )

Do místnosti vstoupí kancléř. Oba rytíři povstanou a kývnou hlavou na pozdrav. I kancléř na okamžik skloní hlavu, jak to žádá zvyk.

„Vítejte, vyslanci Aliance,“ pronese, když se usadí v křesle.

Nik zatím přehlíží místnost. Měl to udělat hned, jak vstoupil, ale z nějakého důvodu na to zapomněl. Místnost je malá. Útulně zařízená v moderním stylu. Celou ji osvětlují světelné panely. Žádné okno. Žádné sluneční světlo.

Tři křesla kolem malého stolku. Čtyři rohy a v každém jeden malý stromek. Svěží zeleň se kupodivu hodí k plastovým stěnám. Dodává místnosti na přirozenosti.

Žádné tajné dveře. Žádné odposlouchávací zařízení. Nic! To Nika docela překvapilo. Čekal, že tu něco bude. Nějaký regentův špeh přece musí zjišťovat, co kancléř dělá!

„Děkujeme vám za přijetí, nejvyšší kancléři Unie,“ Luba se opět mírně pokloní i Nik se k němu přidá. Tak to by byly formality, tedy až na jednu.

„Jaká byla cesta, rytíři?“ splní kancléř svou povinnost.

„Dlouhá a klikatá ale i rovná a přímá,“ odpoví mu Luboš starobylým příslovím rytířů Síly plným jinotajů a metafor.

Kancléř se usmál. „Dobrá rytíři, tedy k věci,“ pronese obřadním tónem. „Co zapříčinilo to, že jsem byl poctěn vaší návštěvou?“

I Nik se usmál. „Velmistr nás pověřil, abychom se vás zeptali, co zapříčiňuje vaši touhu, poctít návštěvou nás na bitevním poli.“

„Unie už se nemůže dívat, jak stávající válka ničí naši Galaxii,“ odpoví kancléř.

Samé známé věci, napadne Nika.

„Čím větší válka, tím větší zkáza,“ odpoví Luba dalším příslovím.

„Aliance si prý nevede moc dobře v této válce. Slyšel jsem, že má značné problémy,“ opáčí kancléř.

„Není lehké, vypátrat rytíře Temna za šera,“ promluví Nik. „Proč tedy dělat ze šera tmu?“

„Chápu, že se mě snažíte přesvědčit, abych vystoupil proti válce, ale moje moc není tak velká, abych udržel na uzdě smečku divokých psů,“ usmál se kancléř jízlivě.

No vida začíná jednat jako kupec. Takže jdeme prodávat! proletí Nikovi hlavou.

„Myslím, že by se našla určitá možnost, jak celou záležitost vyřešit ku prospěchu všech,“ začne Luba smlouvat.

„Opravdu ku prospěchu všech?“ kancléř zase použije ten jízlivý tón.

„Tedy kromě našich nepřátel, ti z toho samozřejmě prospěch mít nebudou,“ usměje se na něj Nik stejně jízlivě.

„Hm, to zní lákavě,“ pronese kancléř a pohlédne na chlapce. „Co navrhujete?“

„V Galaxii existují určitá místa, kam mohou jen rytíři Síly. Místa, o která už kdysi Unie projevila velký zájem. Jestli její zájem stále trvá, myslím, že by se bylo možné nějak dohodnout,“ Luboš poslední slova pronese s velikým důrazem i s použitím Síly.

Kancléř se na ně zadívá. Chlapcům se zdá, že mu zajiskřila jeho malá očka. Takže soustava Ró, rytíři Síly se mě snaží uplatit něčím v soustavě Ró. Určitě to nebude celá planeta, možná určité území na jedné z nich, nebo třeba nějaký měsíc, prý jich je tam hodně. Stačil by i asteroid, hlavně když pronikneme dovnitř soustavy! Přemýšlí.

„Myslím, že by se vskutku šlo nějak dohodnout,“ řekne stále ještě jízlivým tónem, ale už je z něj cítit vnitřní radost z vyhrané bitvy.

Luboš vytáhne z kapsy malý promítač. Je to taková stříbrná kulička s čočkou na jedné straně, rozhraním pro počítač a spouštěcím tlačítkem na druhé straně. Stiskne tlačítko.

Nad jeho rukou se promítne Galaxie. Obraz se stále zvětšuje a zvětšuje a zároveň zaměřuje na střed Galaxie. Teď už je vidět jen soustava Ró. Všech jejích patnáct planet obíhá kolem jasného bílého slunce. Kolem každé planety se prohání alespoň jeden měsíc.

Úplně na okraji putují v nekonečném kruhu stovky asteroidů nejrůznějších velikostí. Obraz se přibližuje k desáté planetě. Pak se zaměří na její měsíc. Obraz přeskočí a nad Lubovou rukou se vznáší jen ten měsíc. Celý pokrytý ledem od rovníku k pólům. Všude samý led.

Kancléř zaujatě sleduje povrch měsíce.

„Nachází se tam bohatá naleziště všech možných kovů i jiných důležitých surovin,“ oznámí mu Nik. „Budete mít vyhrazený příletový koridor od hranic soustavy až k měsíci. Vaše lodi ani sondy nebudou moct překročit vymezené hranice.“

Na modelu se teď objeví opět celá soustava a skrz ní vedoucí tunel ze spleti žlutých čar.

„Ostatní území jsou pro vás tabu,“ upozornil ho Luboš. „Jestliže porušíte pravidla, budete potrestáni!“

Kancléř stále jako u vytržení hledí na model soustavy.

„A teď ke smlouvě,“ pokračuje Nik. Z kapsy vyndá záznamový krystal a vloží ho do svého počítače.

„Text smlouvy už je zaznamenán,“ promluví. Luboš mezitím vypne promítač.

„Můj podpis nebude stačit,“ oponuje kancléř. „Bude potřeba, abych svolal radu…“

„Nemyslím si,“ opáčí Nik. Do svého hlasu vložil tolik Síly, že kancléř okamžitě změnil barvu.

„Dobrá, bude stačit, když to kromě mě podepíše ještě regent. Jinak by byla smlouva neplatná.“

Nik jen kývne hlavou. Luboš na něj rozpačitě mrkne. Nik ho uklidní svým pohledem. Přesně, jak velmistr předpovídal. Teď budou obě mise splněny, pomyslí si Nik.

Kancléř stiskne tlačítko. Do místnosti vstoupí strážný.

„Zavolejte sem regenta!“ štěkne na něj kancléř.

Voják poslušně odkluše. Oba hoši mlčí. Kancléř už se začíná viditelně potit. Nemůže snést to pomyšlení, že mu rytíři Síly jen tak odevzdali klíč k nejlépe střežené oblasti v Galaxii.

Konečně se rozletí dveře a do místnosti vstoupí regent.

Ukloní se kancléři a pak přivítá hosty.

Nik si ho důkladně prohlíží. Je to vysoký starší muž. Prošedivělé vlasy mu stékají po ramennou. Orlí nos a ostrá brada o něm Nikovi dost napoví. A ty oči. Přísné a šedé. Ty už Nik jednou viděl! Dži-Gu! Je to vlastně Dži-Gu ve starším vydání, o hodně starším.

„Vyslanci rytířů Síly svěřují pod naši správu jeden z ledových měsíců soustavy Ró,“ oznámí kancléř suše. „Připojíte i vy svůj podpis?“ Spíš než jako otázka to znělo jako rozkaz.

„Odmítat dary by bylo nezdvořilé,“ ukloní se regent. Přistoupí k počítači a uchopí do ruky speciální pero. Pak pomalu a roztržitě načmárá svůj podpis na čtečku počítače. Po rozhraní projede světlo. Laser začne vypalovat přesnou kopii podpisu na krystal. Podpis ze čtečky zmizí.

Regent sleduje poslední úpravy na krystalu, které mají zabránit pozdějšímu doplnění smlouvy. Rozehřátý krystal vyjede z počítače. Luboš ho opatrně uchopí. A schová do nerozbitné schránky. Tu pak zapečetí. Kancléř stiskne tlačítko. Do místnosti vstoupí strážný.

„Zavolejte posla!“ rozkáže kancléř.

Po chvilce přijde posel. Skříňku uloží do kufříku a ten opět zapečetí.

„Doručte toto pouzdro do úložny celogalaktického soudu! Dohlédněte, aby pečeť na skříňce nebyla poškozena!“ Posel odejde.

„Jestli vyslanci chtějí, mohou zde zůstat a odpočinout si podle libosti,“ ukloní se kancléř.

„Děkujeme za nabídku, ale musíme splnit ještě nějaký úkol,“ ukloní se Nik. Při tom nenápadně vytáhne z pouzdra dutou jehlu.

„Pak vás tedy nebudu zdržovat, rytíři,“ propustí je kancléř.

Chlapci odcházejí. Když Nik prochází kolem regenta dotkne se jemně jehlou jeho pláště. Špička jehly se zlomí. Sonda okamžitě pronikne do pláště a pak podle programu postupuje dál a dál…

2.Poselství

Ari stojí na můstku galaktické fregaty. Chvíli jen tak koukal po lidech kolem sebe. Všechno vojáci Aliance. Vysocí, silní, dobře vycvičení i vyzbrojení. Bílé uniformy, modré pláště. Ari se snaží srovnat si všechno v hlavě. Vše, co se za ten rok stalo, se na něj teď nevyhnutelně řítí.

Začalo to v Asfaltové zemi, jeho domově. Tam ho našli rytíři Síly a tam taky došlo ke vzniku Aliance. Spolku, který měl odvrátit od Galaxie celogalaktickou válku.

Zatím se to sice daří, ale… Jak se vyvíjí jednání Nika a Luby s kancléřem Unie? A co regent? Podaří se jim vstup Unie do války odvrátit? A když ano, jak se zachová regent pak? Nepodlehnou při příletu nájemným vrahům? Určitě tam na ně budou nějací čekat! A co kancléř, bude ochoten jim naslouchat, nebo je už tak moc pod vlivem regenta?

Tisíce otázek a jen málo odpovědí. Ari ví, že jednání jde dobře, ale pořád něco visí ve vzduchu. Nebezpečí! Veliké nebezpečí! Ale kde?

Síla je teď temná, velice temná!

Co znamená tohle?! Co Zlo chystá?! O co jim jde?! Otázky, otázky a zase otázky.

Ale je tu i jiný problém. V Nikovi je víc, než si kdokoli z rytířů uvědomuje. Snad ani velmistr si v tom nemůže být jistý. Jen já sám to vím. Protože já to vědět mám! Já, Ari-Kabadza, chlapec z černé pouště, vím. Vím, proč jsem tehdy před rokem zachránil Nika a Lubu před smrtí z rukou Dži-Gu-Hary.

Velmistr i Nik a Luba a s nimi všichni ostatní ho pak považovali za vyvoleného. Jenže já to nejsem! A uvědomuji si to! Vím, a nikdo mi to nevymluví.

Ta temná Síla tedy může znamenat jen jedno. Moje vize se naplní. Všechny do jedné, tak, jak jsem je viděl. Jedna po druhé. Zachránil jsem Nika, protože kdybych to neudělal, zemřel by vyvolený.

Vyvolený, který to o sobě neví. Ten, který má všechno to napsáno hluboko v sobě, ale dokud neprocitne, nepřijde na to. A já, Ari, musím zajistit to, aby procitl. A teď už je jen jedna jediná možnost, jak to udělat. Nik v něj musí přestat věřit a musí začít důvěřovat v sebe. Tam je klíč!

To je jediný způsob. Jak toho ale dosáhnout? I tady je jen jedna cesta. Ari se otřese po celém těle. Chlupy se mu zježily a naskákala mu husí kůže. Ari musí zemřít!

Ne, není jiné cesty. Když zemřu, vyvolá to takový otřes v Síle, že Nik procitne. Ano, bude ho to bolet, ale procitne. Je to drastický způsob, ale jediný.

Aby Nik procitl, musím zemřít. Když zemřu, Nik procitne. Porozumí tomu, co dosud jen tušil a pak už nebude stínu, kam by se nedostalo světlo!

( – - – )

Kousek od vojenského tábora leží přistávací plocha. Nad stany se zvedají rozložité stromy. Silné větve obalené tuhým listím znemožňují výhled na celý tábor, ale i ta část, co je vidět, je ohromná. Stany, všude samé stany.

Mezi stany běží uličky vysypané žlutým pískem. Po uličkách chodí vojáci. Jeden jako druhý. Stejné kamenné tváře. Stejně šedé oči. Stejně černé uniformy a stejné pláště v barvě té nejzlověstnější noci.

Vojáci jsou ozbrojeni výbojovými zbraněmi nového typu. Nejsou tak veliké, jako ostatní zato mnohem účinnější. Po táboře jich pochodují stovky. Celá nová armáda.

Armáda Zla!

Mezi nimi se hemží rytíři temna, kterých je jak hub po dešti. Každý v černém plášti a s černou kápí na hlavě. U pasu se každému houpe volně zavěšený krystalový meč.

Na přistávací plochu se snáší transportér. Dveře se otevřou a z jeho nitra vystoupí další rytíř Temna. Je vidět, že má naspěch. Běží podél řady stanů a v duchu si odpočítává. Zpomalí a vstoupí do jednoho z nich.

Ve stanu vládne šero. Temný rytíř poklekne na zem a čeká.

Ze stínu vystoupí postava v kápi. Ve stanu jako by se ještě víc setmělo. Přistoupí ke klečícímu rytíři a promluví:

„Co se děje?“

„Můj pane, od našich špehů jsme dostali spolehlivou zprávu,“ odpovídá rytíř.

„Jaká je ta zpráva?“ jeho hlas je plný Zla a nenávisti.

„Můj pane, rytíři Síly vyslali posla do soustav Omega, má se tam setkat s nejvyššími náčelníky a získat si je na svou stranu,“ hlas Temného rytíře se třese strachem.

„Připravte okamžitě mou loď! Musíme je zastavit!“ zlost a nenávist vpletená do těch slov proudí po celém stanu.

„Ano, můj pane!“ rytíř odběhne rychle zpátky.

Muž v černém přechází po stanu. Chvíli úplně splývá s černí v rozích, chvíli je nezřetelně vidět jako stín.

Cosi si nesrozumitelně brumlá pro sebe, pak vyleze ze stanu na cestu. Venku vše rázem zešedne. Jak prochází uličkou vysypanou žlutým pískem, jeho plášť temně šustí. Kápě na hlavě mu zcela zakrývá tvář.

Když přijde na přistávací plochu, nastoupí do transportéru. Za chvíli transportér vzlétne. Na oběžné dráze už na něj čeká kosmická loď. Malá rychlá Lambdánská fregata.

Po několika vteřinách opustí loď orbit a zmizí v hyperprostoru…

( – - – )

Ari stále stojí na můstku a jeho napětí vzrůstá. Ví už, co se má stát, ví, že zemře a ví, že to bude brzy. Snaží se uklidnit, ale moc dobře to nejde.

Napětí stále narůstá. Najednou ho obklopí chlad. Studený led jako by se dotkl jeho těla. Před očima mu proběhne celý život. Pak svět okolo zšedne.

Jen na chvilku se znovu rozjasní. Ari se pomalu dovleče k nejbližšímu sedadlu. Pak opět šero. Šero a chlad. Smrt. A najednou světlo oslnivé bílé teplé světlo. A s ním vize…

Je na nějaké planetě. Tamní Krajina je zcela zničená. V dálce hoří požáry a obzor se rudě leskne. Okolo mraky kouře a jedovatých výparů. Občas skrz ně zahlédne zohýbané kusy oceli a plastů.

Zafouká vítr nasycený pachem smrti. Na okamžik odežene kouř. Ari vidí vraky vznášedel a trosky stíhaček rozeseté po okolí. Sem tam nějaký pahýl, který kdysi býval stromem. Zase ho obklopí kouř a jedovaté páry.

Rozhlédne se kolem sebe a spatří v dálce záblesky výbojových pušek. Červené a modré výboje. Kouř vše zkresluje, ale tohle je dost jasné. Postavy vojáků sice nevidí, ale je mu jasné, že ta bitva je veliká.

Modrých paprsků ubývá. Najednou se kdesi rozsvítí dva modré krystalové meče. Červené výboje se od nich odráží a modré přecházejí do útoku. Pak však nabývají vrchu opět červené paprsky a modré začínají ustupovat. Bitva se pomalu přesouvá směrem k němu.

Modrých výbojů je stále méně, zato červených víc a víc. Bojovníci už jsou skoro u něj. Pár nezřetelných postav střílí modré paprsky na někoho v dálce. A pak ti dva rytíři Síly. Drží se u sebe a odráží červené výboje zpět. Modrých je však stále míň a míň.

Teď už zbyli jen ti dva rytíři. Stojí zády k sobě, kousek od něj. Nepoznává ještě jejich tváře, ale jsou mu povědomé. Ostatní postavy je obklopily. Jsou stejně černí jako noc, ale rytíři temna to nejsou.

Oba rytíři stojí k sobě zády. Okolo nich kruh útočníků. Jeden z nich vyzývá rytíře, aby se vzdali. Oba však odmítnou. Nepřátelští vojáci začnou střílet. Paprsky létají tam a zase zpátky. Rytíři se rozběhnou a začnou pronásledovat útočníky. Ti teď utíkají. Jeden po druhém padá.

Zoufale kolem sebe střílí, ale zdá se, že to nemá žádný účinek. Najednou však jeden z rytířů rozhodí ruce a padne na zem. Druhý se zastaví a ještě chvíli odráží výboje útočníků. Pak přistoupí ke svému druhovi.

Ari je najednou docela blízko nich. Konečně poznal ty dva rytíře. Je to Nik a… on, Ari. Ari leží na zemi a Nik se nad ním sklání.

„Ne, Ari, neumírej, ty nesmíš umřít, ty jsi vyvolený… bez tebe je všechno ztraceno.“

Pak slyší svůj vlastní slabý hlas: „Ne, Niku… já… nejsem vyvolený… ty jsi Ten… kdo poručí Síle… ne já.“

„Ale, vždyť…“

„Prorok mi to… řekl… věř… mi…“

Ticho. On, Ari, zemřel. Nik nad ním klečí a slzy mu stékají po tvářích. Vítr žene kouř pryč. Okolo z chuchvalců jedovatých par vystupují trosky vznášedel a mrtvá těla…

Ari se pozvolna probere. Svět kolem pomaličku nabírá své barvy. Sedí schoulený na sedadle a kolem něj pobíhají členové posádky.

Najednou výbuch a pak další. Na můstek se valí kouř. Kapitán řve, aby loď snížila rychlost. Kdosi jiný volá o pomoc. Další člověk, nejspíš důstojník, křičí, že začal hořet hlavní reaktor. Loď zpomaluje. Vynoří se z hyperprostoru a zastaví.

( – - – )

Oblaka kouře se už rozpustila. Můstek je však stále ponořený ve tmě. Jen nad hlavním panelem a u vchodu svítí modrá nouzová světla. Z jiných částí lodi sem přicházejí hlasy posádky, která právě zahnala oheň.

Ari vstane rozhlédne se po můstku. Až teď si uvědomí, že jeden z ovládacích pultů explodoval. Chvilku se soustředí a pak si přesně vybaví ten okamžik. Kapitán a pár důstojníků stálo u hlavního panelu zády k pultu, který vybouchl.

Pohlédne na jejich těla. Snaží se tam najít ještě někoho živého, ale nikdo živý tam už není, jen on. Přistoupí ke dveřím, prostor kolem nich ozařuje nouzový světelný panel. Modré světlo pohladí jeho tvář a ta známá barva rytířů Síly ho uklidní.

Vstoupí do místnosti za můstkem. Pár techniků se tam snaží dát do kupy jádro palubního počítače. Napadne ho, že většina důstojníků byla nejspíš na můstku. A tam nikdo nepřežil, takže kdo teď bude řídit loď?

Pokračuje dál spojovací chodbou. Pach spálenin sílí. V jedné z postranních chodeb snad zahlédl i ohořelé tělo. Blíží se k reaktoru. Poznal to proto, že tu je čilý ruch. Všichni, kdo se jen trochu vyznají ve strojích, jsou tady a snaží se poruchu odstranit.

Konečně nějaký důstojník, projde mu hlavou, když spatří zraněného poručíka, který se snaží dostat něco z monitorovacích systémů.

Najednou jím projede chlad. Opře se o stěnu, aby nespadl. Smrt! Je tady a je blízko. Přijde a chce si ho vzít, ale on ví, že teď ještě nesmí zemřít. Další nával chladu s ním už ani nehne.

Vytáhl z kapsy svůj počítač. Připojí ho k lodnímu počítači. Většina lodních systémů je zničená, ale nakonec se mu podařilo dostat se k vnějším senzorům.

Malá rychlá Lambdánská fregata se k nim pomalu blíží. Musela opustit hyperprostor před chvílí. Asi tak, když explodoval ten pult na můstku. Kapitán ji možná spatřil a chtěl uvést do chodu zbrojní systémy, uvažuje.

Ale nestihl to, něco mu v tom zabránilo. A to něco taky způsobilo tu závadu na reaktoru. Před odletem byla fregata v nejlepším stavu, šlo o choulostivou misi. Museli se dostat do soustav Omega bezpečně a rychle.

Mise! Musí splnit misi! Kde pak teď asi mohou být? Jeho mozek rychle počítá. Doba letu, rychlost. Zpomalení při poruše. Nemohou teď být moc daleko od soustav Omega. Vlastně už by měli být na jejich okraji!

Další pohled na monitor počítače mu vše potvrdí. Jen kousek od lodi obíhá kolem svého slunce malá ledová planeta. Je tak akorát v dosahu záchranných modulů fregaty.

Dobře, řekne si, to bude záložní plán. Teď se ale musíme vypořádat s tou fregatou, uvidíme, co svedem. Obranný systém lodi je automatický. Jestli bude fungovat a když se ho podaří zapnout, můžeme jim to ještě pěkně zavařit. Půjde to i z tohohle počítače?

( – - – )

Konečně! Teď jen, jestli bude dost energie pro výbojová děla a můžem začít!

Věže s výbojovými kanóny se už natáčí na cíl. Posádka se houževnatě snaží spravit generátor. Nepřátelská fregata se přibližuje.

A je to! Energie je dost.

Ari už jen stiskne klávesu a systém je funkční. Výbojové kanóny pálí dlouhé dávky směrem k nepřátelské lodi.

Ale ani nepřátelé nelení. Lambdánské fregaty jsou malé rychlé a dobře vyzbrojené. Teď tedy využijí své největší výhody. I oni spustí ohňostroj.

Ari ví, že to takhle nemůžou vyhrát a že ani konečný boj v jejich lodi nebude vítězný. Příliš mnoho okolností stojí proti nim. A pak to něco. To něco, co je na té druhé fregatě, to, co zničilo reaktor, mu nahání strach.

Ari si není jistý, kdo to je. Tuší, že by to mohl být nějaký temný rytíř, ale musí být dost silný, jestli překonal bariéru Síly, kterou Ari kolem lodi vytvořil. Nik i velmistr jeho síly přeceňují, ale i tak jen málokdo má větší schopnosti než on.

A pak ten chlad. To musí být určitě někdo temný, hodně temný. Další příval chladu. To Zlo, co z toho je cítit. Snad jen jedna osoba může mít v sobě tolik Zla a nenávisti. Temný vévoda! Určitě to musí být jenom on!

Ari se při pomyšlení na něj zase otřásl. Podstoupit souboj s Temným vévodou! Brr!

( – - – )

Obrana lodi selhala. Reaktor se znovu odporoučel, tentokrát napořád. Nepřátelé vtrhli na loď chvíli poté. Už tak zdecimovaná posádka jim sotva čelila. Odpor byl brzo zlomen. Ti, co se nevzdali, neunikli smrti. Ti, co byli zranění, taky ne.

Ari stojí ve skladišti kousek od chodby vedoucí k záchranným modulům. Obklopuje ho světlo jeho modrého meče. Lesklá kovová kostra, kterou obaluje namodralé silové pole, se hezky třpytí.

Vojáci se blíží. Ari cítí, jak kráčí po chodbách nedaleko od něj. Ví, že vévoda ještě není na lodi. Ale ví taky, že souboji s ním se nevyhne. Dokud bude na své fregatě, nemůže Ari utéct v modulu.

Jediný způsob, jak ho sem přilákat, je dát o sobě vědět. A to se stane až tu na něj narazí vojáci. V té cestě je skryto veliké nebezpečí, ale ty další nejspíš vedou ke smrti. Nesmí vévodovi podlehnout, ale na to, aby nad ním zvítězil, dost sil nemá.

Ari ho musí přesvědčit, že naděje, které do něj ostatní vkládají, jsou mylné. Jen pak bude malá skulinka, ale jen malá, jak mu uniknout. Bude jen jedna. Využije ji a přežije, aby později zemřel, nevyužije ji a zemře teď, ale Nik se neprobudí!

Vojáci se blíží. Ještě pár kroků a všechno začne. Už jsou tady! První z nich vstoupil do skladiště. Jak spatřil Ariho, vypálil pár dávek a stáhl se.

Ari jen lehce pohne svým mečem, aby odrazil paprsky zpátky. Pozorně sleduje vchod do skladiště. Ti vojáci asi nemají radost, že mě tu našli, pomyslí si.

Chvíli se nic neděje. Vojáci se stáhli, spokojili se s tím, že obklíčili všechny východy. Pak Ari pocítil záchvěv pole Síly. Temný vévoda! Už jde! Za chvíli je tady! Už jen okamžik a začne souboj, který rozhodne o osudu celé Galaxie. Když Ari teď zemře, bude tma. Tma navěky. Tma, kterou už nikdy nepřeruší světlo! Tak blízko už je Zlo svému cíli!

Ale jestli se mu podaří utéct, bude to znamenat porážku Zla. Začátek jeho konce. Konec střídání temných a světlých dob. Konec temnoty. Úsvit přijde ještě dřív, než se stačí úplně setmět.

A je to tady!

Do skladiště vstoupí Temný vévoda. Přišel tiše. Chlad a temnota se rozestřou po celém prostoru. Vévoda se zastaví pár metrům před Arim. Prohlíží si ho. Ariho v tu chvíli obklopí strach generací rytířů Síly, kteří se kdy setkali s velmistrem Temna.

„Tak je to pravda,“ pronese temný, tvrdý hlas odkudsi zpod kápě. „Velmistr vyslal svůj trumf konečně do nějaké akce. Ari-Kabadza, Ten, kdo poručí Síle, chce teď měřit své síly s velmistrem Temna!“ Jeho hlas se postupně mění ve vichřici. Zlo, které z něj vychází prohlubuje chlad kolem.

„Uvidíme, co je mocnější, jestli světlo, nebo tma,“ odsekne Ari.

„Takže Ari-Kabadza si myslí, že stačí na Temného vévodu!“ zaburácí opět hlas. „Ale rozmýšlej dobře, chlapče!“ vévodův hlas přejde do zcela jiné tóniny. „Spoj se se mnou a budeme nejmocnější v celé Galaxii! Spolu, Ari, získáme obrovskou moc!“

„Nikdy!“ procedí Ari skrz sevřené zuby.

„Dobře, jak chceš, teď tedy zemřeš!“ Temný vévoda tasí svůj krystalový meč a vrhne se na Ariho.

Ari uskočí stranou. Vévoda se otočí a stačil jen kousek a Ari by měl jeho meč v břiše. Připravil se k úderu, ale zatím si svého soupeře jen měří tvrdým pohledem. Odhaduje situaci. Připravuje se na ten správný okamžik.

Vévoda zaútočil. Nečekaně a tvrdě. Ari má co dělat, aby se jeho ranám vyhnul. Podaří se mu proklouznout okolo jedné z beden, a tak uniknout před dalším vévodovým útokem.

Chvilku si oddechne a pak vyskočí na bednu. Několikrát zaútočí na vévodu spodním výpadem, ale ten ho vždy vykryje. Když se o to samé Ari pokouší už asi pošesté, vévoda uhne a sekne po Arim horním výpadem.

Ten naštěstí stačí vyskočit, a tak se zachránit. Když Ari dopadá, vévoda mu pomocí Síly odstrčí bednu dál a on už nestačí dopad vyrovnat. Sklouzne se po stěně krabice na zem vévodovi rovnou pod nohy.

Ari po něm rychle sekne a pak se odvalí vlevo, aby utekl před jeho ranami. Než se Ari postaví na nohy, vévoda už je u něj a znovu ho napadne. Červený krystalový meč se sklouzne po jeho modrém a spálí mu ruku. Ari vykřikne a odskočí stranou.

Rychle se rozhlédne okolo a všimne si žebříku, který vede na ochoz nad skladištěm. Rozběhne se k němu a vyskočí, co nejvýš. Chytí se příčky a vysouká se nahoru.

Vévoda nejspíš odhalil jeho úmysly a po hromadě beden mezitím vylezl na ochoz kousek před něj.

Ari se otočí zpátky a rozběhne se ke dveřím do chodby. Cestu mu zastoupí nějaký voják. Než však stačí vystřelit, probodne ho Ari svým mečem a vběhne do chodby.

Vévoda mu je v patách. Ari běží, co nejdál, pak se ale musí otočit a odrážet vévodovy výpady. Bojuje se mu teď špatně. Ruka ho pálí a i když se snaží bolest utlumit, je to čím dál horší.

Ari stále ustupuje a odráží vévodovy výpady. Cítí, že už ho skoro má tam, kde ho chtěl mít. Ještě chvíli takhle vydržet a bude mít šanci uniknout. Ještě chvíli!

Teď odrazí další vévodův útok a sekne po něm tím nejzákladnějším výpadem, jaký zná. Vévoda ho mistrně vykryje, odstoupí trochu do strany a bodne.

Ari je naštěstí dost daleko, takže zranění není zas tak zlé. Upustí meč a spadne na zem jen kousek od šachty vedoucí k únikovým modulům. Obě rány ho hrozně pálí. Když ho vévoda zasáhl, cítil, jak se mu škvaří maso.

Snaží se co nejvíc uklidnit a ztišit bolest, rozhodující chvíle nadešla.

( – - – )

Vévoda skloní meč a přistoupí k ležícímu Arimu.

„Tak se mi zdá, že váš velmistr ze samého světla oslepl,“ prohodí škodolibě. „Ty, že máš být Ten, kdo poručí Síle, když tady bojuješ hůř, než ostatní rytíři Síly!“

Ari už je skoro připravený. Ví přesně, v jakém okamžiku a jak se má zvednout a co pak udělat.

„Teď tedy zemřeš,“ pronese vévoda sadisticky. „Bude to hodně bolet, to mi věř Ari!“

Zvedne svůj meč a napřáhne se k ráně.

V tom Ari vyskočí a prudce před sebe vymrští ruku. Do toho úderu vloží tolik Síly, kolik se mu jen podařilo shromáždit. Výsledný výboj je přesně takový, jaký Ari potřebuje.

Vévoda odletí o několik metrů zpátky, než ho zastaví stěna chodby. Jeho krystalový meč se při tom odkutálí do odsávací šachty a zmizí hluboko v ní.

Ari rychle skočí nohama napřed do šachty k záchrannému modulu. Jakmile dopadne na sedadlo, stiskne tlačítko.

Šachta se uzavře a modul se odpoutá. Zapne motory a nastaví kurz. Modul vyletí z fregaty takovou rychlostí, že než se nepřátelé stačí vzpamatovat je už dost daleko.

Ari měl štěstí. Zůstal tentokrát žít, aby mohl o něco později zemřít.

3.Návrat

„Mise splněna, velmistře, vracíme se domů,“ oznámí Nik velmistrovi. Vše vyšlo dobře, dokonce až moc dobře, tak kde je háček?

Tvář na obrazovce se usměje. Nik je opravdu dobrý, je toho v něm hodně skryto. Možná i víc, než si sám myslí. „Věděl jsem, že mise bude úspěšná. A co tvé poslání, i to jsi splnil?“

„Ano, velmistře,“ kývne Nik. „Nebylo to zas tak těžké.“ Opravdu to tak bylo. Stačilo, projít blízko kolem regenta a pak už se jen dotknout…

„Ale nějaké problémy byly, že?“ velmistrova tvář se krapet zachmuří. Zatím to vypadá dobře, právě že až moc dobře. Na to, jak je Zlo silné…

„Ano, po přistání na nás čekalo pár nájemných vrahů, ale neměli to moc dobře naplánované,“ odpovídá Nik. „Prozradili se příliš brzy.“ Otázka zní, proč to udělali? Věděli jsme o tom, že tam nějací budou, ale kdyby to neudělali tak nápadně. Je to divné…

„Hm, co když to bylo úmyslné, Niku?“ zamyslí se velmistr. Zlo si rádo hraje, to je mu snad jasné. Takhle to totiž vypadá, že si Zlo je svým postavením hodně jisté… Ale proč? Co chystají, že si jsou tolik jistí?

„Taky jsme o tom uvažovali, ale nedává to smysl. Proč by tam poslali partu vrahů, která se nechá jen tak zlikvidovat?!“ Leda, že by měli ještě jiný plán… Ale jaký? K čemu by jim bylo, že nás zabijí až po tom?!

„To nevím, v poslední době není vidět moc daleko, Niku. Ale ještě něco tě trápí?“ Vize jsou zamlžené, to může znamenat jen jedno… Zlo něco chystá! Co? To je právě ten problém. Nikdo nevidí do tmy. Zato ze tmy je na světlo vidět dobře.

„Dvě věci velmistře,“ začne Nik. Opravdu jenom dvě? Dodá sám pro sebe. Co když jich je víc?

„Nuže, mluv,“ vybídne ho velmistr klidným hlasem. Třeba něco zjistili… Nik je opravdu schopný, takže…

„První se týká Unie,“ Nik se zarazí a vybírá slova. „Zdejší vody jsou kalné. Moc kalné, když jsem tu byl naposled bylo tu mnohem jasněji. Regent v tom všem zřejmě hraje klíčovou roli. Zdá se, že má nějak pod svou mocí i kancléře. Není mi jasné jak, ale nějak ho ovládá. Kancléř nedá bez regenta ani ránu. Je to opravdu velice spletité, velmistře. Vypadá to, že se v Unii brzy něco semele. Všude jsou samí vojáci. Na každém rohu, ale přesto ne tam, kde by byli potřeba. Jsou vyděšení. Chodí s odjištěnými zbraněmi. Něčeho se bojí, ale vůbec netušíme čeho. Měli strach i z nás!“

„Hm, to, co říkáš, není dobré, Niku. Snad úspěch tvé mise ukáže cestu, jak vše vyřešit. Ještě něco tě tíží?“ Tohle není dobré, situace v Unii se horší. Chtějí vstoupit do války za každou cenu, ale proč ten strach?

„Ano, ještě jedna věc. Přišli jsme na to s Lubou oba. Zlo cvičí vojáky jako rytíře. Učí je usměrnit Sílu, velmistře.“ Brr, Nik se otřese po celém těle.

„Hm, další špatná zpráva. Myslíš, že se Zlo odhodlá k rozhodujícímu kroku, Niku, nebo bude dál setrvávat tento stav?“ Něco se děje, něco se blíží. Co je to? Co se chystá? Souvisí to se Zlem? Asi ano, ale…

„Nevím, velmistře,“ Nik se zarazí. Síla. Něco není v pořádku se Sílou! Kdo to ale způsobil? „Pole Síly bouří, co se to děje?!“

„Niku, to může znamenat jen jedno. Temný vévoda se hněvá. Dal průchod svému Zlu! Teď se může stát cokoli!“ To je hodně zlé. Jestli napadnou Étu, bude to náš konec. Musím se tam rychle dostat a zjistit, co se děje.

Dveře do kajuty se otevřely a dovnitř vstoupí Luboš.

„Můžeme vyrazit Niku, jsme připraveni.“

„Dobře, už končím,“ odpoví mu.

Nik se otočí zase ke svému počítači.

„Musím už končit, velmistře. Kdybychom vysílali i z hyperprostoru, mohli by nás zaměřit,“ řekne velmistrovi. A jestli se nás chtějí zbavit, nebo třeba něco zjistit. Nesmíme jim dát šanci, aby to udělali.

„Dobře Niku, buďte opatrní!“ velmistr se povzbudivě usměje a přeruší spojení.

( – - – )

Nik vyjde z kajuty na chodbu. Zamíří k můstku. Kráčí po šedé plastové podlaze, kterou osvětlují světelné panely. Jednotlivé přepážky se před ním otvírají a zavírají. Konečně je na můstku.

Kapitán právě vyvádí loď z parkovacího místa v přístavu. Fregata chvíli couvá a pak se začne otáčet. Kapitán přesune páku a loď se vydá vpřed. Opouští hvězdný přístav.

„Připravte přechod na nadsvětelnou rychlost!“ rozkáže kapitán.

„Zahajuji výpočet pro překročení rychlosti světla,“ odpoví jeden z poručíků a naťuká cosi do počítače.

„Výpočet dokončen a zadán řídícímu systému,“ hlásí za chvilku.

„Loď připravena vstoupit do hyperprostoru,“ hlásí jiný poručík.

„Řídící systém zahájil odpočet.“

„Pět…“

„Čtyři…“

„Tři…“

„Dva…“

Mělo následovat jedna, místo toho však lodí otřese výbuch. Okamžitě se rozezvučí sirény a rozsvítí modrá poplachová světla.

„Co se stalo?!“ křičí kapitán do zanikající exploze.

„Dostali jsme zásah do hlavního generátoru,“ hlásí kdosi, „přišli jsme o většinu energie navíc hrozí, že zkolabuje reaktor.“

„Udělejte něco s tím reaktorem a zjistěte, kdo to po nás střílel!“ rozkáže kapitán.

„Dva křižníky GSP přímo před námi a jeden máme v zádech. Blíží se!“ ozve se kdosi.

„Aktivujte obranný systém!“

„Myslel jsem, že se budou držet mimo, když mají tak málo thoria!“

„Obranný systém aktivován!“

„Výbojové kanóny se zaměřují…“

Další výbuch, tentokrát ještě větší.

„Obraný systém selhal! Přehřál se záložní generátor! Reaktor kolabuje! Jsme úplně bez energie!“

Tma, kterou jen občas přeruší zajiskření zkratovaných vodičů.

„Tak to vypadá, že se budeme muset vzdát, nebo nás rozstřílí na cucky!“ pronese kapitán a otočí se někam, kde tuší rytíře Síly.

„Dobře kapitáne,“ odpoví klidně Luboš, „vzdejte se. Zachráníte aspoň svou posádku. Stejně jdou nejspíš po nás.“

„Dobrá. Každá loď má tajné prostory…“ odpoví kapitán. „poručíku, zaveďte je tam!“

„Ano pane!“

( – - – )

Tajné dveře do úkrytu s klapnutím zapadly a odstranily tak jediný zdroj světla v místnosti. Tma. Tma jako jinde na lodi, až na pár mihotavě osvětlených chodeb. Po jedné z nich sem přišli. Poručík, který je tam zavedl, za nimi zavřel dveře a rychle odběhl zpátky na můstek. Možná, že se tam dostal ještě před další explozí, možná, že ho to zastihlo na chodbě.

Rána byla ohlušující. Celá loď se zatřásla a pak jí projel zvuk praskajícího kovu. Zároveň s ním se ozvalo i syčení unikajícího vzduchu. Za chvíli ustalo, někdo nejspíš ještě stačil zaktivovat vzduchotěsné přepážky.

Loď se bezmocně houpe v prostoru. Vyrvané pláty ocele a plastu přesně uprostřed trupu naznačují důvody jejího stavu. Křižníky se blíží. Už nestřílí, není důvod. Fregata je úplně bezmocná.

Rozervaný trup, který jen díky pevné vnitřní kostře drží pohromadě, neobsahuje žádné nebezpečí. Zničené elektrické obvody jiskří do tmy. Poslední zbytky energie ze záložních baterií unikají.

Výbojové kanóny, které měly loď chránit, bezmocně trčí do prostoru.

Jeden z křižníků zastaví nad vrakem. Nehlučně se mu rozevře břicho a neviditelná síla vtáhne loď dovnitř.

( – - – )

Co přesně se stalo mezi tím, co se schovali a než zase vylezli, nevěděli. Slyšeli explozi, pak zvuk unikajícího vzduchu a nakonec zaklapnutí přepážek. A pak už jen ticho.

Až když zaslechli ten zvláštní šum, uvědomili si, k čemu asi došlo. Některý z křižníků musel fregatu vtáhnout do svého hangáru. To by vysvětlilo ten šum. Je to vzduch, který napouští do hangáru, když se zavřou vrata. Až šum utichne bude okolo zas dýchatelná atmosféra.

Pak přijdou vojáci, aby zabili nebo zajali každého, kdo přežil. Až na ně. Jsou tu v bezpečí, tady je nikdo nenajde, snad.

Vojáci prošli. Oba hoši slyšeli jejich kroky. Dusot těžkých bot se rozléhal po chodbách. Jakmile jejich kroky utichly, zatlačil Nik na dveře a ty se pomalu otevřely. Ocitl se opět v té chodbě, kterou sem přišli.

Teď tu ale není taková tma. Kolem stěn stojí v pravidelných rozestupech přenosné světelné panely.

Každý z nich září namodralým svitem, který projasňuje prostor chodby. Nik naznačil Lubošovi, že je čistý vzduch. Konečně i Luba stojí v chodbě a přemýšlí, co dál.

„Musíme se odsud co nejrychlejš dostat, než přejdou na nadsvětelnou rychlost,“ zašeptá.

Nik se opatrně rozběhne chodbou a Luba ho následuje. Teď musí být rychlí, jinak budou potíže. Nik se protáhne do větrací šachty a Luba sklouzne za ním. Stojí teď už jen kousek od únikových dveří. Nik si je bedlivě prohlédne.

„To jen tak nepůjde,“ prohodí.

Pak vytáhne svůj meč a zaktivuje ho. Pomalu ho přiblíží ke dveřím a pak bodne. Meč projel vzduchotěsnými dveřmi jako máslem. Teď už jen stačí vyříznout ve dveřích otvor a jsou z fregaty venku.

Nik nedotáhne řez úplně do konce, aby uvolněný plech nespadl na podlahu hangáru. Pak meč zas schová a natáhne ruku směrem ke dveřím. Zavře oči a soustředí se. Luba s úsměvem na rtech sleduje, jak se plát ohýbá ven, jak víčko od plechovky.

„Tak fajn,“ řekne Nik, když otevře oči, „jdeme na to!“ a skočí dolů.

Chvíli po něm hupsne dolů i Luba. Střelhbitě skočí za nedaleké bedny, kde na něj Nik čeká a přikrčí se. Hoši se rozhlíží po hangáru.

Naproti nim stojí řada stíhaček a hned nad nimi trčí kontrolní stanoviště. Po hangáru se prochází několik dvojic stráží a taky u plošiny vedoucí k rozstřílenému trupu fregaty se fláká hlouček vojáků.

„Tak, co na to říkáš?“ zeptá se Nik šeptem. Jenom pár vojáků. Věděli přece, že jsme na palubě, jinak by to nedělali. Taková přesila…

„Ovládání hlavních dveří bude nejspíš támhle v kontrolním stanovišti,“ odpoví Luba. Třeba si myslí, že jsme mrtví…

„Hm, ti vojáci by neměli být problém,“ kývne, „měli bysme je zvládnout obejít.“ A když ne, nebude těžké prosekat si cestu skrz.

„Tak, jo, jdem!“ odpoví Luba a přeběhne k další hromadě beden. Nik se drží kousek za ním. Teď zas Luba skočí za skupinu sudů v rohu. Nik je mu stále v patách. Teď zas kousek běhu a jsou pod schody, které vedou na kontrolní stanoviště.

Nik se znovu rozhlédne a kývne. Luba vyskočí na schody a skrčí se před dveřmi. Mávne na Nika a ten vyběhne za ním. Položí prst na tlačítko a na Lubův signál ho stiskne.

Jak se dveře otvírají tasí Luba svůj meč a vtrhne dovnitř. Ještě dřív, než stačí vojáci vytáhnout zbraně, leží na zemi mrtví.

I Nik vstoupí dovnitř. Prohlídne si stanoviště a pak se zamyslí.

„Tahle páka otevírá dveře od hangáru. Když se stiskne, zapne se výstražná siréna, uzavře tohle stanoviště a začne odčerpávat vzduch. Až tu žádný nezbyde, tak se teprve otevřou dveře.“ Aspoň by to tak nějak mělo fungovat, doufám…

„To nezní moc dobře,“ řekne Luba. Než se dostanem pryč, bude o nás vědět celá loď. A hlavně, co když začnou střílet, až odletíme?

„Dokázal by ses dostat do tohohle počítače? Všechno to tam je nastavené, stačí jen jednotlivé funkce postupně vypnout a pak nastavit časové otvírání. Když se ty dveře začnou otvírat musíme být už v jedné z těch stíhaček,“ navrhne Nik. Tohle je nejbezpečnější cesta. Určitě by to šlo i jinak, ale tohle bude nejlepší. Když to vyjde.

„Jo to by šlo, bude to ale chvíli trvat,“ odpoví Luba a vytáhne z kapsy počítač. Napojí ho na konektor spustí nějaký program. Nik stojí u okna a dívá se kamsi do dálky. Pak promluví.

„Budeme muset trochu změnit plán, Lubo. Vydali rozkaz připravit se na nadsvětelnou rychlost, jak dlouho ti bude trvat, než se tam dostaneš?“ Tak to by byl první problém, kolik jich ještě bude?

„Aspoň deset minut, počítač chrání hesla a ke změně nastavení budou taky nějaká potřeba,“ uvažuje Luba. Míň určitě ne, ale možná že i víc. Důležité je, aby na to nikdo nepřišel. A snad taky nepřijde…

„To je moc dlouho. Budeme muset vyřadit reaktor,“ Nik přistoupí k druhému monitoru, který ukazuje plán lodi. „Fajn, postarám se o to, ty zůstaň tady a postarej se o ty dveře, sejdeme se támhle u stíhaček.“

„Dobře, hodně štěstí!“ usměje se Luba.

( – - – )

Nik opustí stanoviště a vkročí do chodby. Kousek jí proběhne a schová se v jedné z místností. Počká až po chodbě přejde oddíl vojáků a vyřítí se zase ven. Skočí do výtahu a stiskne jedno z tlačítek. Dveře se zavřou a výtah začne pomalu klesat.

Když zastaví, dveře se otevřou, Nik odtamtud rychle zmizí a zapadne za roh. Skloní se a odmontuje kryt větrací šachty. Vklouzne dovnitř a přistrčí mřížku na původní místo. Souká se dál šachtou, až se dostane k další mřížce. Vyrazí ji a vyskočí ven.

Je přesně tam, kde chtěl být. Chodba, ve které stojí vede ke kontrolní místnosti generátorů. Tam nejspíš bude pár vojáků, ale pak už jen stačí pohrát si s počítačem a generátor bude v tahu.

Rozběhne se ke dveřím a tasí meč. Setrvačnost ho málem hodí zase zpátky. Takže se s námi rozhodli odletět někam pryč, pomyslí si. Stiskne tlačítko a vběhne dovnitř. Probíhá mezi počítači a seká kolem sebe krystalovým mečem. Vojáci padají na zem, jen někteří se pokouší střílet.

Nik hravě zlikviduje posledního z nich a uklidí meč zpátky do pouzdra. Pečlivě očima propátrá celou místnost. Nad dveřmi bliká červené světlo. Stihli vyhlásit poplach, takže budou problémy, uvědomí si.

Rychle přistoupí k jednomu z terminálů a zavře vzduchotěsné dveře, co vedou k téhle místnosti. Pak vytáhne svůj počítač a napojí ho na jiný terminál. Zapne kódovací program a čeká, až trefí heslo. Konečně!

Teď už není problém, aby se dostal k ovládání generátoru. Napíše, co má počítač udělat a pak spustí odpočítávání. Nechal si půl minuty, než počítač provede příkaz a pak bude ještě tak minutu trvat, než se generátor dostatečně přehřeje. Pak zkolabuje. A křižník bude muset zpomalit.

Přiskočí k větrací šachtě a vylomí mřížku. Rychle vleze dovnitř a plazí se dál. Čas ubíhá. Dostal se k další mříži. Chvilku poslouchá, jestli tam nikdo není, a pak ji vyrazí. Vyleze do místnosti a postaví se, právě když tam vstoupí nějaký voják. Nik rychle tasí meč a vrhne se na něj. Voják vypálí pár dávek a než se k němu Nik dostane zavolá o pomoc.

Do chodby začnou přibíhat další a další vojáci. Nik se jen trochu zorientuje a rozběhne se na jednu stranu. Svým mečem odráží nebezpečné výboje, které na něj pouští vojáci ze všech stran. Občas taky po někom sekne, ale jinak se snaží co nejrychleji dostat pryč.

Skočí do výtahu a stiskne tlačítko. Zavřené dveře ho ochrání před dalšími paprsky. Oddychne si a skloní meč k zemi.

( – - – )

Když se přehřál reaktor a po celé lodi se ozvaly sirény, podařilo se právě Lubovi obejít všechny překážky. Napojil svůj počítač na obvod, který otevíral dveře hangáru a nastavil časování. Minuta a půl by měla stačit, Nik je už na cestě.

Navíc nastavil, aby počítač za deset vteřin zcela uzavřel kontrolní stanoviště. Vyběhne rychle ven a skočí za bedny kousek od stíhaček. Po celé lodi kvílí výstražné a poplašné sirény a vojáci zmateně pobíhají sem a tam.

Minuta. Kde ten Nik je?! Luba popoběhne ještě kousek, aby měl stíhačku na dosah. No konečně! Támhle je!

Nik vyletí z chodby jako blesk. Zezadu po něm střílí několik vojáků a ti, co jsou v hangáru si ho taky všimli. Odráží svým mečem paprsky, které míří na něj a posílá je útočníkům zpátky. Skočí za bedny k Lubovi a usměje se.

„Tak co?“

„V pohodě, máme ještě půl minuty,“ odpoví Luba.

„Tak to bysme sebou měli hodit!“ řekne Nik a vyskočí na schůdky vedoucí ke kokpitu. Vyhoupne se dovnitř a zapíná motory.

Luba už je taky na schůdcích. Ještě kousek a bude v kokpitu. Vtom ale vykřikne, rozhodí ruce a spadne zase dolů. Nik rychle vyskočí z kabiny a skloní se nad ním.

Luba slabě zasténá. Nik ho pohladí po tváři a povzbudivě se na něj usměje.

„Zvládneš to?“

„Snad jo, není to zas tak zlý,“ ušklíbne se.

Nik mu podá ruku a opatrně ho zvedne. Vleze do kokpitu a pomůže tam Lubovi. Kryt kokpitu se zavře a Nik se připravuje na start.

Vojáci kolem se ještě snaží stíhačku nějak poškodit, ale když si uvědomí, že se dveře hangáru začínají otevírat, rozběhnou se rychle pryč.

Nik cítí, jak stíhačku strhává unikající vzduch. Prostor mezi dveřmi je už dost velký. Ještě chvilku čeká a pak nastaví řídící páku na maximum.

Stíhačka vyletí z hangáru a za chvíli zmizí v hyperprostoru.

„Tak, co?“ otočí se Nik na Luboše, když zapne autopilota.

„Myslím, že už nezbývá moc času,“ odpoví slabě a bolestně stáhne rty.

„Vydrž ještě chvíli, do soustavy Éta je to kousek, tam se o tebe někdo postará,“ snaží se ho Nik uklidnit.

„Pokusím se to zpomalit… pomocí Síly, ale nevím…“ odpoví mu Luba.

„Neměl bys moc mluvit, snaž se uklidnit za chvíli tam budem…“

4.Setkání

Ari sleduje zmenšující se fregaty v prostoru nad sebou. Tak se mu to přeci jen podařilo! Unikl Temnému vévodovi. Teď ale musí splnit misi. Kurz modulu už nastavil. Při troše štěstí vydrží energie až k támhleté planetě.

Otočí se a skrz druhé okno pohlédne na zvětšující se planetu, ke které míří. To, co se teď stane, neovlivní jen jeho život, ale i životy jiných lidí v Galaxii. On zemře, to ví, ale právě proto, že zemře, budou jiní moct žít.

Opět se podívá na narůstající kotouč. Jak ho tak sleduje, pocítí v sobě něco zvláštního. Něco, co už kdysi cítil, ale teď mu to brání, aby si vzpomněl. Co to jen bylo?

Připomene si Asfaltovou zemi. Ano, tam to bylo, tam měl poprvé ten zvláštní pocit. A potom ještě jednou. Když mu velmistr oznámil cíl jeho mise. Nést poselství do soustav Omega. K tamním divokým národům. Požádat je, aby ve jménu Dobra pomohli rytířům Síly a zachránili Galaxii před zánikem.

Na planetě před sebou už rozeznává tmavší a světlejší pásy ledu. Uvědomí si, že na té planetě musí být zima. Žije tam vůbec někdo? Jestli nenajde někoho včas, umrzne!

O divokých lidech z Omegy se říká, že jsou odolní. Osídlili prý kdysi všechny tamní soustavy, i planety, na kterých by lidé nevydrželi. A když je začali vytlačovat lidé, stáhli se právě do těch míst. Budou ale tady?

A přece, mu něco říká, že uspěje. Jako by cítil, že právě tady najde to, co hledá. Jak on sám, tak všichni rytíři. Ale co je to?

( – - – )

Konečně je planeta v dosahu senzorů. Ari chce zjistit, kde jsou střediska života. Na monitoru počítače pomalu naskakují procenta propátrání zvolené oblasti. Zatím žádné výsledky.

Ariho začíná přepadat strach. Strach, že je planeta opuštěná. Ale pořád je tu ještě to NĚCO. Naděje.

Průzkum je u konce. Ari přepne na podrobné výsledky a přece! Jedno místo je o něco teplejší než ostatní. To může znamenat jen jediné! Život!

Změní směr letu k tomu místu a spustí podrobný průzkum oblasti. Na obrazovce zase skáčou procenta. Stejně pomalu jako před tím. A opět je tu strach. Úplně stejný strach, ale mnohem silnější než před tím. Ari se snaží uklidnit, ale ten strach ho stále užírá.

Strach, hrozný tíživý strach. Obava, že se počítač zmýlil, obava, že tato planeta je pustá. Obava, že umře dřív, než má. Obava, že selže.

Průzkum skončí. Tentokrát jsou však přece jen nějaké výsledky. Ari kouká na čísla a přemýšlí. Vypadá to na nějaké podzemní město. Město hluboko pod ledem. To by mohlo být ono! Vybaví si velmistrova slova.

„Kde je mám hledat?“ ptal se, když mu velmistr zadal tenhle úkol.

„Říká se, že poté, co do soustav Omega přišli lidé, stáhli se do nehostinných oblastí, na ledové planety. Podle některých dobrodruhů tam vybudovali obrovská města hluboko pod zemí, dobře maskovaná, dobře utajená. Ta planeta vypadá zcela pustá, přitom ale je jen málo míst, pod kterými by nebylo nějaké město…“

Snad měl pravdu. Ari nastaví sestup do oblasti, kde tuší město. Aktivuje sestupový mód a uloží se ke krátkému odpočinku.

Stále ještě přemýšlí, co by se stalo, kdyby selhal. Zkáza, chaos, zmatek… vidí pobořená města, zpustošené planety, děsivou celogalaktickou válku. Trosky hvězdných lodí hoří v atmosférách nad zpustošenými planetami. Oblaka kouře odhalují mrtvá těla a trosky budov. Tisíce ohořelých mrtvol na každé planetě… A nad tím vším Temný vévoda se svými rytíři a armádou, která lehce dobývá zbytky kdysi velikých států.

( – - – )

Záchranný modul přistál na zasněžené planině. Jasná obloha plná hvězd. Daleko od modulu se tyčí štíty ledovců. Obklopují planinu ze všech stran. Jen na východě se ledové hory o něco snižují.

A co teď? Ptá se Ari sám sebe. Nikde ani stopa po nějaké civilizaci a venku taková zima, že tam dlouho nevydrží ani se vším oblečením, co tady má. Navíc dochází energie. Reaktor už moc dlouho nevydrží. Podle výpočtů počítače bude ráno za pět normálních hodin a pak teplota o něco stoupne, ale pořád bude dost velká zima.

Jestli tady někde skutečně jsou nějací domorodci, musí o sobě nějak dát vědět, nebo to všechno bude k ničemu. Dokud bude noc, nemá cenu, aby vylézal ven. Sedne k počítači a nastaví vysílání všech známých tísňových kódů po nejbližší oblasti. Teď už mu zbývá jen doufat, že ho někdo odsud najde dřív, než někdo z vesmíru.

Uvolní se a začne relaxovat. Brzy sestoupí do nejhlubších sfér svého vědomí. Potřebuje si pořádně vyčistit mysl. Jestli ho nenajdou, bude se je muset pokusit najít sám a to ho bude stát hodně sil…

( – - – )

Pípání počítače ho vytrhne z meditace. Na obrazovce před ním červeně bliká rámeček kolem nějakého přibližujícího se stroje. Ta věc míří k němu, ale zjevně nemá nepřátelské úmysly. Tak a co teď? Znovu stejná otázka. Zdá se, že ho našli, ale co má teď udělat?

Počítač stále vysílá nouzové a identifikační signály. Ari vytáhne z kapsy krystal, který mu dal velmistr před cestou. Velmistr mu řekl, aby ho použil při kontaktu. Zasune ho do počítače a nastaví odvysílání jeho obsahu neznámému objektu.

Snad to vyjde!

Počítač se přepne na obrazové vysílání a na monitoru se objeví postava vysokého muže. Ari si ho chvíli prohlíží, stejně jako on Ariho. Nevypadají moc odlišně od nás, pomyslel si. Vlastně jsou skoro stejní. Jsou sice mnohem větší, ale jinak by mohli být příbuznými lidí.

Muž promluví hlubokým drsným hlasem, překvapivě v obecné řeči. „Vítej, rytíři Síly. Jsem zástupcem velitele města Kogoruhn. Známe tvou misi, Prorok nás o tobě informoval. Než tě k němu zavezeme, prosím přijmi přístřeší v našem městě. Bude mi ctí, být tvým hostitelem.“

Ari se uklonil. „Děkuji ti, i mně bude ctí.“

„Dobrá, moje sáně tě vezmou na palubu, tvoji loď však budeme muset zničit, aby nás tu neprozradila. Nemůžeme ji totiž dopravit do města. Vem si s sebou svoje věci a vyjdi ven, tam tě naložíme.“

„Dobře,“ odpoví Ari a skončí spojení. Vytáhne krystal a schová ho zase zpátky do kapsy. Vypne reaktor a hlavní počítač a potom se protáhne ke dveřím. Zachumlá se do pláště a stiskne tlačítko nouzového otvírání dveří.

Ve dveřích to zasyčí, jak dovnitř pronikne ledový vzduch. Ari se otřese zimou a vyběhne ven. Saně už čekají opodál. Jak se k nim přiblíží, otevřou se v jejich trupu dveře. Ari vstoupí dovnitř. Dveře zapadnou a saně se vznesou.

Prostor ozařuje zelené světlo, ale i přes to je tu šero. Než si Ariho oči zvyknou, skoro nic nevidí. Pak před sebou konečně rozezná toho muže, co s ním prve mluvil.

„Pojď za mou do kabiny,“ řekne a vystoupá po žebříku někam nahoru.

Ari ho sleduje a vstoupí do kabiny. Rozhlédne se okolo sebe. Stejné zelené světlo jako dole, akorát že tady je silnější. Kolem jakýchsi počítačů, docela jiných než jaké Ari zatím viděl, sedí pět mužů.

Všichni jsou stejně vysocí, silní a všichni mají stejné dlouhé světlé vlasy. Silné vrstvy jakési neznámé tkaniny se navzájem překrývají a vytváří tak zvláštní zelené oděvy, které těsně obepínají jejich těla.

Dlouhé vlasy spadávají na složené kápě. U boku jim visí pouzdro s nějakou zvláštní zbraní.

Ari pozoruje obrazovku uprostřed kajuty. Vidí tam celou planinou obloupenou ledovými horami. Uprostřed planiny už sotva rozezná záchranný modul.

Pak jeden z mužů zamumlá něco místní řečí. Na jeho pokyn se velitel dotkne svítícího bodu v rohu obrazovky. Dva zelené blesky vyšlehnou z hlavní na spodku saní a ženou se k cíli. Pak přijde zelený záblesk a po lodi už není ani stopy. Žádný výbuch, žádná tlaková vlna, loď je prostě pryč.

Ari na vše vyjeveně zírá.

„To byly naše neutralizační kanóny, rytíři, Prorok si myslí, že budou užitečné, až dojde k boji se Zlem,“ promluví velitel.

Ari jen překvapeně kývne.

„Mimochodem,“ pokračuje muž, „jmenuji se Squmarol.“

„Já Ari,“ odpoví.

„Dobře, teď se tu někam posaď, blížíme se k branám Kogoruhnu,“ oznámí mu Squmarol.

Sáně už jsou na dosah od průsmyku. Teprve teď Ari rozeznal, že na vršku ledovců stojí dvě malé jen o odstín tmavší věže. Nepřečnívají o moc okolní terén a navíc je zčásti zakrývá sníh.

„Co je v těch věžích?“ zeptá se.

„Teď nic. Hlídají bránu do města. Jen za nebezpečí jsou tam vojáci. Jinak jsou prázdné, kvůli utajení.“

„Hm, tak to proto je senzory nezachytily,“ poznamená Ari spíš pro sebe.

„Teď se drž,“ řekne Squmarol a sám se posadí naproti Arimu.

Sáně najednou prudce vystoupí o několik metrů výš. Hned poté zamíří zase dolů a teď už padají kolmo dolů. Za chvíli už prolétají ledovým tunelem kamsi do hlubin Kogoruhnu.

Tunel rámují ledové obruče prosvícené zeleným světlem. Štola se pomalu napřimuje. Teď už letí zcela vodorovně. Najednou tunel skončil. Sáně zpomalí a okolo se otevře veliká ledovcová jeskyně Kogoruhn.

Středem síně se táhnou dvě řady sloupů z čistého ledu prosvíceného odstíny zeleného světla. Kolem síně se obtáčí stovky ochozů, které zeleně světélkují. Saně pomalu proplouvají prostorem. Blíží se ke konci dómu. Pozvolna snižují výšku až dosednou na led vedle ostatních.

( – - – )

Ari vyleze ze saní na ledovou plochu. Ke svému překvapení zjistí, že led vůbec neklouže. Udiví ho taky teplý vzduch všude kolem. Prohlíží si dóm naplněný zeleným světlem. Sleduje nazelenalé ledové sloupy, jak stoupají od podlahy až nahoru ke stropu. Jejich hlavice se skrývají v houfech nazelenalých rampouchů.

Skupina prochází řadami saní zaparkovaných všude kolem. Jdou dlouho než se konečně vydrápou na hlavní ochoz plný divokých lidí. Ari se na ně dlouho dívá. Všichni vypadají skoro stejně. Vysocí, silní, urostlí, vousatí a s dlouhými vlasy. Ariho překvapí, že mezi nimi nespatřil jedinou ženu.

Ledovými dveřmi vstoupí do chodby. Oproti dómu je strašně tmavá. Zelenou tmou je vedou jen zářící pásy na stěnách a stropě. Další ledové dveře. Prostor, který na ně navazuje, doslova přetéká zeleným světlem. Vejdou do veliké světlé haly. Z klenutých stropů se na zem spouštějí zářivé ledové sloupy. Každý kousek ledu svítí jiným odstínem zeleně.

Ariho vše úplně ohromilo. Už si pomalu zvykl na to náhlé střídání světlých a tmavých prostor. Když se znova rozhlédne, zjistí, že stojí uprostřed haly jen se Squmarolem. Ostatní zmizeli pryč.

Squmarol zamíří k jedním ze dveří, které obklopují celou halu. Dotkne se jich a ony se otevřou. Následuje opět tmavší místnost. Zelená tma rušená jen pásem zeleného světla vycházejícího ze spodní části jedné ze stěn.

„Tak a jsme tu,“ řekne Squmarol, jen co se dveře zavřou. „To je moje buňka. Pro dnešek bude i tvojí buňkou. Asi budeš unavený, takže si tu někde najdi nějaké místečko a odpočiň si. Já si ještě musím něco zařídit, tak tě tu nechám samotného. Až přijdu zavedu tě do přístavu odkud létají lodě do Anubi, tam tě očekává Prorok.“

Squmarol odejde a Ari osamí. Než si jeho oči přivyknou temnotě, stojí chvíli bezradně uprostřed místnosti. Jakmile však prohlédne tmu, pochopí, co Squmarol myslel tím místečkem. Ve stěně naproti němu jsou jakási dvě lůžka. Ari pomalu přejde k jednomu z nich a lehne si na něj.

Zavře oči a brzo usne.

( – - – )

Vzbudí ho až zvuk otevírajících se dveří. Do místnosti vstoupí Squmarol a s ním ještě jeden muž. Ari se pomalu zvedne.

„To je Maranol, Ari, poletí s tebou do Anubi,“ oznámí mu.

Ari kývne.

„Pojď, je čas jít,“ promluví druhý hlas. „Prorok už čeká.“

Ari vstane a následuje Maranola, který už vyšel z buňky. Projdou halou a zmizí v tmavé chodbě. Maranol jde kvapně. Obklopí je prostor velikého dómu. Stojí teď na jednom z ochozů vysoko nad jeho dnem.

Maranol zahne vlevo a Ari spěchá za ním. Brzy se objeví u můstku, který protíná celý dóm. Ari zjistí, že je to jakési nástupiště. Naproti nim ústí široké tunely hned vedle konce můstku. Maranol se zastaví.

„Loď přiletí za chvíli, drž se dál od krajů,“ oznámí mu hrubým hlasem.

Ari zas jen kývne.

( – - – )

Brzy se zvedne silný studený vítr a z jednoho z tunelů vyletí loď. Ari si prohlíží dlouhé široké tělo, které jako všechno tady hýří odstíny zelené. Z trupu se na několika místech vysunou můstky.

Maranol přejde po jednom z nich na palubu lodě. Ari se drží kousek za ním. Když přechází nad propastí, neodepře si jeden pohled dolů. Z té hloubky pod ním se mu málem zatočí hlava. Stálo ho mnoho energie, než se zase uklidnil.

Lodní kajutu, do které vstoupili, naplňuje příjemné zelené přítmí. Maranol vybídne Ariho, aby si našel nějaké místečko, a sám se uvelebí na jednom z lůžek ve stěně.

Ari se usadí na druhé a začne přemýšlet. Materiál na lodi se velice podobá ledu, ze kterého je město Kogoruhn, ale led to není . Průsvitný hladký materiál s nádechem do zelena všude kolem.

Lodí proběhne sotva znatelná vibrace a dá se do pohybu. Brzy poté, co opustí planetu, zmizí v hyperprostoru.

O pár minut později však loď opět sníží rychlost a přistane v Anubi. Maranol se zvedne a beze slova opustí kajutu. Ari rychle vstane a sleduje ho.

Ocitnou se v dómu, který je podobný tomu v Kogoruhnu. Liší se od něj akorát svými rozměry. Pět nástupišť protíná prostor dómu vysoko nad podlahou. Všude okolo davy divokých lidí. Všude zelené světlo. Stejné zelené oděvy.

Místo ledu je tu všechno z toho zvláštního materiálu jako na lodi. Ale jinak to tu vypadá stejně jako v ledové jeskyni Kogoruhn.

„To je Anubi, naše hlavní město a sídlo Proroka. Drž se u mě, dá se tu lehko ztratit,“ promluví Maranol. Ariho napadlo, že to je asi tak třetí věta, kterou mu jeho průvodce zatím řekl.

Ari přikývne a přistoupí k němu blíž. Opět prochází tmavými chodbami a světlými halami a dómy. Arimu se zdá, že stoupají k povrchu. Konečně jsou u cíle. Maranol se zastaví před velikými dveřmi na konci tmavé chodby.

„Tam, Ari, na tebe čeká Prorok, až odejdu, smíš vstoupit. Stačí se dotknout dveří a ony se otevřou,“ jakmile to Maranol řekl, otočil se a rychle odešel.

Dveře zaklapnou a Ariho obklopí temnota chodby. Zhluboka se nadechne a přiloží dlaň na svítící dveře před sebou.

( – - – )

Když Ari vstoupí do haly, zdejší světlo ho skoro oslepí. Čekal, že tahle místnost bude světlá, ale ne tolik. Vypadá to, že je to tu plné překvapení, řekne si pro sebe. Jakmile se trochu rozkouká, prohlédne si místnost. Je prázdná.

Stojí u jedněch z deseti stejných dveří, které vedou do této kruhové místnosti. Mezi každými dveřmi ze stěny vystupuje jeden sloup jakoby spletený z dalších.

U stropu se sloup opět rozplétá ve tři paprsky, které vedou ke středu stropu. Tam se paprsky ze všech sloupů zase stékají a vytváří jakousi kouli spletenou z paprsků.

Zdá se, že odtamtud vychází většina zdejšího světla. Podlaha pod touto koulí je vyvýšená a ohraničená deseti trny, které se vypínají do poloviny výšky sálu a stáčí ke středu.

Tam pod hroty trnů, přesně uprostřed stojí muž. Muž, který tam předtím nebyl. Narozdíl od ostatních mužů na sobě nemá stejné šaty jako oni. Jeho oblečení připomíná spíš oděv rytířů Síly v zeleném provedení.

Ari si muže dlouhou chvíli důkladně prohlíží. Přijde mu, že už ho jednou viděl. Pak vykročí vpřed. Už si je skoro jistý, že to bylo před rokem v Asfaltové zemi. Ano, byl to on! Prorok se kterým mluvil ten den, kdy se stal rytířem Síly.

Určitě! Je to on!

Muž zničehonic promluví.

„Vítám tě Ari, rytíři Síly. Já jsem Prorok. Už jsme se jednou viděli. Vím, proč tu jsi. Zlo povstalo, rozhodující útok brzo začne. Je jen na tobě, jestli se ho rytířům Síly podaří zastavit. Pomůžu ti, ale ty musíš pomoci mně. Musíš probudit Nika, on je poslední naděje rytířů Síly v tomto boji. Existuje však jen jeden způsob, jak to udělat. Víš o čem mluvím, Ari?“

„Ano, moje smrt…“

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře

---

Přidání komentáře...

Vaše jméno:


Váš e-mail:


URL vašich stránek:


Nadpis:


Text: