Domů2007-06-4
Návrat do Asfaltové země
1. dílDíl první
Příběh pátý
Návrat do Asfaltové země
Díl první
Hledání
1. Důležité rozhodnutí
Stranou od středu Galaxie putovala ve vzduchoprázdnu skupina soustav. Hvězdy, okolo nichž obíhaly jednotlivé planety, tvořily hvězdokupu nezvyklého tvaru. Vzdáleně se podobala jednomu prastarému znaku. Proto se všem těmto soustavám říkalo soustavy Omega.
Jednotlivé soustavy toho měly jen málo společného. Některé z nich tvořilo třeba i dvacet planet, jiné zas jen osamocená planetka. Sjednocovalo je ale množství nejrůznějších surovin, které se v těch světech ukrývaly. Ať už šlo o planety nehostinné nebo obydlené.
Také je spojoval národ, který tu žil. Lidmi byl označován jako Divoši. Nebo také Divocí lidé. Lidem se podobali. Byli sice o něco vyšší, ale jejich tělo mělo lidské rysy. Pojmenování Divoši na ně však už tolik nesedělo.
Jejich civilizace byla nepatrně vyspělejší než lidská. Narozdíl od lidí, kteří se ještě dnes mezi sebou hašteří, Divošská civilizace tyto problémy už před mnoha staletími překonala. Jejich společnost tvořila silný jednotný celek, který neohrožovaly žádné vnitřní problémy
Divoši se narozdíl od lidí dožívali i několika set let. Vztahy obou civilizací se vyvíjely od objevení soustav Omega na konci druhého světlého období.
Zpočátku vedly obě civilizace ničivé války o nerostné bohatství. Ze zhruba padesáti soustav se lidem ale podařilo dobýt jen patnáct. O ty se rozdělily nejmocnější politické spolky v Galaxii.
Dobývání soustav Omega pokračovalo přes celou Třetí Galaxii. Většinou na popud nějaké obchodnické organizace, která potřebovala získat více levnějších surovin. I přes vysoké náklady, které byly s válkou spojeny, se to lidem zdálo jako snadnější cesta.
Divoši se v průběhu třetího světlého období stáhli do méně pohostinných soustav, kde více upevnili svá postavení. Proslulá jsou jejich maskovaná podzemní města, která se dají jen těžko vypátrat.
Svobodným kmenům v soustavách Omega vládne Prorok. Jeho osoba je obestřena tajemstvím. Zdá se, že má pro většinu ostatních lidí nepochopitelné schopnosti.
Hlavní město soustav Omega se jmenuje Anubi. Lidmi je někdy označováno jako Skleněné město, protože je celé postaveno z materiálu velice podobnému sklu nebo také ledu. Město leží na soustavě lidmi pojmenované Omega P.
Z tohoto zvláštního materiálu jsou však postavena skoro všechna divošská města. Celá Divošská civilizace je založena na těžbě andamatia.
Tento zvláštní prvek se po zpracování podobá sklu, ale je mnohem pevnější a odolnější.Právě z andamatia se staví proslulá Divošská města, ale také Divošské dopravní prostředky. Dokonce i divošské oděvy jsou utkány z andamatiových vláken, které jim dodávají neuvěřitelnou odolnost. Andamatiové šaty jsou lehké jako každé jiné, ale před útokem chrání jako brnění.
Soustava Omega P se skládá z pěti planet. První tři z nich jsou obydlené Divokými lidmi, zbývající jsou pusté. Anubi leží na tropické první planetě.
Povrch Omegy P-Primy je pokryt deštnými pralesy, až na polární oblasti, kde se nachází ledové pustiny. Většina pevniny se nalézá v pásu pralesů.
Jasně modré oceány omývají břehy deseti kontinentů. Město Anubi je, stejně jako ostatní Divošská města, ukryto hluboko pod povrchem této horké planety.
( – - – )
V Anubi panoval už od svítání neklid. Přišly totiž nové zprávy. Na odpoledne se chystalo zasedání nejvyšší rady Svobodných kmenů, kterého se měli zúčastnit i stálí vyslanci Aliance. Právě ti teď spolu hovořili o překvapivých událostech posledních dnů.
Vyslanectví Aliance se nacházelo v jedné ze zasedacích místností u Východního dómu. Stejně jako většina velkých místností bylo i vyslanectví naplněno jasně zeleným světlem.
Tuto kruhovou místnost nejspíš postavili jako shromaždiště pro mnoho Divochů. Její strop zdobily jiskřící krápníky. Místnost nebyla tak vysoká jako okolní dómy, ale přesto se zvedala do výše tří ochozů.
Přilehlé místnosti teď sloužily k ubytování vyslanců nebo jako kanceláře. Kolem středu místnosti se ve spirále roztáčely řady sloupů.
Průhledné sloupy vypadaly, jako by celé byly ze světla. Z jasného zeleného světla. Tento den místnost naplňoval podivný tichý bzukot.
Už před několika okamžiky se tu shromáždila většina vyslanců. Vyslanci teď čekali na příchod velmistra rytířů Síly. Dlouhou chvíli si krátili hovorem o posledních novinkách. Muži i ženy tvořili štěbetavé hloučky zabrané do tichých ale přesto vzrušených debat.
Jedny z jasně zelených dveří se otevřely. Světlo ze sálu proniklo do zelené tmy v chodbě a ozářilo několik tváří.
Do místnosti vstoupil velmistr v šedém rytířském termoplášti spolu se dvěma mistry, kteří kráčeli jen v letním bílém oblečení, a skupinkou neznámých lidí. Krystalové meče mistrů ukryté v černých pouzdrech působily tak trochu uklidňujícím dojmem.
Hlasy vyslanců naráz utichly.
Všichni si s očekáváním prohlíželi ty nové návštěvníky. Jejich jednoduché oděvy připomínaly jakési uniformy, ale nikdo z přítomných je ještě neviděl. Ani látka, ze které byly utkány, se nepodobala žádné zde užívané.
Nově příchozí mezitím prošli až ke stolu, kde se všichni usadili na volná místa. Velmistr bedlivě prozkoumal tváře všech přítomných a pak promluvil.
Jeho hlas duněl celým vyslanectvím, když představoval nové hosty.
„Na podporu svých slov,“ oznamoval velmistr, „jsem s sebou dnes přivedl kapitány šesti nejvýznamnějších odbojových skupin, které v posledních měsících vystoupily proti útlaku SCO.“
Mezi přítomnými proběhla vlna vzrušeného šepotu. To, co velmistr řekl předznamenávalo pád Cechů. Dlouho očekávaný konec války se teď každému zdál mnohem blíž.
„Než však přistoupím k návrhu, který nám odboj učinil, rád bych shrnul převratné události, ke kterým v Galaxii došlo. Prosím, mistryně L’Wu…“
Žena po velmistrově levici povstala. Její obličej si zachovával onen neprůhledný výraz rytířů Síly, trochu podbarvený letitými zkušenostmi mistra Síly. Než začala mluvit, zhluboka se nadechla.
„Jak jistě všichni víte, podařilo se jednotkám Aliance a Svobodných kmenů Omegy před dvěmi standardními týdny dobýt soustavu Lambda, jednoho ze spojenců Zla.“
Sálem projelo souhlasné zamručení. Každý o tom věděl, i tehdy cítili, jak se vítězství blíží.
„Při bitvě u Lambdy byla vážně oslabena bojová flotila Spojených cechů stejně jako jejich armáda. Ztráty, které Cechy utrpěly, přiměly cechmistra, aby ještě víc zvýšil tlak na své poddané.
To však vyvolalo vlnu odporu na všech soustavách SCO. Výsledkem toho bylo vytvoření mnoha odbojových skupin. Díky jejich činnosti se cechmistrovi však mnoho věcí nedaří. SCO je tedy jak pod vnějším tak i pod vnitřním tlakem.“
„Děkuji mistryni L’Wu,“ promluvil opět velmistr. „Jistě si všichni dokážete představit, co to znamená. SCO se už dlouhou dobu zmítá v agonii a teď má Aliance jedinečnou možnost jejich smrtelný zápas ukončit.“
„Souhlasím s velmistrem rytířů Síly,“ ozval se předseda Aliance, „tato válka nás už stála mnoho, je nejvyšší čas uzavřít ji naším vítězstvím.“
Jeden z kapitánů odboje, který zatím mlčel se zvedl a promluvil. „Podpoří nás tedy Aliance ve spravedlivém boji pro cechmistrům?“
„Aliance vás podpoří,“ souhlasil předseda, „co konkrétně potřebujete?“
Teď si stoupl jiný kapitán: „Scházejí nám hlavně těžké zbraně, bez kterých nemůžeme zaútočit na velká města. Uvítali bysme také někoho, kdo by nás mohl cvičit.“
„Poskytneme vám zbraně a techniku,“ řekl předseda. „Cvičitele můžeme vyslat také, než je ale připravíme, bude to nějakou dobu trvat.“
Nyní se zvedla jedna žena, která s povstalci přiletěla. „Potřebujeme vaši pomoc co nejrychleji,“ říkala naléhavě. „V soustavách SCO sice panuje zmatek, naši špehové však zjistili, že se cechmistr připravuje na rozhodující útok proti odboji.“
„Myslím,“ zapojil se do debaty znovu velmistr, „že bych mohl postrádat několik svých rytířů…“
„A můžete je s námi poslat okamžitě?“ zeptala se ta žena dychtivě.
„Ano, řekl bych že mohu.“
( – - – )
Nik se procházel po pláži. Jeho bosé nohy se dotýkaly hřejivých oblázků, které omýval příboj. Teplá mořská voda hladila jeho chodidla.
Mírný vánek sem od moře přinášel vůni vlhké soli. Rytmické šumění pohybující se vodní masy doplňovalo skřehotání ptáků, kteří se vznášeli nad tímto zpěněným zrcadlem.
Kousek dál od moře zanikaly pravidelné řady bělavých oblázků v prvních hustých trsech jakési podivné traviny. Její ostrá špičatá stébla se jako kopí zvedala do výše a jemně kmitala v záchvěvech vánku.
Po pár skocích ji však vystřídal příjemný stín, kterým okraj pláže zahalovaly vysoké, svěže zelené korany.
Tyto štíhlé stromy byly typické pro většinu tropických planet v soustavách Omega. Původně rostly jen na domovské planetě Divochů, ale ti si je tak zamilovali, že je rozšířili i se svou civilizací.
Nik se zadíval do jejich spletitých korun, které se pohybovaly v podivném tanci. Zdejší nebe ani dnes nepokrývaly žádné mraky. Právě proto začínalo být už i pár hodin po svítání strašné vedro.
Neurčitá lesknoucí se barva moře nejasně přecházela do syté modři letní oblohy. Nik se zhluboka nadechl čerstvého, vlhkého vzduchu prosyceného vůněmi nedalekého pralesa. Květy lián, které jako sítě obepínaly kmeny koranů, omamně voněly až sem.
Byl rád, že dnešní počasí správně odhadl a svůj plášť nechal ležet na základně. Rytířské termopláště si sice dokázaly poradit s mrazy i horkem, ale tady byly úplně k ničemu.
Posadil se na kamenitou pláž a natáhl své nohy před sebe, aby se jich mohly dotýkat přibíhající vlny. Opřel se o lokty a pozoroval krouživý let ptáků na obloze. Sledoval jejich podivný tanec a přemýšlel.
Nechával se mořem takhle laskat často. Pomáhalo mu to uklidnit se. A když sem přiletěl poprvé, pomáhalo mu to i zapomenout. Tedy zapomenout ne, to nešlo. Správné slovo by znělo vyrovnat se s tím, pochopit cesty, kterými se Ari ubíral, a zjistit proč.
Blížil se třetí příliv. Každá další vlna, která k němu dorazila, ho zalévala stále víc. Věděl, že až voda dosáhne výšky jeho ramen, přestane stoupat. Ujišťovaly ho v tom jeho zkušenosti, říkala mu to Síla a kdyby chtěl, mohl si to i spočítat.
Měl v úmyslu počkat tady, než příliv skončí a nechat se tak opláchnout mořem. Toužil po tom, aby mu moře tentokrát vymylo i jeho mozek.
Snad každé ráno od té doby si přál, aby si moře vzalo některé části jeho vzpomínek a odneslo je navždy pryč.
Kdyby totiž věděl, že si tahle planeta nechá všechno to, co on sám nechtěl, kráčelo by se mu po světě lehčeji. Ztratil nejenom věrného přítele, ale taky kus sebe samotného.
Když večer zavíral oči, aby si odpočinul, ukazovala se mu ta strašná chvíle zas a znovu. Opět a opět ho děsila, jako by to bylo včera. A přece uběhl už skoro jeden standardní rok od chvíle, kdy se to stalo.
Myslel si, že kdyby spočítal, kolikrát viděl ten červený paprsek, jak se zakusuje do Ariho těla, došel by k číslu převyšujícímu počet standardních dní v roce. A to tady, kde strávil většinu toho času, jsou dny o několik hodin delší než na Alfě-Tercii. Byla to děsivá představa vidět svého kamaráda několikrát denně znovu umírat. A on si to pokaždé vyčítal.
Voda teď už dosahovala k jeho ramenům a některé velké vlny hrozily, že ho zalijí docela. Jako každý jiný den vytvořil kolem sebe bariéru Síly, která nebezpečné vlny zmenšovala, až z nich byly docela malé neškodné vlnky.
Za tu chvíli, co tu ležel, se ani v nejmenším nepohnul, ale jeho tělu to nevadilo. Bylo zvyklé. Když, vypozoroval, že příliv ustupuje, ladně se postavil na nohy.
Voda stékala po jeho mokrém těle a bílém rytířském oblečení, co měl na sobě. I když ležel ve vodě déle než půl hodiny, byly jeho šaty do minuty zcela suché. Usmál se, když mu na mysl přišla vzpomínka na člověka, který vymyslel tento druh látky.
Byla to žena, která žila někdy na počátku druhého světlého období, ale on sám se s ní nikdy nesetkal, protože zemřela mnohem dřív, než se narodil. A přesto o ní věděl.
Vyskočil do vzduchu a po několika sekundách lehce dopadl na zem mezi trsy trávy, čelem otočený k pralesu. Tohle místo objevil jen několik dní po té, co rytíři Síly přenesli své sídlo na tuto tropickou planetu v soustavách Omega.
Domníval se, že o téhle nedostupné části pláže nejspíš nikdo neví, ale hned, jak se to naučil, vytvořil kolem něj pro jistotu ochranné pole Síly. Chtěl to tu chránit a taky si chtěl zajistit kousek krásné přírody, kde by mohl nerušeně rozjímat.
Dnes se rozhodl odsud na dlouho odejít. Než zmizel ve stínu stromů, rozloučil se ještě dlouhým pohledem se Svým místem.
Zdejší slunce, bledá hvězda patnácté třídy, která dokázala udržet teplé podnebí jen na své první planetě, k němu poslalo krátkou dávku o něco silnějších paprsků, které vysušily poslední kapky mořské vody na jeho rukou. Zanechaly po sobě sotva znatelné bělavé stopy soli.
Pak odešel mezi stromy a vůbec netušil, jestli se sem vůbec ještě vrátí…
( – - – )
Velmistr si nechal do svatyně zavolat dva mladé rytíře. Zatímco čekal na jejich příchod, rozhlížel se po novém svatostánku Síly.
Když Divoši a členové Aliance přesvědčovali rytíře Síly, aby se i oni přestěhovali do téhle soustavy, museli nejprve uspokojit jejich požadavky.
Velmistr si dlouho prohlížel zelené sály ve zdejších dómech. Právě to zelené světlo ho odrazovalo. Všichni rytíři si totiž zvykli při meditacích na světlo modré a podle velmistra i členů rady, by zelené světlo rytíře rozptylovalo.
Prorok však rychle pochopil důvody rytířů Síly, takže svolil, aby Divoši pro své nové spojence postavili novou základnu.
V nové budově se snoubily požadavky rytířů Síly se stavitelským umem Divochů. Výsledek byl vskutku zajímavý.
Základna se nacházela kvůli utajení i kvůli přírodním vlivům hluboko pod povrchem planety. V mnohém připomínala starý Palác rytířů Síly na Alfě-Tercii.
Základna měla čtyři hluboké dómy ozdobené ochozy podle divošského stylu. Materiál byl tentýž jako v jiných Divošských městech. I tady bylo andamatium Prosvětlovalo ho však modré světlo. Nové řešení rytíře Síly plně uspokojilo.
Svatyní Síly proudilo modré světlo. Místnost nebyla příliš veliká ale ani moc malá. Uprostřed místnosti se podlaha zvedala a tvořila tak jakousi vyvýšeninu ozdobenou deseti trny. Svatyně byla vlastně kopií Prorokova přijímacího sálu v Anubi.
Nacházela se v prostoru mezi čtyřmi dómy. Osm dveří ji spojovalo s ochozy dómů, jen dvoje zbývají dveře vedly do výtahů.
A právě z jedněch výtahových dveří se vynořily dvě postavy v tmavých rytířských pláštích. Jako ostatně všichni rytíři na sobě nedávaly nic znát a také jejich pláště ukrývaly většinu z jejich těl.
Přesto ale bylo poznat, že tvář jedné z postav, má o něco jemnější nejspíš dívčí rysy. Oba rytíři přistoupili ke středu místnosti.
Rytíři se uklonili velmistrovi, jak jim to ukládaly jejich zvyky.
„Jistě oba víte,“ přešel velmistr rovnou k věci, „že se v posledních dnech do soustav SCO vkrádá nestabilita. Zapříčinila to porážka spojených flotil Zla u soustavy Lambda.“
Oba mladí rytíři přikývli.
„Určitě se k vašim uším také doneslo,“ pokračoval velmistr, „že když jsem dnes ráno přiletěl, nebyl jsem sám.“
„Tady se nic neutají, jak víte, velmistře,“ zazubil se chlapec.
„Kdo tedy byli ti cizinci?“ zeptala se dívka.
„Ti cizinci, jak říkáš,“ usmál se velmistr, „byli nejvýznamnější kapitáni odboje proti SCO… “
„To, co se proslýchá je tedy pravda!“ vykřikl ten chlapec.
Velmistr se usmál: „Můžeš i mě, Martine, poučit o tom, co ví každý jen já ne?“
„Hm,“ Martin stáhl obočí. Velmistrova výtka mu neunikla. Natolik nesoustředěný zas nebyl. „Říká se, že válka by mohla brzy skončit…“
„To by vskutku mohla,“ připustí velmistr. „Síly Zla jsou oslabené, ale budoucnost je stále příliš nejistá.“
Martin lehce přikývl.
„Dobrá tedy,“ řekl po chvíli velmistr, „odboj nás požádal o pomoc. Aliance ale není zas až tolik jednotná ohledně prostředků, které jim může poskytnout…“
„Aliance je už vyčerpaná dlouhými boji…“ doplní ho dívka.
„Ano S’Leni, dalo by se to tak říct,“ souhlasí velmistr. „Přislíbili tedy odboji zbraně a techniku. Odboj ale stojí především o instruktory a přímou pomoc.“
„Máme tedy odletět na planety SCO a podpořit odboj v boji?“ zeptal se Martin,
Velmistr přikývl. „Jak dlouho vám budou trvat přípravy?“
„Myslím, že do dvou hodin budeme moct vyrazit,“ odpoví S’Leni zamyšleně.
„Dobrá,“ souhlasí velmistr. „Naši hosté se ještě zúčastní odpolední kmenové rady a navečer odletí.“
„Nebudou dva rytíři na pomoc odboji málo?“ zeptá se S’Leni nesměle.
„Dva rytíři by byli málo, kdybysme poslali jen dva,“ odpoví velmistr, „váš úkol bude odhadnout situaci a připravit cesty, kterými by se tam dostali další.“
„Dobře, velmistře,“ řekne Martin, „v jakém doku jsou lodě, na kterých poletíme?“
„Cesta tam bude poněkud složitá,“ odpoví velmistr, „Divošský křižník vás dopraví až do soustavy Kapa. Odtamtud budete cestovat různými osobními linkami až do soustav SCO.“
„To zní zajímavě,“ prohodí S’Leni, „máme čekat nějaké problémy už cestou?“
„I to je možné,“ odpoví velmistr. „Rytíři Síly jsou už dlouhou dobu trnem v oku některým skupinám, které se teď v době chaosu nebudou tolik bát na vás zaútočit.“
„No, pár nájemných vrahů snad zvládneme,“ zazubí se Martin.
„Buďte ale opatrní,“ vybízí je velmistr. „Málo rytířů přežilo tu štvanici, kterou na ně Zlo podniká, nerad bych ztratil další…“
„Jistě, velmistře,“ usměje se S’Leni a položí při tom ruku na rukojeť svého krystalového meče, „my se o sebe dokážeme postarat…“
2. Opět v Asfaltové zemi
Mraky před stíhačkou se začaly rozestupovat. Jejich mléčná barva řídla, jak se stroj přibližoval k tmavému povrchu. Konečně stíhačka vypadla z mraků a Nikovi se otevřel zajímavý pohled na zdejší krajinu.
Klesal atmosférou Alfy-Tercie. Přesněji řečeno vzdušným prostorem Asfaltové země. Rukou položenou na řídící páce reguloval letovou dráhu. Jako jiným rytířům Síly ani jemu nedělalo žádný problém udržet stíhačku v přibližovacím koridoru.
Dokonce si mohl dovolit chvílemi se nedívat na řízení a věnovat se okolí. Jeho oči okamžitě upoutaly bílé věže Královského města.
Stříbrné střechy odrážely sluneční paprsky přímo k němu. Tmavý kryt kokpitu však chránil pilota před oslněním.
Přesto jen stěží rozeznával koruny palem a rutů, kterými se město jen ježilo. Spíš je tušil, než viděl, protože věděl, že tam jsou.
Na Královské město byl úchvatný pohled. Okolní černou poušť najednou přerušily stěny domů a paláců z bílého kamene. Nad ně se zdvíhaly stříbrné a platinové střechy, které nyní v poledním slunci doslova planuly světlem.
Cesta hyperprostorem mu sice zabrala několik dlouhých hodin, sem do Asfaltové země však teprve přicházelo poledne.
Celý ten nádherný zjev doplňovaly a obarvovaly koruny stromů. Tmavá červeň rutů se místy mísila se zelení palem.
Nik kopíroval dráhu příletového koridoru a v souladu s ní stíhačku trochu zvednul. Pak už jen zpomalil a ladně přistál do jednoho z hangárů královského paláce.
Hned, jak vypnul motory a otevřel kryt kokpitu, vyskočil na přistávací plochu z bílého mramoru. Přes hlavu si přehodil kápi a vykročil směrem ke dveřím.
V uzavřených prostorách královského paláce panoval přívětivý chlad. Zdejší příjemně studený vzduch jako by se hodil ke krásné mramorové podlaze. Koberce z barvené jakouší vlny hustě směstnané na základě z asfaltové látky přerušovaly žulovou zeď.
Právě na volných kamenných stěnách mezi koberci jemně svítily světelné panely. Nik mířil do královských komnat. Král Asfaltové země tam na něj čekal, protože si s ním Nik nejdřív potřeboval trochu promluvit.
Když se konečně propletl změtí chodeb, sálů a kovových dveří, narazil na místnost hlídanou stráží. U platinových dveří stáli dva vojáci v modrých uniformách s bílými turbany ozdobenými duhovým peřím.
Nik jim nejprve řekl, kdo je, a pak vstoupil dovnitř.
Vybavení pokoje se od jeho poslední návštěvy před dvěma lety příliš nezměnilo. Král seděl na židli v rohu místnosti a zadumaně si Nika prohlížel.
Nik k němu přistoupil a poklonil se mu. Král přikývl na uvítanou a pak se ho zeptal, proč Nik poctil Asfaltovou zemi svou návštěvou.
„Snažím se zjistit něco víc o Arim, vaše výsosti,“ odpověděl Nik vyhýbavě. „Když budete tak laskav, zůstal bych tady pár dnů.“ Doufám, že se mě nebude moc vyptávat, o některých věcech se mi nechce zrovna mluvit.
„V tom nevidím žádný problém, Niku,“ odpověděl král. Hm, to je zvláštní, vyjel si jen tak na výlet, nebo plní nějakou tajnou misi?
„Děkuji vám, výsosti,“ Nik znovu sklonil hlavu.
„Můj sluha tě zavede do komnaty pro hosty, nejspíš budeš po cestě unavený,“ král se na Nika usmál, stále však měl trochu udivený výraz. Třeba si tu jen chce odpočinout. Slyšel jsem, že teď jsou z rytířů skoro všude štvanci.
„Mohl bych vás ještě o něco požádat, výsosti?“ zeptal se Nik. Snad to pochopí…
„Jistě,“ přikývl král.
„Nikdo by mě tu neměl hledat, ale kdyby přeci…“ začal Nik, „mohl byste mu říct, že tu nejsem…“
„Hm,“ králův pohled teď nabyl vědoucího výrazu. Tak o to mu jde! „Ano jistě.“
„Děkuji vám, výsosti,“ Nik se uklonil.
Král stiskl tlačítko zabudované do opěradla židle a ze sousední místnosti sem vstoupil králův osobní sluha.
„Přejete si, pane?“ zeptal se sluha s úklonou.
„Zaveď prosím tady rytíře do pokoje pro hosty,“ odpověděl mu král.
„Jak si přejete, můj králi,“ uklonil se sluha.
„Prosím, rytíři, pojďte za mnou,“ vybídl Nika.
Chlapec se ještě uklonil králi a pak se vydal za sluhou. Opět prošli řadou chodeb a menších sálů, až se konečně ocitli v křídle pro hosty. Sluha Nika zavedl do jednoho z pokojů, kde ho po několika zdvořilých optáních, jestli nepotřebuje s něčím pomoct, nechal o samotě.
Nik si odložil plášť a meč a natáhl se na postel. Rozhlížel se po místnosti. Koberce na stěnách barvily místnost dožluta, v čemž je podporovala i pískovcová podlaha.
V rozích se skrývaly světelné panely. Ve zdi naproti vstupním dveřím zelo okno přes den zakryté asfaltovou látkou. Proti posteli se rýsovaly lesklé kovové dveře, které vedly do druhé místnosti.
Nik ještě pár minut setrval v odpočinkové poloze a pak se čile zvednul a vyšel ven. Rychle se zorientoval v labyrintu chodeb a zamířil do hangáru ke stíhačce vyzvednout si těch pár věcí, které si s sebou vzal.
( – - – )
Po dlouhé době strávené ve svatyni, se velmistr vypravil do nitra Základny. Zvolil si náhodně jedny ze dveří, které vedly jen přes krátkou chodbu do přilehlých dómů.
Síň, která se před ním otevřela, ho přivítala jasným světlem. Stál na ochozu asi tak vprostřed výšky místnosti, která svým vzezřením připomínala velkou ledovou jeskyni.
Velmistr přistoupil k zářícímu zábradlí v podobě spojených krápníků. Místo, které si vybral se nalézalo mezi dvěma tenkými modře svítícími sloupky.
Shlédl dolů na světélkující podlahu dómu. Lesklá neklouzavá podlaha byla poseta mnoha rytířskými stíhačkami.
I když rytíři Síly vystřídali za uplynulé tři roky tři sídla, snažili se zachovávat zažitá pravidla, jak jen to bylo možné. To platilo i o umístění stíhaček v hangáru.
Velmistr měl celý plán rozmístění jednotlivých parkovacích míst v hlavě, a tak mohl lehce zjistit, kdo z rytířů je na Základně přítomen. Kromě chybějících stíhaček rytířů a mistrů, které velmistr vyslal na nějaké mise, však dnes chyběl ještě jeden další stroj.
Chvilku se na prázdné místo zamyšleně díval. Při tom si v hlavě zařazoval, čí stíhačka to schází. Rytíři i mistři se mohli samozřejmě pohybovat volně, bylo však zvykem hlásit opuštění planety.
To prázdné místo patří Nikově stíhačce, oznámil velmistrovi jeho mozek. Nik mi ale nehlásil, že poletí pryč. Dodal v zápětí.
Velmistra Nikovo zmizení trochu znejistělo. Po Ariho smrti se totiž ukázalo, že vyvolený je právě Nik. Proto se velmistr velice zajímal o vše, co Nik dělal.
Věděl, že i přes porážku Zla loni u soustavy Éta, zbývá Zlu pořád ještě dost sil. Navíc zatím nedošlo ke konečnému souboji vyvolených, který by dokázal, jaký z nich je pravý. To všechno vedlo k tomu, že velmistrovi na Nikovi velmi záleželo.
Kromě toho měl pro Nika nový úkol. Když ráno přilétal z Alfy-Tercie, dostaly se mu do rukou nové zprávy. Šlo o nejvyššího regenta Unie.
Ty informace mu přinesla sonda, kterou infikoval regenta právě Nik. Proto si velmistr myslel, že by úkol sledovat regenta měl svěřit právě jemu. Samozřejmě s Lubošem, který s Nikem tvořil už dva roky sehraný pár.
Nebylo zvykem posílat rytíře na mise samotné. To se většinou dovolovalo jen mistrům. Proto teď, když je Nik pryč, nemůže úkolem pověřit jen samotného Luboše.
Než se velmistr rozhodl, zkusil si ještě ověřit, že Nik je opravdu pryč. Vytáhl tedy svůj počítač a nechal ho vyhledat Nikovu stanici.
Výsledek ho jen utvrdil v jeho domněnce. Je pryč a navíc nechce, abych věděl, kde je. Právě to mu říkala Síla. A k tomu dodávala ještě něco. Nemusíte se o mě bát, velmistře, říkala to tak, jako by to vyslovil Nik sám.
Velmistr se ještě zkusil napojit na Nikovu mysl, ale čekalo ho jen prázdno. Nik jako by se do země propadl. I v Síle po něm zůstávaly jen dokonale zamazané stopy. Dokonce ani velmistr je nedokázal rozluštit.
Usmál se. Nikovy schopnosti den ode dne rostly. Dokonce překonaly už i ty velmistrovy. Protože mu nezbývalo nic jiného, smířil se s Nikovým zmizením. Doufal jen, že se Nik zas brzy někde vynoří.
Prohlédl si tedy ještě jednou celý dóm. Jeho oči smutně utkvěly na prázdném parkovacím místě. A pak se dal do přemýšlení.
Věděl o většině nespárovaných rytířů. Teď tedy z nich vybíral někoho vhodného k Lubošovi. Měl by správně doplňovat Lubovy znalosti a přitom ho podpořit v boji.
Dalším důležitým požadavkem bylo, aby mu vyhovoval druh mise, který na ně čekal. Velmistr nepředpokládal, že se z opatrné sledovací akce vyvine něco na způsob honu na rytíře Síly, i když i k tomu mohlo dojít. Takže musí být připravení na všechno.
Nakonec tedy padla velmistrova volba na patnáctiletou Risu. Věděl, že je dobře zběhlá v boji, ale není tak ukvapená jako většina jiných chlapců jejího věku. Doufal taky, že si bude s Lubošem dobře rozumět.
Velmistrovi bylo jasné, že při tvoření rytířských párů musí postupovat rozumně. Mladí rytíři, které pošle na nějakou akci, si většinou musí vystačit jen sami, takže je jejich volba velmi důležitá.
Musí si vzájemně doplňovat své slabiny, ale také je potřeba, aby spolu dobře vycházeli.
Když se tedy takto rozhodl, požádal jednoho mladého studenta, aby oba rytíře zavolal navečer do svatyně. Student se mírně poklonil a odběhl směrem k ubikacím rytířů…
( – - – )
Ještě než opustili palubu divošského křižníku zalitého zeleným světlem, odbojáři je instruovali, jak se mají cestou chovat.
Martin i S’Leni si tedy ukryli hlavy v kápích a přesvědčili se, že jejich meče přes pláště nejsou vůbec znát. Pak zadumaně zarazili ruce do kapes a snažili se chovat tak civilně, jak jen to šlo.
Cestou do soustavy Kapa naučil Martin S’Leni nový trik. Řekl mu o něm Luboš, když se potkali na Základně. Luba se dost vyznal v umění Síly, tak se mu to snažil vysvětlit i po téhle stránce.
Z jeho slov Martin pochopil, že se stačí soustředit na Sílu a s její pomocí mluvit. Místo, aby svá slova říkal ústy, je říkal skrz Sílu.
Díky tomu se spolu mohli bavit, aniž by vzbudili pozornost jiných.
Když se propletli bludištěm hvězdného přístavu nad Kapou-Kvartou, zmizeli v útrobách malé civilní lodi. Všichni se pro jistotu nahlásili pod falešnými jmény.
Loď mířila k soustavě Zéta a měla přistát v jakémsi městě na Zétě-Primě. Cestou si nevšimli ničeho podezřelého a ani při cestě na Gamu-kvintu nenarazili na žádné potíže.
Tam se nalodili na civilní fregatu Unie mířící k Pí-Sekundě. Cesta uniální lodí začínala být zajímavá. Martin si všiml jednoho zvláštního muže, který po nich nevraživě koukal.
„Vidíš taky toho chlápka na konci druhé řady?“ zeptal se Martin S’Leni.
„Jo,“ odpověděla, „mám takový pocit, že sem až moc často kouká.“
„Nelíbí se mi,“ ozval se jí Martinův hlas v hlavě.
„Co myslíš, kdo to může být?“ starala se S’Leni.
„Netuším,“ odpověděl, „možná někdo, komu vadí rytíři Síly, nebo se mu nelíbí děti…“
„Ehm ehm,“ zaškaredila se S’Leni. Její rozhořčený komentář zněl nějakou chvíli Martinovi v hlavě.
No, tak se mi zdá, pomyslel si Martin, že jí to jde… možná až moc dobře…
„Mám o tom říct Zinovi?“ zeptal se Martin. Zin byl kapitán skupiny, se kterou se měli spojit, až dorazí na SCO-10-Tercii. Představil se jim, když se naloďovali na divošský křižník nad Anubi.
S’Leni pohlédla na Zina, který seděl naproti Martinovi a zamyšleně se díval kamsi nad její hlavu. Mohl být tak o deset let straší než oni, ale vrásky, které mu pokrývaly obličej jeho věk zkreslovaly.
Na jeho hnědých vlasech, které mu spadaly na ramena, bylo znát, že jejich úpravou moc nezabývá.
„Zkus to,“ odpověděla S’Leni, „řekla bych, že je z nich nejpřístupnější…“
„Tak fajn,“ souhlasil Martin.
Poškrábal se za uchem a jemně se botou dotkl Zinovy nohy, aby upoutal jeho pozornost. Zin se k němu pohotově otočil, jako kdyby to čekal, a tázavě zvedl obočí.
Nakolik tenhle člověk cítí Sílu? ptal se sám sebe Martin, kterého trochu překvapila mužova rychlá reakce.
„Všiml sis taky toho chlápka na konci druhé řady?“
Zin neznatelně přikývl.
„Nevíš, kdo to je?“
„Strážce,“ odpověděl krátce Zin.
Tentokrát zvedl obočí Martin.
„Uniální strážce,“ upřesnil kapitán. „Potloukají se po hvězdných přístavech a lodích Unie.“
„Co jsou zač?“ zeptal se Martin.
„Něco jako tajná policie,“ odpověděl Zin. Martin si všiml, že slova tajná policie vyslovil Zin s velkou dávkou potlačované nenávisti.
„A… jste tady v bezpečí?“ zeptal se váhavě.
„My nejsme v bezpečí nikde,“ usmál se Zin. „Ale strážci se o nás nestaraj. Vědí, že nepatříme k Unii ani k Alianci.“
Martina sice jeho vysvětlení úplně neuspokojilo, ale dál už se na nic neptal. Mladý kapitán také mlčel.
Z Pí-Sekundy se přepravili na jeden z jejich měsíců. Tam se důkladně prošli po přístavu a pak zapadli do jednoho soukromého hangáru.
Na SCO-10-Tercii je pak vzala pašerácká loď…
3. Nedorozumění
Vzkaz, že se má večer dostavit k velmistrovi, dostal Luboš od jednoho zadýchaného studenta se značným předstihem.
Nejspíš asi půjde o nějaký úkol, pomyslel si. Už tady s Nikem dost dlouho bezcílně zahálíme.
To, že Nika od včerejšího večera neviděl, ho trochu překvapilo. Nedělal si však žádné velké starosti, protože Nika dobře znal. Tedy si aspoň myslel, že ho dobře zná. Za poslední rok ho Nik několikrát dost nečekaně překvapil.
A někdy to nebylo až tak docela milé překvapení… problesklo mu hlavou.
Když plnili svou poslední misi na Lambdě, pustil se Nik úplně sám do šarvátky asi se šesti Temnými rytíři a několika vojáky. Podle toho, jak se s nimi rychle vypořádal, by se ani nezdálo, že jich proti němu stálo tolik.
Jeho modrý meč kmital na všechny strany a samotný Nik se objevoval hned tu a hned zase jinde. Než se Luboš stačil nějak víc zapojit do boje, nebylo už kým by se mohl zabývat.
Kromě toho, že byl Nik pro něj nedostižitelný v boji, překvapivě vzrostly i jeho schopnosti ovládání Síly. Každý protivníkův pohyb znal s dlouhým předstihem a nezdálo se, že by ho něco mohlo překvapit.
Luboš věděl, že se Nik s každým dnem neuvěřitelně vyvíjí. Byl proto zvědavý, co nového na další misi předvede.
Kromě i na rytíře Síly neuvěřitelně dlouhých skoků zvládl totiž leccos. Lubovi se dokonce zdálo, že nějak manipuluje i s počasím.
Tušil, že Prorok má podobné schopnosti, ale přesto byl velmi překvapený, že je něco takového vůbec možné. O Prorokovi se vůbec vyprávěly zajímavé věci.
Ještě od Ariho věděl, že se dokáže celý pomocí Síly přemístit, kam se mu zachce. Podle některých Divochů je Prorok vedl už odnepaměti. Jiní zase říkali, že jeho tělo už je vlastně mrtvé.
Ta poslední domněnka by vysvětlila mnohé. Prorok tedy vlastně existuje už jenom v Síle, takže na sebe může brát jakoukoli podobu, stejně jako může kamkoli cestovat.
Ne že by Luba čekal, že se na příští misi vypraví Nik podobným způsobem, jako cestuje Prorok. Stejně ho celého ale naplňovalo hluboké očekávání.
Když tedy vstoupil do svatyně Síly, překvapilo ho, že tu je místo Nika někdo jiný. Jednak necítil Nikovu uklidňující přítomnost v Síle, ale i jeho oči mu říkaly, že ten rytíř není Nik. Zarazil se.
Jemně se uklonil velmistrovi a pak ho podrobil zpytavému pohledu.
„To je Risa, Luboši,“ představil mu velmistr druhého rytíře, ze kterého se vyklubala asi tak o dva roky mladší dívka.
Oba se na sebe vzájemně podívali a mírně si přikývli na pozdrav.
„Bude ti pomáhat při tvé další misi,“ oznámil mu velmistr.
„A kde je Nik?“ zeptal se Luboš pomocí Síly. Nechtěl totiž Rise naznačit, jak moc je změnou partnera překvapený.
Velmistr zřejmě pochopil, z jakého důvodu se ho Luboš zeptal takhle. Proto mu odpověděl stejným způsobem: „Ani já to nevím, odletěl někam pryč. V hangáru chybí jeho stíhačka, ale nikomu nic nehlásil…“
„Co bude naším úkolem?“ zeptala se Risa nesměle. Při vyslovování slova naším se trochu zarazila, jako by přemýšlela, jestli je správné.
„Už rok se snažíme dokázat, že nejvyšší regent Unie se spolčil se Zlem. Jak víte, infikovali jsme ho sondou, ale pořád nám uniká,“ vysvětloval velmistr.
„Myslíte si, že je v pořádku?“ vyptával se dál Luboš.
„Řekl bych, že ano,“ uklidnil ho velmistr.
„Kde se nachází regent teď?“ ptala se Risa dál.
„Přirozeně, že na Alfě-Tercii,“ odpověděl velmistr. „Už dlouho odtamtud nevystrčil nos.“
„Dáte mi vědět, až se Nik ozve?“ dožadoval se Luboš velmistrovy pozornosti.
„To víš, že ano,“ řekl velmistr.
„Je možné, aby regent věděl o té sondě,“ pokračovala Risa, když Luboš stále nic neříkal.
„To je dost nepravděpodobné,“ zamyslel velmistr, „tu sondu dokážou najít jen velmi dobře vycvičení bojovníci Síly.“
„Nemohl jste s novou misí ještě chvíli počkat?“ zkoušel to dál Luboš.
„Ne, Luboši,“ odpověděl důrazně velmistr, „ta mise je velice důležitá.“ Slova velice důležitá zněla v Lubošově mozku dost dlouho a hodně důrazně.
„Kdy máme vyrazit na Alfu-Tercii?“ zpovídala velmistra Risa. Mezitím vrhla na Luboše udivený pohled. Nechápala, proč taky něco neřekne.
„Pokud možno ještě dnes,“ naléhal velmistr, „cesta do soustavy Alfa trvá odsud devět hodin. Je důležité, abyste zastihli regenta ještě na území Unie.“
„Už dneska?!“ podivil se Luboš. Pořád ještě pokračoval v komunikaci pomocí Síly a Risiných vyčítavých pohledů si nevšímal.
„Luboši, je to opravdu velice důležité!“ napomínal ho velmistr.
„Slyšela jsem, že v Unii vládne poslední dobou podivné napětí,“ pokračovala Risa, „Proto chcete, abysme se tam porozhlédli, ještě než regent odletí?“
Velmistr se na Risu přívětivě usmál a přikývl.
„Tak fajn, to abych si šel sbalit věci,“ pronesl Luboš. Uklonil se velmistrovi a odešel.
Cestou ke dveřím ještě dodal k Rise, „Poletíme mojí stíhačkou, buď tam do hodiny…“
( – - – )
Stál na bílých hradbách. Široko daleko nebylo vidět nic než černé asfaltové duny a temnící nebe. Vzduch už nenaplňoval ten těžký asfaltový pach jako před chvílí. Pořád ještě foukal slabý vánek.
Větřík si pohrával s jeho vlasy stejně jako s tuhými listy nedalekého rutu. Nik se díval na obzor, kde právě zapadalo slunce. Skrz několik mráčků prosvítaly barevné paprsky.
Vůbec celá obloha se barvila dooranžova, dožluta a místy i doruda. S prvními kapičkami povrchového asfaltu na dunách si hrálo barevné světlo.
Nik stál na hradbách už pěkně dlouho, aby si mohl zpětně přehrát celý západ slunce. Dokázal by si vybavit, kde přesně se nacházelo jaké zrnko černého písku za celou tu dobu, kterou tady strávil. Sluneční odlesky v jeho očích pomalu slábly, až se ztratily docela.
Na horizontu zbylo několik posledních červánků. Nebe zůstávalo ještě stále modré, ale jeho bystré oči už na něm rozeznaly první hvězdy. Začalo se ochlazovat.
Nejprve to byly jen takové občasné závany studeného vzduchu. Když už byla skoro tma, závanů přibývalo. Nikův termoplášť si uvědomil, že je chlapci zima, a začal ho hřát.
Už dlouhou dobu mu vrtalo hlavou, proč si Ari zvolil právě tuhle cestu. Jak Nikovy schopnosti sílily, dokázal si vysvětlit stále víc věcí.
Dokonce se s pomocí Síly vypravil do minulosti a shlédl Ariho souboj s Temným vévodou. Přesto se ještě zcela nesmířil s tím, že Ari musel zemřít. Pochopil, že zemřel, to ano, ale nechtěl uvěřit tomu, že musel zemřít.
Kromě toho v sobě posledních několik týdnů pociťoval něco zvláštního. Nemohl říct, že to bylo nové, protože tušil, že se s tím už někdy setkal. Navíc, když to v sobě hledal, naplňovaly ho příjemné pocity.
Zkrátka to bylo divné. Věděl, že to nějak souvisí s jeho cestou. Jak na ní postupoval dál, chápal stále víc věcí. Jako bych objevoval něco, co jsem prožil, ale zapomněl, napadlo ho.
Když opustil Omegu P-Primu, prosytil tamní Sílu odpověďmi na hlasy, které by po něm pátraly. Věděl, že ho budou shánět. Velmistr a taky Luba.
Nechtěl, aby si o něj dělali starosti. Jeho mysl byla v poslední době rozpolcená. Chvílemi ho přepadaly smutné nálady. To většinou viděl Ariho blednoucí tvář, na té jedovaté planetě. Jindy, když si vzpomněl na své kamarády, bylo mu zas naopak docela fajn.
Mohl si dovolit takhle zmizet ze základny, z planety i ze soustavy jenom proto, že věděl, že se teď nic důležitého neděje. Často pátral v minulosti i nahlížel do budoucnosti, chtěl totiž někde sehnat odpovědi na své otázky.
CO mám vlastně udělat? To byla nejdůležitější z jeho otázek. Vzpomínal si na ní každou chvíli. A odpověď samozřejmě neznal. Jediné, co věděl skoro jistě, bylo, že je Vyvolený.
Činy, které se očekávaly od Vyvoleného, mu zůstávaly ukryté pod rouškou husté mlhy. Někdy to sice byl jen mlžný opar, ale čistou vizi zatím nezažil.
Zahlédl několik krátkých záblesků, ale stále ho obklopovaly veliké pochybnosti. Jak mám něco udělat, když ani nevím, co se ode mě čeká? Někdy vize vypovídala o soubojích, jindy zas o smrti. Viděl bojující rytíře a mrtvá těla. Nevěděl ale komu patří.
Někdy mu ta těla připomínala jeho, jindy jeho přátele, občas i někoho neznámého. Prostě byl chvílemi docela hodně zmatený.
Zmatek dosáhl vrcholu na jeho poslední misi. Bojovali tehdy s Lubošem a dalšími rytíři a mistry na Lambdě. Nik se někam zatoulal, čehož samozřejmě využili nepřátelé.
V jednu chvíli se na něj vrhlo šest Temných rytířů najednou. Nikdy netušil, že by mohl něco podobného přežít. Musel sice přiznat, že si v takovém počtu překáželi, ale stejně by čekal, že co chvíli skončí na zemi s rozpáraným břichem.
Výsledek byl ale opačný. Po zemi se váleli Temní rytíři. Vlastně ani netušil, jak to dokázal. Bezpečně věděl jen jedno: udělal to rychle. A to dokonce tak, že i z jeho zpomaleného pohledu to vypadalo jako jediný okamžik.
Luboš mu spěchal na pomoc, ale než k němu vůbec doběhl, Nik už měl všechno pod kontrolou. Dobře si však všiml Lubošova pohledu.
Vyjadřoval obrovské překvapení. Ale možná že i trochu strach. To jsem ale nechtěl! Já přeci nechci nikoho děsit! A už vůbec ne své kamarády!
Výsledek však byl jednoznačný. Přinejmenším vzbuzoval respekt na obou stranách. A to ho odcizovalo od těch, které měl rád.
Samota. To bylo to slovo, které se různě prolínalo posledním rokem jeho života. Jsem sám, pomyslel si, každý den, každou noc, i když jsou kolem mě lidé. Tyhle pocity přisuzoval vzdálenosti, kterou ušel na své cestě.
Vzhledem k jeho věku byl neuvěřitelně daleko. Ani sám velmistr, nedošel v jeho letech tak daleko. Problém byl, že předstihoval i většinu mistrů. Dokonce i těch, co učili na Akademii!
Na jednu stranu byl rád, že se mu podařilo dospět tak daleko, na druhou si dobře uvědomoval, jak ho to vzdaluje od ostatních. To, že je každý rytíř Síly velmi vzdálený od normálních lidí, patřilo k tomu, že ti ostatní většinou necítili Sílu.
Být však tak myšlenkově vzdálený i od rytířů Síly, to se nestávalo často. Třeba takový velmistr. Jako nejschopnější rytíř byl myšlenkově někde jinde než studenti.
Ale nebyl od nich tak daleko jako Nik. Chvílemi Nik dokonce zjišťoval, že už se nemůže smát tomu, čemu se smějí jeho vrstevníci.
V takových okamžicích se stále víc blížil velmistrovu stylu: na tváři neustálý jemný úsměv, oči zahleděné do dálky a mysl v nepřetržitém hlubokém zadumání.
Takovýhle styl se však mnohem víc hodí k moudrému starci než k sedmnáctiletému chlapci. Proto byl Nik často a hodně smutný.
Stejně tak i teď, když přemýšlel o Ariho smrti. Nastala už noc. Nebe nyní splývalo s černým pískem. Ty dva černé pruhy se od sebe lišily jen nerovnoměrně rozesetými hvězdami, které pokrývaly nebe.
Kdo jsi? ptal se sám sebe. Možná čekal, že mu někdo v něm skutečně odpoví. Jediným výsledkem však zůstávalo to, že se za ten den zase o něco vzdálil od svých přátel.
A tentokrát to nebylo jenom tím, že se duševně rychle vyvíjel, ale i tím, že ho od jeho přátel dělilo několik hodin cesty nadsvětelnou stíhačkou. Jak jim můžu být blízký, když jsem od nich tak daleko?
Jak s nimi mám mluvit, když jsou na druhém konci galaxie? Nebyl v Asfaltové zemi ještě ani půl dne a už toužil po návratu.
Připadal si jako roztrhaný.
Sestoupil hluboko do své mysli. Už dávno se v meditaci dostal na úroveň jednotlivých molekul. Pokračoval k atomům, ze kterých se skládaly molekuly. Pak i k protonům a neutronům.
A ještě dál. Dostal se k tak malým částicím, že už ani nevěděl, jak se jmenují. Netušil, ani jestli je už nějaký vědec objevil.
Pořád nacházel jen další ještě menší částice. Tak hluboká meditace je pro tělo vyčerpávající. On však čerpal energii přímo ze Síly, což mu umožňovalo pokračovat dál.
Přeci jen to bylo k něčemu dobré. Čerpám energii přímo ze Síly, problesklo mu hlavou, a tak jsem to dělal i při tom souboji!
Právě ta nekonečná energie skrytá v Síle mu pomohla vypořádat se s tolika útočníky najednou. Dokonce bych zvládl i několik Temných vévodů! napadlo ho. To je ono! Souboj s Temným vévodou! Právě to musím udělat! On je druhý kandidát!
Vynořil se z meditace. Nemohl to udělat rychle, protože by tím mohl ohrozit své tělo. Byl rád, že se dozvěděl něco nového.
Temný vévodo, kdepak jsi?
( – - – )
Místo, které si vybrali pro tuto schůzku, obklopovalo velké město. Hustá síť ulic se proplétala mezi mnoha vysokými budovami. Nad městem však vládla temná noc. Po obloze pluly husté mraky, které lidem zabraňovaly, aby spatřili světlo hvězd.
Ne všude však byla taková tma. Jako každé město i toto mělo svá tmavá zákoutí stejně jako zářící třídy. Po ulicích i teď putovaly dlouhé šňůry vznášedel.
Z hvězdného přístavu vysoko nad planetou občas přiletělo nějaké to vznášedlo. Pro zeleň nebylo v tomhle městě místo. Namísto ježatých korun stromů to tu však zkrášlovaly plazmové kanóny číhající na nepřítele z vesmíru.
Po ulicích chodili ve skupinkách vojáci. Hlídali město před nebezpečím. Nevěděli ale z čeho to nebezpečí vlastně pochází.
Na střeše jedné vysoké budovy stáli proti sobě dva muži. Mrakodrap se vypínal nad většinu ostatních budov a za dne z něj byl hezký výhled na okolní město. Tato černá noc však viditelnost značně snižovala.
Kromě svítících linií hlavních tahů a poblikávajících světelných panelů na několika blízkých mrakodrapech, vládla všude tma. Černá nenasytná tma, která jako by chtěla pohltit všechno kolem sebe.
Tváře obou mužů zahalovaly kápě. Temnota však stírala barvy, takže nebylo jasné jaké šaty na sobě mají. Oblečení toho vyššího se však zdálo málem ještě černější než tato noc.
Ti muži spolu mluvili už pěknou chvíli. Menší z nich zrovna druhému něco vykládal a rozčíleně při tom gestikuloval rukama.
„Ztratili jsme dvě třetiny naší flotily!“ muž už doslova řval. „A to nemluvím o těch desetitisících vojáků, co padli na planetách!“
„Vím o vašich ztrátách,“ ujistil ho větší muž. Z jeho hlasu bylo patrné, že má druhého muže plné zuby, ale stále ještě se krotil. Nejspíš ho k něčemu potřeboval.
„Uvědomujete si doufám i to, jaké důsledky má tahle porážka pro naši organizaci?!“ mužův hlas naplňoval neskrývaný hněv.
„Vím dobře, co to znamená,“ odpověděl muž pomalu, „ale také vím, že za to zaplatí tisíckrát víc!“
„To už ste mi několikrát říkal!“ ohradil se muž. „V posledním roce se situace vyvíjela pro Cechy nepříznivě…“
„Snad vám nedělá problémy těch několik odbojářů?!“ ušklíbl se muž opovržlivě.
„Až donedávna, ne,“ ušklíbl se druhý muž stejným způsobem. „Když jsem ale ztratil většinu flotily, armády i financí, nemám je už čím krotit.“
Větší muž něco neslyšně zabručel.
„Dokonce se ke mně doneslo, že se pokoušejí jednat s Aliancí a s těmi Divochy!“ pokračoval muž dál ještě více rozhořčeně.
„Aliance je slabá, nemají jim co nabídnout…“ prohodil muž znuděně.
„To už říkáte od začátku téhle války!“ odseknul menší muž.
„Nebýt těch pár rytířů Síly a Divochů, už by se dávno koupali ve své krvi…“
„Celou tu dobu nám dáváte jen pusté sliby, vévodo!“ obvinil ho muž. „Sliboval jste nám porážku Unie už před dvěma roky. Pak porážku Aliance před rokem. A teď nám slibujete, že zatáhne do války Unii jako našeho spojence.“
„A taky že ji do té války zapojím!“ poznamenal vévoda. „To mi můžete věřit, cechmistře!“
„Nic vám nevěřím po tom všem!“ přisadil si cechmistr. „Místo výhod, které jste nám sliboval, jste Cechy docela zruinoval!“
Vévoda zaťal pěsti, ale nepromluvil. Cechmistr pokračoval dál.
„Kde jsou ty vaše výhody? Hm? Kde je to bohatství, co jste nám sliboval?“ ptal se cechmistr.
Vévoda stále neodpovídal. Bylo vidět, že ho to stojí veškerou sílu, kterou má.
„Místo moci a peněz se nám na všech planetách rozhořela vzpoura! Co na to řeknete Temný vévodo?!“
Temný vévoda se výhrůžně zašklebil. Mraky okolo znatelně zhoustly. Cechmistr si toho však vůbec nevšímal a pokračoval ve svém monologu.
„Sněm mistrů,“ pronesl cechmistr dramaticky, „se včera postavil proti dalšímu setrvání SCO ve válce. A mě nezbývá nic jiného…“
Dál už se cechmistr nedostal. Temný vévoda totiž zvedl ruce a z hustých mraků vyšlehlo několik blesků. V tu ránu se ozvaly hromy, zvedl se vítr a začalo silně pršet.
„Už mám dost toho vašeho směšného vytáčení a skuhrání!“ okřikl vystrašeného cechmistra Temný vévoda. „Dobře víte, že když jste se s námi jednou spojil, už není cesta zpátky!“
Ze stínu vystoupilo několik desítek postav v černém. Cechmistr se vyděšeně rozhlédl a bezděčně se zachvěl.
„Mí učedníci,“ pronesl Temný vévoda ledovým hlasem, „vás doprovodí zpátky na SCO a vyřídí to s tím povstáním jednou provždy. “
„Ale…“ pokusil se cechmistr něco namítnout.
Temný vévoda však před sebe natáhl ruku a pomocí Síly muže srazil k zemi. S uspokojeným úšklebkem mu Sílou působil obrovskou bolest.
„Dobře si rozmyslete, na jaké straně vlastně jste,“ pronesl sadisticky zatímco se muž svíjel v křečích. „My se bez vás obejdeme. Vy bez nás ale zaniknete.“ S těmi slovy s mužem ještě jednou smýknul o zem a pak ho nechal být.
Otočil se a odešel…
4. Starý známý
Když celí rozlámaní opustili tajné prostory v útrobách pašerácké lodi, zjistili, že na planetě už začal nový den. Mlhavý úsvit se rozplýval v prvních slunečních paprscích.
Svěží vzduch měl příjemnou jarní teplotu. Čisté modré nebe se na východě barvilo trochu dožlutobíla. Tuhle nezvyklou kombinaci způsobovaly zbytky noční mlhy, které se mísily se slunečními paprsky.
Zjistili, že jsou na nějaké louce, nejspíš dost daleko od civilizace. Napravo od lodi byla mlha poněkud hustší, asi tam tekla nějaká říčka. Za ní se nezřetelně rýsovaly hřebeny tmavých kopců.
Nalevo končila louka pásem hustého křoví, které po několika skocích přecházelo v neprostupný les. Zin jim mlčky naznačil, aby ho následovali dál do mlhy. Podle bublavých zvuků vypozorovali, že se přibližují k potoku.
Během několika minut se ocitli v husté mlze. Loď mezitím odletěla pryč. Šplouchání vody bylo teď silnější, ale říčku stále ještě neviděli. Z levé strany se k nim přibližoval les. Siluety stromů vystupovaly z mlhy jako nějaké věže.
Martin věnoval S’Leni zamyšlený pohled. Oba rytíři se už pěknou chvíli drželi Zinovi v patách, aby se jim neztratil.
Oproti louce tu bylo chladněji. Mlha se srážela na jejich pláštích a v malých kapičkách z nich stékala. Všimli si, že je Zin vede po sotva znatelné pěšině. Nalevo se teď už skoro dotýkali košatých větví.
Vpravo se terén propadal někam dolů, kde nejspíš končil u hladiny potoka. Pěšina se dál zužovala, takže teď už museli jít za sebou. Od chvíle, kdy opustili pašeráckou loď, Zin zarytě mlčel.
Brzy je upoutal zvláštní hluk padající vody. „Že by vodopád?“ ozval se S’Leni v hlavě Martinův hlas.
„Asi jo,“ přikývla dívka, „Zní to tak.“
Hučení postupně získávalo na síle. Jak dál stoupali, mlha řídla. Nejspíš to bylo také tím, že se teď už slunce vyhouplo nad obzor.
Konečně se dostali nad mlhu. Rozevřel se jim tak nádherný výhled na úzký ale zato vysoký vodopád, který dole končil v hustě bílé mléčné mlze. Přímo před nimi se zdvihala takřka kolmá stěna.
Jen místy se na ní drželo pár zakrslých stromů. Les vlevo vypadal nebezpečně a neprůchodně. Vpravo se cesta svažovala v prudký sráz. Moc toho z něj sice neviděli, ale i to málo naznačovalo, že nebude schůdný.
Zin je však vedl blíž k vodopádu. Martin první rozeznal, že tam cesta nekončí, ale přechází v krátkou římsu, která po pár skocích mizí pod vodopádem. Hned také svůj objev sdělil dívce.
Když došli až k římse, Zin se zastavil a počkal, až ho oba dohoní.
„Teď opatrně, klouže to,“ poučil je stručně a pak pokračoval dál po úzké římse nad hlubokou propastí.
Martin kývnul na S’Leni, aby šla první a sám se na římsu odvážil jen chvíli po ní. Zin mezitím zmizel pod vodopádem.
Jakmile prošli tou studenou sprchou, ukázala se před nimi klesající chodba. Zin stál o kousek dál a mluvil s nějakým mužem. Hovořili tiše navíc v nějakém zdejším nářečí, takže jim rytíři nerozuměli.
Sem pod vodopád pronikal jen zlomek venkovního světla a po pár krocích už byla skoro tma. Martin však rozeznal někde dál v chodbě slabé umělé světlo.
S vydatnou pomocí Síly oba došli někam, kde tušili Zina. Ten je pak dovedl dál do nitra základny. Už po první zatáčce chodbu osvětlovaly přenosné světelné panely. Nebylo jich sice moc, ale i tak umožňovaly lepší orientaci než hluboká tma.
V jeskyni bylo chladno a po zemi tekla ve vyhloubené strouze voda. Stěny místy zdobily malé krápníky. Přesto však bylo znát, že to tu někdo postavil uměle.
Chodba se začala větvit. Zahlédli i několik uzavřených komůrek a větších dómů, ze kterých zaslechli něčí hlasy.
Mnohokrát zatočili až se dostali ke schodišti. Sešli po něm o několik pater níž do velkého sálu. Světelné panely tu svítili jasněji a kolem stěn tu byly rozestavěné počítače a pár agregátů. U vchodu do sálu stála početná stráž.
Kolem počítačů sedělo několik lidí, ale jinak tu bylo poměrně prázdno. Zin je nechal chvíli čekat před schodištěm a dal jim tak možnost pečlivě si to tu prohlédnout.
Podlouhlý sál byl zhruba oválného tvaru. Strop se zvedal dost vysoko a kromě schodiště, po kterém sem přišli měla místnost ještě několik hlídaných východů.
Nacházeli se teď zhruba uprostřed tohoto podzemního prostoru. Stráže si je bedlivě prohlížely. Zřejmě už o nich něco věděly. Martin ani S’Leni si ale ještě nesundali kápě, takže toho na nich odbojáři zatím moc vypozorovat nemohli.
Zin zrovna mluvil s nějakou ženou. I tentokrát hovořili místním nářečím. Když skončili, naznačil jim, aby za ním přišli. Pak jim tu ženu představil. Jmenovala se Tana a po Zinovi měla u odbojářů nejvyšší vážnost.
Mohla být asi tak stejného věku jako Zin. Její obličej měl sice jemné rysy, ale v očích jí sídlil odhodlaný výraz, který toho o ní hodně vypovídal.
Zin jim postupně představil ještě několik důležitých lidí a pak jim ukázal dvě docela útulně zařízené místnůstky kousek od řídícího centra.
( – - – )
Už několik dlouhých minut stál na lesklé podlaze obřího hangáru. Opřel se o trup stíhačky a zadumaně se rozhlížel okolo. Nad ním se jak hadi zvedaly ochozy vysokého dómu. Prostor prosycovalo uklidňující modré světlo.
Luboš věděl, že dívka má ještě asi tak deset minut čas. Přesto byl ale trochu nervózní. Měl tady být Nik, ne ona, myslel si. Vlastně ani nevěděl, jak přesně vypadá. Ve svatyni se na ní nesoustředil. Snad ji poznám.
Kolem vládl obvyklý ruch. Mezi stíhačkami procházeli technici s přístroji v rukou a občas i rytíři s krystalovými meči u pasu. Na ochozech rozeznal pár tváří známých mistrů.
Navenek to tu vypadalo klidně. Právě o ten klidný dojem se staralo příjemné modré světlo.
Ve skutečnosti však prostor pulzoval napětím a očekáváním. Válka se možná blíží ke konci. Každý to cítí. Každý to vysílá do okolní Síly. A právě skrz Sílu doléhaly k Lubovy zprávy o skutečném stavu věcí.
Pod maskou klidu a hlubokého zamyšlení se tu ukrývalo mnoho pocitů. Síla doslova čišela nadějí na brzký konec války. Luboš vycítil podobné pocity i z mistrů, kteří je většinou dobře skrývali. Teď však i oni dávali najevo, co si myslí.
Přesto ale ještě zbýval regent. Luboš si vybavoval, jak se jeho nezanedbatelná stopa táhne událostmi posledních let. Asfaltová země, soustava Éta, a teď problém Divochů z Omegy. V téhle budově snad nebyl nikdo, kdo by nevěděl, že proti nim regent brojí.
Zdálo se, že se Zlo v posledních dnech vzdalo svého původního plánu a otočilo své oči někam jinam. Stále ještě hraje hlavní roli Unie. Proč ne, je pořád nejmocnější v Galaxii, napadlo ho. Ale záměry Zla s Unií se změnily.
Luboš zachytil zkoumavý výboj Síly. Hned potom spatřil Risu. Stála kousek před ním s malým rancem na zádech. I teď se na něj dívala stejně jako ve svatyni.
Co má znamenat ten její výraz? ptal se sám sebe zmateně. Teď si nejspíš všimla, že si ji prohlíží, protože se na něj zářivě usmála. Luba jemně kývnul a taky trochu zvedl koutky. Teprve teď si všimnul, že je velice pěkná. Lehce se začervenal.
„Já…“ začala Risa, „promiň jestli jdu pozdě…“
„To je v pořádku,“ odpověděl Luba, „jsi tu akorát.“
Risa se znovu usmála.
„Ukaž,“ řekl Luboš a podíval se její zavazadlo, které teď svírala v ruce, „hodím ti to dovnitř…“
Risa mu podala batoh a Luboš se s ním vyhoupl do kokpitu. Když ho uložil do zavazadlového prostoru, kývl na dívku, aby nastoupila.
„Můžeme vyrazit?“ zeptal se jí, když se připoutal na místo pilota.
Dívka jen přikývla.
Luboš stisknul tlačítko a kokpit se uzavřel. Pak se rozsvítila palubní deska a nastartovaly motory. Stroj se vznesl nad zem a zamířil ke středu hangáru.
„Teď se drž,“ prohodil Luboš. S těmi slovy zařadil plný výkon a prudce stíhačku zvedl do výletového tunelu. Jen tak po očku mrknul na Risu.
Nevypadala nijak vyděšeně, takže když vyletěli z tunelu zařadil Luboš ještě několik akrobatických prvků. Při dalším pohledu na Risu zjistil, že se mu požadovaný efekt vyvolat nepodařilo.
Zamířil tedy nejkratší cestou do volného vesmíru, pryč ze soustavy. Těsně minul několik Divošských křižníků u pásu asteroidů a pak zařadil nadsvětelnou rychlost.
Jakmile se stíhačka ponořila do hyperprostoru, Luba se pohodlně rozvalil a zavřel oči. Chtěl trochu meditovat, aby si vyvolal něco z rozhovoru ve svatyni. Nedával při něm totiž pozor, tak to teď potřeboval dohnat.
„To vždycky lítáš takhle divoce?“ přerušil ho Risin hlas.
Luba se jenom zazubil, ale neodpověděl.
„Ty toho asi moc nenamluvíš, co?“ zeptala se Risa za chvíli.
Luboš se vzdal pomyšlení na meditaci a otevřel oči.
„Jak kdy,“ prohodil.
„Ty normálně pracuješ s Nikem, že?“ neznělo to moc jako otázka.
„Jo,“ souhlasil Luboš, „většinou jo. A ty?“
„Dana dostali před půl rokem…“ odpověděla dívka. V jejím hlase byl náznak znovuobjeveného smutku.
„Promiň,“ omlouval se Luboš. Soustřeď se na Sílu! Tos přece měl poznat! okřikl se.
„To je v pořádku.“ Podle tónu, kterým to řekla, to zas až tak v pořádku nebylo.
Teď bych asi měl něco říct, blesklo mu hlavou. „Co máme vlastně dělat s tím regentem…“ řekl. „Teda… já totiž ňák nedával pozor…“
Risa se chápavě usmála. Asi byla ráda, že změnil téma hovoru. „Musíme zjistit, co má Zlo v plánu. Vypadá to totiž, že chtějí zkusit něco nového…“
„Aha…“
„Jde o Unii, nejspíš s ní mají jiné plány, než si myslíme. Teda, že je změnili…“
( – - – )
Většinu včerejšího večera probděl, ale i přesto vstal už velmi brzy. Ještě nebylo ani světlo, když se vykradl z křídla pro hosty. Přeběhl hlavní nádvoří, vydlážděné mramorem, a zmizel v královských zahradách.
Nik nebyl ospalý, ale přesto při pohledu do ztmavlé zahrady zívnul. Nebe už bylo dávno modré a hvězdy skoro neviděl. Od východu se do zahrady šířil bílý úsvit.
Obklopovaly ho kmeny palem a nějaké kvetoucí keře. Přistoupil k nim blíž a ucítil omamnou vůni. Kolem velikých červených květů létal hmyz. Z korun nedalekých rutů se ozýval křik nějakých ptáků.
Nemohl vidět jejich barvy, na to byla ještě moc velká tma, ale rozeznal trochu jejich siluety. Minuli ho dva vojáci. Vycítil, že si ho zvědavě prohlížejí, ale nevěnoval tomu žádnou pozornost.
Soustředil se spíš na to, co ho vytáhlo tak brzy z postele. Když pozdě večer konečně usnul, měl zvláštní sen. Bylo to divné. Viděl spoustu věcí a tváří. Všechno mu to připadalo známé, ale nemohl si vzpomenout.
Některé ty tváře zatím identifikoval. Viděl Luboše, velmistra a další známé rytíře, ale všichni byli nejmíň o čtyři roky mladší. Sám si na dobu před tím, než se stal rytířem, vzpomínal jen velice mlhavě.
Dokázal si přesně vybavit všechno, co se naučil. Některé jeho vzpomínky ale jako by zmizely. Poslední dobou pociťoval, že se s ním něco v něm snaží mluvit. „No tak, Niku, poslouchej, potřebuju ti něco říct!“
Tímhle ale celý rozhovor skončil. Snažil se tu myšlenku sledovat dál, hledal ji i v meditaci, ale marně. A pak ten sen. Byl nový, to věděl.
Nikdy před tím se mu nic takového nezdálo. Přesto ale měl takový pocit, že už ho zná. Můžou tyhle dvě věci spolu nějak souviset?
Možná až moc často se mu stávalo, že měl spoustu otázek, ale žádné odpovědi. Přesto však toužil poznat, co za tím stojí. Dalo by se říct, že vlastně celý život toužil poznávat neznámé. Chtěl odhalovat skryté.
To proto se stal rytířem. Teď ale nevím, jak dál, posteskl si.
„Tak poslouchej sám sebe,“ ozvalo se v tu chvíli. Prudce se otočil. Stál uprostřed zahrady. Mezitím se už rozednilo. Kromě palem, rutů a voňavých keřů tu nikde nikdo nebyl.
Bzučící hmyz poletoval kolem omamně vonících květů, jejichž vůně doléhala až k němu. V korunách stromů štěbetali pestrobarevní ptáci.
Až teď si uvědomil, že to slyšel ve své hlavě. Přešel k zelenému pažitu a posadil se na něj. Znovu se zabral do přemýšlení.
Co to bylo? Další otázka. Mohl by ji hned přiřadit k seznamu těch ostatních nezodpovězených. Co vlastně říkal ten hlas? Poslouchej sám sebe, vybavil si.
„Ale jak?“ nevědomky se zeptal pomocí Síly.
„Není to složité, stačí se snažit…“ ten hlas mu připadal povědomý. Aha musím se ptát pomocí Síly, blesklo mu hlavou.
„Kdo jsi?“ zkusil se zeptat.
„Znáš mě, Niku,“ odpověděl hlas.
„Já vím, že tě znám,“ řekl Nik, „jenom si nemůžu vzpomenout…“
„Nemůžeš si vzpomenout už dlouho, co?“ přerušil ho hlas.
„Ano, jak to víš…“
„Od chvíle, co jsi bojoval s vnitřním Zlem, se s tebou nemůžu spojit…“ vysvětloval hlas.
„Ty jsi to… Zlo?“ zděsil se Nik.
„Ne, já nejsem Zlý, Niku,“ řekl hlas. „Bojovali jsme společně, ale mě porazil, ty jsi přežil.“
„Kdo? Kdo tě porazil?“ zeptal se Nik nechápavě.
„Mé vnitřní Zlo mě porazilo a ty jsi mě tenkrát zachránil…“ pokračoval hlas.
„Ty jsi… Garen?“ zeptal se Nik ohromeně.
„Ano,“ odpověděl hlas. „Celou tu dobu jsem byl moc slabý, než abych s tebou mohl mluvit. I když to jsem i teď…“
„Tak jak to, že spolu teď mluvíme?“ nechápal Nik.
„Tvé schopnosti vzrostly, to proto mě teď můžeš slyšet…“ odpověděl Garen.
„Co se tehdy vlastně stalo?“ zeptal se Nik. „Nevzpomínám si…“
„Nevím to přesně, Niku,“ odpověděl Garen. „Ale, když jsem podlehl Zlu a ty jsi ho porazil, získal jsi úplnou kontrolu nad mým tělem. Něco ale proběhlo špatně…“
„Špatně, co…“
„Jde o to,“ pokračoval Garen, „že když tvá mysl vstoupila do mého těla, nějaká její část zůstala mimo.“
„Tomu nerozumím…“ přerušil ho Nik.
„Kdysi jsi byl velice mocný rytíř Síly. Když jsi zemřel, tvá mysl se spojila se Sílou a zůstala v ní…“ vysvětloval Garen.
„Hm, tak to je, mysli rytířů Síly se po jejich smrti vrací k Síle,“ přikývnul Nik.
„O mnoho let později jsi narazil na jednoho chlapce. Byl to teprve student Síly, ale měl veliké možnosti a hlavně byl v nebezpečí…“ vyprávěl Garen.
„To myslíš tebe?“ nadhodil Nik.
„Přesně tak,“ souhlasil Garen „Pomohl jsi mu, vstoupil jsi do jeho mysli a vyvedl ho z nebezpečí. Zlo, které ale mělo s chlapcem jiné plány, v něm už začínalo působit. Takže, když došlo k souboji mezi jeho vnitřním Zlem a Dobrem…“
„Dobro prohrálo…“ doplnil Nik.
„Ano,“ souhlasil Garen, „ty jsi ale tomu chlapci znovu pomohl, když jsi zničil jeho vnitřní Zlo. Já už jsem ale byl moc slabý, takže jsi jeho tělo musel začít řídit ty. Když jsi tedy stahoval svou mysl ze Síly do mého těla, došlo k nějaké chybě…“
„Myslíš, že se mi nepodařilo spojit s tvým tělem celou svou mysl?“ zeptal se Nik. Teď už se v tom začínal trochu orientovat.
„Nejspíš ano,“ řekl Garen. „To proto si na něco pamatuješ a na něco ne.“
Komentáře
Přidání komentáře...