Domů2007-06-17
Návrat do Asfaltové země - druhá část
2. dílDíl první
Díl druhý
Soumrak Cechů
1. Děsivá vize
Probudila ho nepříjemná vlna Síly. Vyděšeně vyskočil z postele a zíral před sebe. Tam stála S’Leni s mečem v ruce. Lesklé kovové ostří osázené modrými krystaly se rytmicky pohupovalo. Na tváři se jí zračil polekaný a naléhavý výraz.
„Co se…“ vypravil ze sebe Martin, ale S‘Leni ho ani nenechala domluvit a hodila po něm jeho plášť.
„Pospěš si,“ napomenula ho, když na ní dál nechápavě civěl. „Máme problémy.“ Její poslední slova výmluvně doplnila vzdálená exploze.
Martin tedy vklouzl do pláště a pomocí Síly si přivolal pouzdro se svým krystalovým mečem, které leželo na stolku. Mezitím se ozvalo několik dalších výbuchů. Bylo znát, že se přibližují.
Martin se ještě nestačil ani pořádně zorientovat, když už S’Leni vyběhla z místnosti. Nezbývalo mu, než ji sledovat dříve, než se mu ztratí.
„Co se děje?“ zeptal se ji za běhu.
„Zaútočili na nás,“ ozval se mu v hlavě S’Lenin hlas. „A sou tam i Temní rytíři!“
Martin zvedl překvapeně obočí, ale to už vběhli do rušného řídicího centra. Oba rytíři se zarazili. Uprostřed místnosti se vznášel hologram krajiny před základnou.
Vpravo hustý les, vlevo hluboký kaňon. A z mlhy, která vyplňovala skoro celý holoprostor létal jeden paprsek za druhým.
Zin s Tanou stáli zamyšleně před projekcí. „Budou tu do hodiny,“ řekl potichu. „Začněte evakuovat!“
Ruch v řídící místnosti ještě zesílil. Pobíhali tu odbojáři s výbojovými puškami v rukou nebo spojky, které předávaly hlášení.
„Zine?“ oslovil ho Martin, aby upoutal odbojářovu pozornost.
Zin se nervózně otočil. „Ano?“
„Budeme muset kontaktovat velmistra…“ začal Martin.
„To asi nepůjde,“ přerušil ho Zin. „Zablokovali spojení…“
„To by neměl být problém…“ ohradil se Martin.
„Opravdu to nejde,“ vložila se do rozhovoru S’Leni. „Už jsem to zkoušela.“
Další výbuch otřásl celým komplexem. Světelné panely zhasly a chvíli byla tma. Pak se zapnuly náhradní zdroje.
„Vypadá to, že postupují rychleji, než jsme čekali,“ promluvila Tana.
„Už jsou tady,“ řekl Martin se zavřenýma očima.
„Co?“ Zin se na něj vyděšeně podíval.
„Temní rytíři,“ vysvětlil Martin. „Museli se sem dostat zadním vchodem.“
Zin přistoupil k jednomu z terminálů a promluvil s mužem, co tam seděl. Muž mu něco rozhořčeně vysvětloval.
„Ztratili jsme kontakt se strojovnou,“ přeložila Tana, když na ní rytíři chvíli nechápavě koukali.
„To budou oni,“ řekla S’Leni, „musíme se tam nějak dostat…“
Tana k sobě místním nářečím přivolala několik odbojářů. Chvíli jim něco vysvětlovala a pak se otočila k rytířům a naznačila jim, aby šli za ní.
„Strojovna je na úrovni hladiny potoka,“ vysvětlovala jim cestou. „Je tam hydroelektrárna. Používáme energii z vodopádu. A taky tam je únikový východ, kdyby to nešlo horem.“
Skupinka mezitím sestoupila po nekonečném točitém schodišti do tmavé chodby. Z dálky bylo slyšet šplouchání vody.
„To je divné,“ řekla Tana, „tady voda slyšet nebývá…“
Odbojáři mezitím vytáhli přenosné svítilny a chodba kolem nich se trochu projasnila. Jak šli dál, přerůstalo šplouchání vody v silný hukot. Za zatáčkou chodby spatřili zavřené dveře. Odbojáři zaklekli a přichystali si zbraně. Tana stiskla otevírací tlačítko.
Nic se však nestalo. Žena to zkusila ještě jednou a pak do tlačítka zlostně udeřila. Ani tentokrát se však dveře neotevřely.
„Počkej,“ přerušila ji S’Leni, „uděláme to jinak.“
S těmi slovy přistoupila ke dveřím a aktivovala svůj meč. Potemnělý prostor ozářilo modré světlo a jasně modrá čepel se zaryla do tvrdého kovu. S’Leni ve dveřích vykrojila velký obdélník a Martin ho pak pomocí Síly hodil ven do strojovny.
Kovová deska se šplouchnutím dopadla na podlahu zalitou vodou. Doruda roztavené okraje přitom dlouze zasyčely. Martin se pak obezřetně protáhl dírou ve dveřích. Dával si přitom pozor, aby se nedotkl žhavého kovu.
Po něm vstoupili do strojovny i ostatní. Ocitli se ve veliké místnosti částečně zaplavené vodou. Tvarem připomínala oválné řídící centrum, akorát strop byl podstatně vyšší. Z protější stěny vystupovalo několik silných válců, které vedly vodu k turbínám.
V jednom z nich zela veliká díra, ze které tryskala voda. Na několika místech blikala poplašná světla, ale jinak tu bylo prázdno. Různé stroje byly opálené asi od nějakého výbuchu.
Všichni přebrodili místnost až k poškozenému válci. Martin se podíval na ostré hrany v místech, kde byl otvor dost veliký, aby se jím protáhl dospělý člověk. Pak se jen zkusmo dotkl okraje.
Reflexivně ucukl a zchladil si prst ve vodě.
„Pálí to,“ oznámil S’Leni.
„Myslíš…“ nadhodila S’Leni.
„Někdo, nejspíš Temný rytíř, si to tu otevřel zevnitř krystalovým mečem…“ doplnili ji Martin.
„Ale vždyť je to kousek od turbíny,“ namítla Tana. „Musela by ho nasát a rozsekat…“
„Normálního člověka ano, ale rytíři Temna používají Sílu, takže si s žádnou turbínou starosti dělat nemusí,“ vysvětlovala S’Leni.
Tana se však i teď tvářila poněkud skepticky.
„Otázka ale je, kam se ten rytíř poděl?“ pokračoval Martin. „Kde jsou vlastně ty turbíny?“
„Ve spodní části strojovny, pod námi,“ odpověděla Tana. „Tam to ale teď bude zatopené.“
„Hm, to asi ano,“ uznala S’Leni. „A nouzový východ?“
Tana kývla hlavou a začala se brodit podél kovových válců. Voda za tu chvíli zase o pár centimetrů stoupla. Ruch z venku sem doléhal jen dosti tlumeně, ale i tak bylo poznat, že k poslední explozi, muselo dojít někde u hlavního vchodu.
Martin najednou zpomalil a nejistě se podíval na S’Leni.
„Taky cítíš…“ zeptal se.
„Nebezpečí?“ doplnila ho S’Leni. „Ano.“
V tu chvíli odněkud vyšlehl paprsek a jeden z odbojářů se skácel k zemi. Ostatní ozbrojenci skočili za ohořelé stroje a mladí rytíři tasili své meče.
Jejich modré světlo přilákalo mračno červených paprsků takřka ze všech stran.
„Tohle se mi nelíbí,“ vykřikl Martin podrážděně, když se jednomu z nich sotva vyhnul. „Nevím, kam mám paprsky vracet, necítím je…“
Odbojáři kolem sebe sice stříleli jak zběsilí, ale nějaký viditelný účinek to nemělo. Pak se mezi ohořelými stroji objevil Temný rytíř. Jeho černý šat byl ještě tmavší než ohořelý kov a do okolní Síly vypouštěl tolik chladu a nenávisti, že děsil dokonce i ty, co Sílu necítí.
Rytíři Síly se k němu rozběhli, v tom se ale odněkud vynořili další tři. „Tohle nemůžem vyhrát,“ ozval se Martinovi v hlavě S’Lenin hlas.
„Myslíš, že berou zajatce?“ zeptal se Martin nejistě.
Temní rytíři skočili k nim a pustili se do souboje. Martin se snažil, co mohl, ale Temná Síla mu z ruky brzy vyrvala jeho meč a on skončil na podlaze zalité vodou s rudou čepelí jen kousek od hrdla. Dokonce cítil, jak ho silové pole krystalového meče nepříjemně pálí.
S’Leni dopadla o chvíli později stejně. Vyděšení odbojáři se i s Tanou vzdali, i když Taně šlehaly nenávistiplné blesky z očí…
( – - – )
Nika obklopovalo příjemné přítmí místnosti pro hosty. Malé okénko přikrývala asfaltová látka, akorát panel u dveří jemně svítil. Chlapec ležel bez hnutí na posteli a pozoroval drsný kámen na stěně před sebou pokrytý barevnými koberci.
Jeho oči chvílemi zavadily o lesklé kovové dveře. Pískovcová podlaha ozářená jediným světelným panelem vypadala ještě žlutěji než za plného světla.
Zaměřil oči ke stropu a prohlížel si ornamenty vyryté do černého asfaltu. Zdobily je tenké stříbrné pásky, které se krásně leskly.
Nik přemýšlel o svém rozhovoru s Garenem. Všechno, co mu Garen říkal, souhlasilo. Možná, že mu to i pomohlo trochu si osvěžit paměť.
Tenhle pokrok ho uspokojoval. Byla tu však jedna věc, která mu nedávala spát. Šlo o to, že se situace v Galaxii začala měnit. Když Nik odlétal ze soustav Omega, panoval v Galaxii poměrně klid.
Až na malé šarvátky bylo vše v pořádku. Síly zla po porážce u Lamby zalezly do nejčernějších koutů vesmíru. Jednotky Aliance a Divochů plánovaly nový postup. Navíc se pozvolna rozpadal SCO.
Teď však měl takové neblahé tušení, že se trochu přepočítal. Když odlétal, myslel si, že tenhle stav ještě dlouho vydrží. Nyní to však vypadalo jinak.
Právě současné dění v SCO Nika znepokojovalo. Dlouhé boje přivedly cechy na pokraj vyčerpání a nedávné zničení části jejich flotily a armády to jen potvrdilo.
Nik čekal, že to povede cechmistra k ukončení války. Něco nebo někdo ho ale donutil změnit názor, přemýšlel Nik. Chlapce právě nejvíc zajímalo, kdo za tím vším stojí. Dlouho bezvýsledně pátral v Síle.
Najednou však zavětřil stopu. Rozmazaná černá nit se táhla skoro všemi událostmi už víc než padesát let. Nik její přítomnost již dlouho tušil. Dosud ji však neviděl. Dlouho hledaná spojnice světového dění, pomyslel si.
Nebylo tomu tak dlouho, co narazil na něco podobného. I jeho překvapilo, kolik událostí velmistr nějakým způsobem ovlivnil. Jeho nit však byla jasně bílá. Jen místy ji barvila ta nejsvětlejší šeď.
Nit, kterou dnes objevil, jakoby naopak pohlcovala všechno okolní světlo. Ten, kdo ji vytvořil, ji důkladně ukryl před těmi, kteří by zkoušeli pátrat v Síle.
Přesto ale ovlivňovala tisíce životů a dlouholetý vývoj mnoha států. Nik se do ní pokusil nahlédnout, ale už to první, co viděl, ho vyděsilo.
„Mí učedníci,“ říkala veliká postava v černém, „vás doprovodí zpátky na SCO a vyřídí to s tím povstáním jednou provždy.“
Rozhlédl se okolo a spatřil desítky jiných postav v černém s ďábelským výrazem v očích a sadistickými úšklebky na tváři.
„Ale…“ pokusil se cechmistr něco namítnout.
Temný vévoda však před sebe natáhl ruku a pomocí Síly muže srazil k zemi. S uspokojeným úšklebkem mu skrz Sílu působil obrovskou bolest.
Okolní Sílou vířila cechmistrova bolest i vévodo vrcholné uspokojení. Nenávist okolních Temných rytířů naplňovala Sílu černotou.
„Dobře si rozmyslete, na jaké straně vlastně jste,“ pronesl sadisticky zatímco se muž svíjel v křečích. „My se bez vás obejdeme. Vy bez nás ale zaniknete.“ S těmi slovy s mužem ještě jednou smýknul o zem a pak ho nechal být.
Otočil se a odešel…
V tu chvíli se Nikovi černá nit na okamžik ztratila. Porozhlédl se tedy po ní, a když ji konečně našel, spatřil další kus dlouhého obrazu.
Vévodu obklopovala veliká tmavá místnost. Musela mít vysoký strop, protože při pohledu vzhůru ho jen stěží rozeznával od okolní tmy. Chvíli mu trvalo než se v tom chaosu zorientoval.
Pak ale spatřil temné obrysy sloupů, které běžely napříč místností. Nebyly tu vůbec žádné světelné panely. Kdesi v půli výšky obvodové zdi matně svítilo několik malých a jen velice spoře roztroušených oken.
U vstupních dveří překvapivě praskaly dvě pochodně. Nik netušil, že se něco takového ještě používá. Sváděly těžký boj s okolní černotou a jen s největším vypětím sil svým matným světlem sotva ozářily vstupní portál.
Po obou stranách vysokých dveří vybíhaly pilastry, které podpíraly římsu nade dveřmi. Celé dveře pokrývala nějaká stará zašlá rytina. Jediné, co Nik rozeznal, byly desítky postav. Zdálo se mu, že některé měly dost nepřirozeně vykloubené ruce nebo nohy. Nemohl si být svým zjištěním jistý, ale i tak ho to děsilo.
Jiné postavy se zdály, že jim dokonce nějaká část těla chybí. Temný vévoda mezitím nedočkavě přecházel po místnosti. Jeho těžké kroky duněly prostorem a dupavý zvuk se rozléhal celým ohromným sálem.
Muž se zastavil v nejtmavším místě celého prostoru. Zdálo se, že tam před ním v hluboké tmě něco je. Nik jen stěží vytušil rysy jakési fontány. Chvíli mu trvalo, než se obraz trochu víc projasnil a on mohl spatřit i nějaké detaily. Silueta fontány působila hrozivě, což se tady ostatně dalo čekat.
Její vrcholek zdobily hlavy pěti strašných zvířat a z jejich rozevřených tlam prýštila černá voda. Voda dopadala do veliké nádoby, kde vyluzovala hučivý zvuk.
Celé to místo prosycovala obrovská nenávist a nezměrné Zlo. Nik v tu chvíli cítil, jak mu po celém těle naskakuje husí kůže a chloupky se mu ježí hrůzou.
Vévoda odstoupil od černé fontány, právě ve chvíli, kdy se prostorou rozlehl dotěrný pípavý zvuk. Muž rychle popošel o kus dál do tmy. Tam se něčeho dotkl, ale Nik kvůli tmě nezjistil, co to bylo. Nejspíš ale šlo o výstup počítače, protože se kousek od vévody objevil hologram.
Světelný obraz klečícího rytíře nepatrně ozářil vévodovu zamračenou tvář skrytou pod kápí. Nik postřehl několik děsivých jizev, které přerušovaly mužův obličej. Na mysli mu vytanula otázka, jak k nim vévoda přišel.
„Mluv!“ přikázal vévoda rytíři ostrým a zároveň nedočkavým hlasem.
„Můj pane,“ začal Temný rytíř. Nik postřehl, že se mu hlas trochu třásl. „Obsadili jsme jednu ze základen povstalců na SCO…“
„Jak to, že jste ještě nepotlačili celé povstání,“ rozčílil se vévoda.
„Můj pane, odpor povstalců byl silnější než jsme čekali,“ omlouval se Temný rytíř. „Navíc armády SCO jsou slabé a moc nám nepomáhají.“
„Máte jeden den,“ pronesl vévoda hlasem plným nenávisti. Temný rytíř se nadechl, jako by chtěl něco říct. „Ještě něco?“ vyštěkl vévoda.
„Ano můj pane,“ odpověděl Temný rytíř. „Zajali jsme dva rytíře Síly…“
Temný vévoda se spokojeně zasmál. „Přichystejte jejich popravu…“
Dál už Nik neslyšel. Tato poslední vévodova věta ho doslova vyhodila z lůžka. Hlasitě oddechoval a celé tělo mu pokrývala vrstva studeného potu. Děsem mu znovu naskákala husí kůže a chloupky po celém těle se mu opět zježily.
Ti dva rytíři Síly, bušilo mu v hlavě, to musí být Martin a S’Leni!
( – - – )
Do rušného hvězdného přístavu nad Alfou-Tercií mířila osamocená stíhačka. Před pár okamžiky vypadla v hyperprostoru kousek od hraničního prstence. Během chvíle překonala vzdálenost od okrajových asteroidů k třetí planetě soustavy.
Přístav se zrovna nacházel ve stínu Alfy-Tercie. Kolem ztmavlé planety plála zlatá korona. Jediný pustý měsíc posetý krátery právě teď nebyl vidět.
Stíhačka zamířila do jednoho z doků v obrovském kovovém prstenci. Jakmile ji přístav pohltil, sklapl za ní masivní plastokovová vrata.
„Zdá se, že regent ještě neopustil planetu,“ prohodil Luboš směrem k Rise, ještě než se vyhoupli z kokpitu. Pak se znovu na chvíli zahleděl do počítače a cosi si ověřoval.
„Zůstanem v přístavu, nebo se spustíme na planetu?“ zeptala se Risa.
„Něco mi říká, že bysme se měli podívat dolů,“ odpověděl Luboš zamyšleně.
„Asi máš pravdu,“ souhlasila Risa. „Velmistr to taky naznačoval.“
Nechali se tedy pohltit davy v přístavu. Když se tak protloukali těmi mračny lidí, oba se pozorně soustředili na zdejší Sílu.
A Síla byla Temná. Jednotlivé proudy Síly k nim donášely strach a pocit utrpení. Už to zdaleka nebylo jako před dvěma lety, když na Alfě-Tercii ještě sídlili rytíři Síly. Okolní atmosféra dokonce potemněla ještě víc než před rokem, kdy tu byl Luba naposledy.
Luboš si všimnul několika podezřelých mužů, kteří se na ně výhrůžně dívali. A vedle nich stáli vojáci, jejichž obličeje měli blízko k nenávistnému výrazu.
Oba rytíři dobře věděli, že se z Unie už dlouhou dobu vytrácí respekt k rytířům Síly. Ozbrojené složky Unie byli vůči násilnostem proti rytířům lhostejné a to jen podporovalo posluhovače Zla.
Právě proto se snažili chovat co nejcivilněji. Chtěli se vyhnout případným útokům, které by se mohly vyskytnout, kdyby dávali otevřeně najevo, kdo jsou. Ne, že by se nedokázali vypořádat s útočníky, ale rozruch by jejich misi každopádně neprospěl.
Klestili si tedy dál cestu davem lidí naplněných strachem. Z informační tabule zjistili, odkud startují transportéry do Centrálního města. Vydali se tedy tam.
Před vstupem do transportéru stáli dva vojáci. Každého kontrolovali, jestli nenese zbraň, a tvářili se při tom nanejvýš naštvaně.
Luboš opatrně odmanévroval Risu stranou. Pak se ohlédl, jestli je nikdo neposlouchá, ale okolní dav nevypadal, že by o ně měl nějaký zájem.
„To se mi vůbec nelíbí,“ zašeptal.
„Myslíš, že jim budou vadit krystalové meče?“ zeptala se Risa.
„Nevím, je to dost možné…“ pokrčil rameny Luba.
„A co takhle trocha Síly?“ navrhla Risa s potutelným úsměvem.
„To by nebylo vůbec špatný!“ zaradoval se Luboš.
Risa tedy vykročila směrem ke kontrole. Když k ním přistoupil jeden z vojáků, aby ji prohledal, Risa promluvila.
„To není třeba, nemám zbraň,“ do svých slov vložila citelné množství Síly. Vojákem to zřejmě otřáslo. Podíval se překvapeně na druhého.
„Pusť nás na palubu,“ přikázal Luboš tomu druhému. Také Luba použil Sílu.
Vojáci se na sebe bezradně podívali a naznačili jim, že mohou vstoupit. Lubošovi neušlo, že je celou dobu z povzdálí pozoroval nějaký chlap. Jeho přítomnost se mu vůbec nelíbila. Tohle by se ještě mohlo pěkně zvrtnout, napadlo ho.
Neveliký transportér starší výroby přistál uprostřed Centrálního města. Nebylo to příliš daleko od sídla vlády Unie. Stříbrošedý mrakodrap byl vidět už zdálky.
Rytíři k němu zamířili pěšky. Městské ulice i nyní přeplňovala různá vznášedla. Na chodnících se však pohybovalo jen málo chodců. Čím míň však viděli chodců, tím víc se tu pohybovalo vojáků.
Chodili po skupinkách a ovládala je zjevná nervozita. Luboš vytáhl z kapsy počítač a přejel lehce prsty po klávesnici.
„Měl by být v sídle vlády,“ řekl Rise.
„Nechceš tam snad jít, že ne?“ lekla se dívka.
„Ne,“ odpověděl Luba stručně. „Kousek odtamtud je park. Počkáme chvíli tam a pak se vrátíme na loď.“
Luboše totiž začínaly znepokojovat podivné výboje Síly, které kolem sebe cítil. Nebyl si jistý, co přesně znamenají. Naháněly mu však trochu husí kůži.
Když se dostali až do parku, zpráva zašifrovaná v Síle byla znatelnější. Luboš se zadumaně opřel o kmen vysokého stromu. Jsou takové Temné, přemýšlel. Nelíbí se mi to, jakoby vycházely z vládní budovy…
Risa už několik vteřin zamyšleně zkoumala oválné listy na větvi nad sebou.
„Cítíš to taky?“ zeptala se nejistě.
Luboš jen přikývnul.
„Co myslíš, že to znamená?“ řekla tiše.
„Zlo, hněv a nenávist,“ odpověděl Luboš, který konečně přišel na správná slova.
„To musíme oznámit velmistrovi,“ řekla Risa důrazně.
Luboš bez odpovědi vytáhl počítač a zadal kód velmistrova počítače. Na obrazovce problikly obvyklé úvodní hlášky: „zaměřuji stanici“ a „zahajuji vysílání v režimu PDMT.“
Velmistrovu tvář obklopovalo příjemné modré světlo. Nejspíš tedy byl ve svatyni.
„Co se děje Luboši?“ zeptal se velmistr starostlivě.
„Regent je Temný rytíř,“ odpověděl Luba bez jakýchkoli průtahů.
Velmistr se zhluboka nadechl: „To jsem si myslel už velmi dlouho,“ přiznal. „Máte nějaké konkrétní důkazy?“
„Je to cítit v Síle,“ řekl Luboš překvapeně.
„Hm,“ zamyslel se velmistr, „řekl bych, že to nebude Celogalaktickému soudu stačit.“
„Jak to, že se do toho plete CGS?“ podivil se Luba. „To se přece týká jenom rytířů Síly a rytířů Temna?!“
„Jde o to, že to není jen tak ledajaký Temný rytíř,“ vysvětloval velmistr, „ale regent Unie. Takže se o to CGS velice zajímá.“
Luboš se nakvašeně zašklebil.
„Nejspíš ho budete muset, ještě nějakou dobu sledovat a zjistit něco konkrétnějšího…“ pokračoval velmistr.
„Dobrá, velmistře,“ rezignoval Luboš, „až zjistíme něco konkrétního, ozveme se.“
2. Boje v hlavním městě
Nik si spěšně sbalil věci. Bez ladu a skladu je naházel do batohu a rozběhl se nejkratší cestou ke králi Asfaltové země. Když pádil po kamenných podlahách královského paláce, vzbudil mezi strážemi rozruch.
Krále zastihl v jeho komnatách. Ještě udýchaný se mu omluvil, že potřebuje něco důležitého zařídit, a pak už zase běžel pryč. Prodral se palácem až k hangáru, kde stála jeho stíhačka. Sotva se odklopil kryt kokpitu, hodil dovnitř batoh.
Pak už na nic nečekal a skočil na pilotní sedadlo. Připravil loď k odletu a vznesl se do atmosféry. Královské město se za ním rychle ztrácelo, jak hnal stíhačku co nejrychleji. Až když byl ve volném vesmíru, trochu se uklidnil.
Opatrně vymanévroval ze soustavy a pak zadal kurz nadsvětelné rychlosti. Zrychlení, s jakým loď vstupovala do hyperprostoru, ho tvrdě vmáčklo do sedadla.
Zatím ještě nevěděl, kam přesně má letět, proto zadal kurz jenom někam do blízkosti soustav SCO. Aby zjistil cíl své cesty, musel se napojit na Sílu.
Po dlouhé době s tím měl poprvé trochu problémy. Věděl, že je to kvůli tomu, jak je rozrušený. Proto tedy nejdřív zvolil meditaci.
Příjemně se uvolnil a pak si před sebou promítnul pole Síly. Viděl jednotlivá vlákna, která za sebou zanechávali všichni rytíři Síly i Temna. Vzhledem ke svým schopnostem si mohl být téměř jistý, že mu nezůstává žádné skryto.
Pak začal pátrat mezi vlákny. Nejprve sledoval silnou stříbrnou velmistrovu nit. Prohledal události posledních dnů, až se dostal k jeho rozhovoru s Martinem a S’Leni. Celý si ho důkladně prohlédl, ale na nic důležitého nepřišel.
Tak dobře, pomyslel si, teď budu dál sledovat Martina a S’Leni. Jejich vlákna se od sebe na chvíli rozešla, když se připravovali na misi. Pak se opět shledala na divošském křižníku, který právě opouštěl soustavy Omega.
Rozhodl se tedy dál sledovat jejich cestu do soustav SCO. Pašeráckou lodí za nepřátelské linie? Podivil se. Dobrý způsob, ale teď na to nemám čas. Konečně tedy věděl, co to je za planetu.
Už tam jednou byl. A na krátký pobyt v tamním vězení neměl zrovna nejlepší vzpomínky. Popravdě to bylo to nejhorší, na co si pamatoval. I když mu Garen trochu osvěžil paměť, byla jeho malá exkurze do podzemí Centrálního města procházkou růžovým sadem.
Zato na setkání s Ní, nikdy nezapomenu, otřásl se Nik. A na tu bolest, co mi při tom s takovým potěšením způsobila, už vůbec ne.
Z velmistrova líčení celé události ale dobře věděl, že teď už žádná Ona není. Navíc si byl jistý svými schopnostmi, které za poslední rok natolik vzrostly, že už by na Ni stačil.
Když tedy jeho stíhačka vypadla z hyperprostoru kdesi uprostřed roztroušených soustav SCO, zadal nový kurz k planetě, kde vězní jeho kamarády. Stíhačka překonala ten malý kousek během několika sekund.
Nik si žádné starosti s protiletadlovou obranou nedělal a spustil se rovnou do atmosféry planety. Doufal, že maskovací program jeho lodě se s nepřátelskými senzory nějak vypořádá.
Aby ještě víc znemožnil vystopování své lodi, vytvořil kolem ní shluk hustých bouřkových mraků. Když přistál, krátce se ubezpečil, že o jeho přítomnosti nikdo neví.
Pak se napojil na místní Sílu a nechal se vést zdejšími lesy. Mířil k nedaleké odbojářské základně. Na planetu SCO se snášel temný soumrak.
Když se konečně dostal k povstalcům, byla už tma. Jejich základna se nacházela na úbočí vysokého kopce, který ze všech stran obklopoval jen těžko prostupný les. Nik sledoval proti proudu malý potůček, který u hory pramenil.
Svou přítomnost před povstalci neskrýval, takže ho brzy obklopila skupinka rebelů. Jejich velitel už o přítomnosti rytířů Síly na SCO něco věděl, takže souhlasil, že ho zavede k jejich nejvyšší velitelce.
Ozbrojenci ho tedy provedli svým táborem a zastavili se před silně opevněným bunkrem uprostřed ležení. Většina jeho doprovodu zde zůstala. Dovnitř spolu s Nikem vstoupil jen velitel a jeho zástupce.
Uvnitř bunkru panovalo šero. Kromě svítícího hologramu uprostřed, byly všechny ostatní světelné panely zhasnuté. Okolo hogramu stálo několik vysoce postavených odbojářů. Nika upoutala žena, která byla otočená tváří k němu.
Její drsné rysy a uctivý odstup ostatních, naznačoval, že to bude nejspíš nejvyšší velitelka. Nikovi přišla její ostře řezaná tvář s dlouhými tmavými vlasy nějak povědomá. Tu jsem určitě někde viděl, proletělo mu hlavou.
Žena si všimla jeho přítomnosti v místnosti a zvedla k němu hlavu. Tím dovolila chabému svitu hologramu, aby ji ozářil naplno. V tom to Nikovi došlo. Aha, to je ta žena, kterou s sebou přivedl velmistr do síla rytířů Síly v Omeze.
Byla to přesně ta žena, kterou viděl ve velmistrových vzpomínkách, když se napojil na jeho vlákno v poli Síly. Snad mi pomůže!
Velitel oddílu, který ho sem dovedl, s ženou prohodil několik rychlých slov. Mluvili místním nářečím. Z jejich odrazu v okolní Síle Nik vytušil, že jí vysvětluje, kdo Nik je.
Žena chvíli přemýšlela a pak veliteli pokynula, aby odešel. Muž ji beze slova poslechl a odvedl s sebou i svého zástupce. Velitelka Nikovi naznačila, aby přistoupil blíž ke světlu. Pak si ho dlouho a důkladně prohlížela.
Nik si všimnul napjatých pohledů ostatních velitelů, kteří dosud stáli v místnosti. Začínalo ho to znervózňovat.
„Nuže, co mi neseš?“ přerušila konečně velitelka ticho. Nikovi se ulevilo. Její hlas byl přívětivý a melodický.
Nik se mírně poklonil a začal jí důkladně vysvětlovat, celou situaci. Řekl jí vše, co se mu ze Síly podařilo zjistit.
„Proto jsem vás tedy přišel požádat, abyste svým útokem na hlavní město odvedli protivníkovu pozornost a já tak mohl pomoct svým uvězněným přátelům.“ Nik vyčkával. Věděl, že na okolní odbojáře jeho řeč zapůsobila.
Nedovolil si ale použít Sílu, i když by to tak bylo snazší. Chtěl mít kolem sebe myslící lidi a ne bezduchou zmanipulovanou masu. Navíc si byl také skoro jistý, že se odbojářské velitelce jeho návrh agresivního postupu velmi zamlouvá.
„Dobrá tedy,“ řekla žena se širokým úsměvem, „pomůžeme ti vysvobodit tvé přátele, budeš nás ale muset ochránit před útoky Temných rytířů, kteří tady jistě stále jsou.“
„To by neměl být problém,“ řekl Nik čtverácky. „Rád se o ně osobně postarám…“
( – - – )
Oba rytíři už nějakou dobu čekali ve své stíhačce připravení kdykoli odletět. Luboš bez přestání sledoval malou červenou tečku na monitoru svého počítače. Několik posledních zpráv ze sondy znělo jasně.
Regent stále ještě neopustil Alfu-Tercii. No tak, pohni se, povzbuzoval Luboš tečku na obrazovce. Do dalšího signálu zbývalo už jen pár vteřin.
Risa zatím v klidu meditovala na druhém sedadle. Snažila si trochu pročistit hlavu a uklidnit se. Její rozjímání však přerušil Lubošův radostný výkřik.
„Konečně se pohnul,“ oznámil Luba vesele.
„Kde je?“ zeptala se Risa, která se právě vzdala naděje na další meditování.
„Někde v hyperprostoru,“ odpověděl Luboš. „Musíme počkat na další zprávu, kvůli kurzu.“
Risa souhlasně zamručela a ponořila se znovu do svého podvědomí. Luboš se pohodlně rozvalil na pilotním křesle a zadumaně vyčkával.
Pozoroval palubní desku a ještě jednou se ubezpečil, že je s lodí všechno v pořádku. Síla mu říkala, že Risa už zas medituje, takže ji nechtěl rušit. Rozhlížel se tedy po okolním hangáru. Nic zvláštního, pomyslel si.
Vypadalo to tu skoro stejně jako v každém jiném hvězdném přístavu. Stěny z masivního kovu a odolných plastů. Hangár nebyl příliš vysoký. Nad sebe by se sem vešly jen dvě stíhačky. Větší lodě musely čekat venku.
Jejich stíhačka stála v jedné z několika úhledně uspořádaných řad, které se táhly celým hangárem. Na vzduchotěsné dveře, kterými sem přišli nebylo vidět. Obrovská hlavní vrata však nešlo přehlédnout.
Jako v jiných přístavech i tenhle hangár oddělovala od volného vesmíru dvoje vrata. Vytvářela se tak jakási přestupová komora. Nebylo tak potřeba vypouštět kvůli každé stíhačce vzduch z celého hangáru.
Luba se konečně dočkal dalšího signálu ze sondy. Jemně tedy zvedl stíhačku nad ostatní a proletěl až do přečerpávací komory. Prostor kolem něj se vzduchotěsně uzavřel a mohutné pumpy začaly vyčerpávat všechen vzduch.
Pak se otevřely hlavní vrata a před ním se objevila Alfa-Tercie v celé své kráse. Modré oceány, zelené pevniny, černá asfaltová poušť, jasně bílá polární čepička. Nad tím vším vířily mraky.
Luboš věnoval ještě jeden krátký pohled své rodné planetě, která se majestáně vznášela pod lodí. Pak už jen vymanévroval s lodí pryč ze soustavy. Zadal kurz, který mu udala sonda, a nechal se vtáhnout do hyperprostoru. Když stíhačka přešla na nadsvětelnou rychlost, staly se z hvězd bílé šmouhy.
Tak, kam letíš, Temný rytíři? Luboš si teď nemohl dovolit meditovat, protože musel sledovat údaje ze sondy. Až se regentova loď zastaví, bude mít ještě několik minut k cíli. Nebylo by však moudré vynořit se z hyperprostoru přímo vedle nepřítele.
Luboš sice věřil novému maskování stíhaček rytířů Síly, které získali od Divochů, ale nechtěl zbytečně riskovat. Temní rytíři jsou nebezpečí, vybavil si jednu vzpomínku na výcvik. Takže hlavně opatrně!
Po několika dlouhý hodinách strávených v kokpitu, konečně přišla ta správná zpráva: Regent zastavil.
Luba se podíval na obrazovku svého počítače. K místu, kde teď regent právě je, mu zbývalo už jen pět minut letu. Protáhnul se a vyslal krátkou vlnu Síly k Rise. Chtěl ji tím vytrhnout z meditace.
„Kde to jsme?“ zeptala se rozespale dívka na zadním sedadle.
„Někde mimo Galaxii,“ odpověděl Luboš. To, že byli tak daleko, ho znepokojovalo. Počítače jsou mimo dosah, pomyslel si, a vysílačku na lodi kvůli utajení použít nemůžeme.
Teď mu docela vadilo, že lodní vysílačky nemají takové zabezpečení, jako ty v počítačích. Snad nebudou problémy!
Zadal počítači, jak daleko od regenta má stíhačka zpomalit na normální rychlost. Na monitoru proběhlo odpočítávání a pak se ze šmouh vytvořily zase ty obvyklé tečky.
„Mám zapnout průzkum okolí?“ zeptala se Risa, které se teď už plně probudila.
„Můžeš,“ souhlasil Luboš, „aspoň o něco doplníme naše mapy.“
„Myslíš, že tady žádný rytíř ještě nebyl?“ podivila se Risa.
„To brzo zjistíme,“ odpověděl Luba.
„K datům v Akademii se ale nedostanu, takže nejspíš ne,“ dodal. Bývá zvykem, že když se nějaký rytíř Síly dostane do neprobádaného koutu vesmíru, vypustí tam přenosový satelit. Tím rozšíří stávající přenosovou síť rytířů Síly. Další vzpomínka na výcvik.
„Měls pravdu,“ přiznala Risa. „Na mapách to ještě není. Mám vypustit přenosový satelit?“
Luboš se na chvíli zamyslel. „Teď ne,“ rozhodl nakonec. „Vypustíme ho až na zpáteční cestě. Mohli by nás podle něj najít.“
„Dobře,“ přikývla Risa, „Zaměřila jsem lambdánskou fregatu na oběžné dráze támhle té planety,“ řekla Risa, „označila jsem je.“ V té chvíli se na krytu kokpitu objevily dva červené čtverečky.
„Dík,“ řekl Luba, „funguje maskovací zařízení správně?“
„Jo,“ kývla Risa.
„Tak jdem blíž!“ s těmi slovy k sobě Luboš přitáhl řídící páku a otočil stroj čelem ke vzdálené planetě.
Zatím to byla jen taková nejasná červeně orámovaná tečka. Jak se přibližovala, nabývala postupně kulovitého tvaru a zvětšovala se.
„Mohla bys udělat sken?“ požádal Luba Risu.
„Jasně,“ souhlasila dívka. Něco naťukala do svého počítače a pak sledovala prodlužující se proužek na obrazovce.
„Pustá ledová planeta střední velikosti… dýchatelná atmosféra… žádné známky života ani civilizace. Ale zatím jsme ještě moc daleko,“ přetlumočila Risa výsledky pátrání.
„No, to je to nejlepší, co nás mohlo potkat,“ shrnul Luba ironicky, „tam bude určitě hodně míst, kam se budeme moct schovat, aby nás nenašly jejich senzory!“
( – - – )
Ocitli se v obrovské místnosti plné bojových vznášedel. Různě rozestavěné přenosné světelné panely jen stěží osvětlovaly některé kouty. Místy byla tma. Nik překvapivě sledoval tuhle hru světla, tmy a stínů.
Něco mu připomínala. Procházeli kolem vznášedel. Všechna už byla obsazená. Jejich posádky se zjevně těšily do boje. Nikovi se sice úplně nezamlouvalo, že do toho musel zatáhnout i místní odboj, ale byla to nejlepší cesta.
Mohl tam jít úplně sám, ale to bylo i pro něj hodně nebezpečné. Navíc si nebyl jistý, jestli by některý z vojáků nezkusil zabít rukojmí dřív. Takhle budou mít jiné starosti, pomyslel si.
Teď už stáli před velitelským vznášedlem. Když se Nik rozhlížel po té armádě odbojářů, odhodlaných a tvrdých, bylo mu jasné, že SCO má namále.
Naskočili do vznášedla. Nika překvapilo, kolik počítačů a jiné techniky se tam odbojářům podařilo nacpat. Věděl, že velitelka bude celou bitvu kontrolovat právě odsud. A já si zatím udělám takový malý výlet… napadlo ho.
Žena se posadila na sedadlo obklopené několika dotekovými monitory. Hned začala vydávat rozkazy. Mluvila místním nářečím, takže jí Nik nerozuměl.
Když se dalo vznášedlo do pohybu, málem by spadnul. Díky Síle o tom však věděl dopředu, takže se stačil chytit madla za sebou. Velitelka se na něj podívala a ukázala na jedno prázdné sedadlo.
Nik k němu tedy doklopýtal a posadil se. Zajímalo by mě, kudy to vůbec jedeme, pomyslel si trochu pobouřeně, když se celé vozidlo několikrát podezřele zakymácelo a pak se prudce vrhlo kamsi dolů.
Musel se křečovitě držet, aby nespadl. Podle toho, jak sebou vznášedlo házelo, jeli dost rychle. Rozhlédl se po odbojářích, ale ti už nejspíš byli na podobný styl jízdy zvyklí. Když zas chvíli jeli po rovině, podařilo se mu najít pásy a připoutat se.
„Jak dlouho pojedeme?“ oslovil velitelku.
„Do půl hodiny jsme tam,“ odpověděla žena, zatímco co se dál věnovala monitorům před sebou. „Necítíš někde blízko Temné rytíře?“
Nik nic necítil, ale pro jistotu se napojil na pole Síly a prohlédl si vývojová vlákna. „Ne zatím o nás nevědí. Dokud nezaútočíte, nic nezjistí.“
Žena přikývla, že ho slyšela.
Mladý rytíř Síly už nic neříkal. Vytáhl z pouzdra svůj meč a překontroloval ho. Dneska ho budu potřebovat, nesmí mě zklamat, uvažoval.
Po nějaké době zběsilé jízdy vznášedlo prudce zastavilo. Mezi veliteli projela vlna vzrušení a očekávání. Na obrazovkách bylo vidět zdejší hlavní město z několika možných úhlů. Byla dosud hluboká noc, takže to vlastně byla směs pestrobarevných světel.
Nikovi se rozbušilo srdce. Na chvilku se mu vybavily děsivé vzpomínky. Červený meč pálící jeho tělo a děsivá bolest, která se šířila z rány na boku.
Ona byla už rok mrtvá, ale přesto ji teď cítil ve zdejší Síle. Zhluboka se nadechl a rychle zaplašil podobné vzpomínky. Musím se soustředit na přítomnost, napomenul se. Rozhodující okamžik se blížil.
Velitelka cosi řekla do vysílačky a některé kamery se začaly pohybovat. Současně se na několika obrazovkách začaly míhat oranžové výboje energie. Po chvíli se k nim přidaly i fialové, které letěly proti nim.
Bitva vypukla. Nik sledoval tu bouři barev, která trhala dosavadní temnotu. K barevným paprskům se přidaly i výbuchy ve městě. Fialové paprsky byly zjevně v menšině a ustupovaly.
Odbojáři ve voze zatím do vysílaček křičeli rozkazy. Hlavní velitelka sledovala monitory a spokojeně se při tom usmívala.
„Cesta je volná,“ řekla Nikovi. „Venku čeká rychlé vznášedlo. Doveze tě, kam až to půjde. Postarej se o Temné rytíře, my se postaráme o vojáky.“
Nik kývnul. Zvedl se ze sedadla a přetáhl si kápi přes hlavu.
„Hodně štěstí,“ řekla ještě velitelka, než Nik vyskočil z vozidla do černé tmy…
3. Ledová past
Ani utišující moc svatyně ho nedokázala uklidnit. Během několika málo hodin se všechno docela zvrtlo. Nejdřív zmizel Nik, pomyslel si velmistr. A teď dokonce i Martin a S’Leni! Zprávy o jejich zajetí dorazily před chvílí.
Spolu s cechmistrem se do soustav SCO vrátili i Temní rytíři. A já to nezjistil dřív, než bylo pozdě! vyčítal si velmistr. Zlo i tentokrát vsadilo na překvapivý útok. Všichni si mysleli, že už je na pokraji sil, ale Temný vévoda znovu udeřil.
A teď nejspíš chystá další postup, přemýšlel velmistr. Situace se vyjela špatně. Několik partizánských skupin už bylo zlomeno. Bez rytířů Síly neměli proti rytířům Temna skoro vůbec žádnou šanci.
Jestli se odboj rozpadne, uvažoval, prodlouží to válku aspoň o další rok. Velmistr věděl, že síly Aliance a Divochů ještě nejsou na další útok připravené.
Než bude invazní flotila pohromadě, uplyne ještě jeden dlouhý týden. Odboj na SCO ale tak dlouho nejspíš nevydrží. A invaze bez podpory odboje Alianci a Divochy ještě víc vyčerpá, kalkuloval velmistr.
Bylo mu jasné, že pozice Dobra není zas až tak silná, jak si většina ostatních myslí. Nebýt Nika zbylo by z rytířů Síly jen několik osamělých bojovníků. A bez Divochů by už na troskách Aliance vlála temná zástava Zla.
Temný vévoda rozpoutal po neúspěchu v soustavě Éta nelítostnou štvanici proti rytířům Síly. Zaplatil tisíce nájemných vrahů a vyslal stovky Temných rytířů a nespočet vojáků, kteří znají umění Síly.
Kromě soustavy Ró a Omega nebyli rytíři Síly nikde v bezpečí. Velmistr ztratil mnoho mladých rytířů ale i hodně zkušených mistrů. I Zlo mělo ztráty, vzpomínal velmistr, ale zdálo se, že jich je v temnotě mnohem víc než nás.
Rytíř, který někde před lidmi aktivoval svůj meč, jako by si říkal o popravu. Rytíři Síly se tedy museli stáhnout. A Zlo se radovalo.
Po několika měsících schovávání, se příliv Zla o něco oslabil. A ještě včera být rytířem Síly už nebylo tak nebezpečné, jako předtím. Právě proto se velmistr bál, že Zlo obnovilo svůj teror.
To byly důvody velmistrova rozrušení. Rozhodně se necítil rozčílený. Přesto se mu ale nedařilo docela uklidnit. Potřeboval bych Nika tady, uvažoval. Nemám nikoho jiného, komu bych mohl svěřit tak důležitý úkol.
Velmistr se rozhodl, že musí Martina a S’Leni ze zajetí vysvobodit. A podle jeho úvah byl Nik jeden z mála, který měl šanci na úspěch. Kde ho ale mám hledat?
Když velmistr potřeboval najít nějakého zatoulaného rytíře, prostě se napojil na Sílu a našel jeho stopu. U mistrů to bylo složitější, protože ti dokázali svou přítomnost lépe skrývat. Na Nika však velmistr nestačil.
Už krátce po Ariho smrti, měl velmistr občas problémy Nika najít. Teď však jeho vlákno našel, jen když to Nik chtěl.
Velmistr se tedy ponořil do pole Síly. Pátral po Nikových stopách. Něco málo našel, ale byly to jen zlomky. Nikovo vlákno vždy odněkud vyskočilo a po chvíli zase zmizelo. Poslední stopa, kterou velmistr našel, bylo Nikovo ubezpečení, že je v pořádku.
Tentokrát ale v těch slovech zaslechl i cosi skrytého, co mu až dosud unikalo. Znovu si poslechl ta slova. Jsem v pořádku, velmistře. A pak se tichým hlasem ozvalo: Letím do Asfaltové země.
Musel to být Nikův vzkaz pro případ, že by ho někdo nutně sháněl. Velmistr se usmál a opustil pole Síly.
Ze svatyně už velmistr skoro vyběhl. Zamířil do výtahu a spustil se až na dno dómu, kde stály stíhačky. Popaměti došel k té svojí. Chvíli postál u jejího boku a prohlížel si její lesklý povrch. Už to bylo dlouho, co v ní letěl naposledy.
Když mu z mysli vyprchaly poslední zbytky nostalgie, ladně se vyhoupl do kokpitu a zapnul motory. Při prvním doteku řídící páky, se mu vybavilo, jak stroj ovládat. Naposledy se ujistil, že je všechno v pořádku, a pak odstartoval.
Proletěl atmosférou a ohlédl se za zelenou planetou, která se za ním zmenšovala. Jakmile se dostatečně vzdálil, nastavil kurz a stíhačka přešla na hyperrychlost.
Cesta do soustavy Alfa trvala dlouho, ale velmistr ji skoro celou strávil ponořen do hluboké meditace. Když se docela probral, viděl už před sebou malou modrou planetu, cíl své cesty. Spojil se s řídícím centrem v Asfaltové zemi a požádal o přijetí.
Pak stočil stroj do mraků a o něco později už přistával v Královském městě na šedou mramorovou přistávací plochu. Po klimatizovaném vzduchu ve stíhačce, bylo pouštní horko docela šok, ale velmistr se s tím snadno vyrovnal.
Uvnitř královského paláce už bylo příjemně. Jeden strážný ho dovedl ke králi. Setkali se v prostorném přijímacím sále, ale velmistr si ho příliš důkladně neprohlížel.
Král Asfaltové země byl sice překvapený, že tu vidí samotného velmistra, ale už si pomalu začal zvykat, že sem přilétají rytíři Síly odpočívat. Když však velmistr přistoupil blíž, král poznal, že tu bude z jiného důvodu než Nik.
Velmistr se krátce uklonil a počkal, až král promluví.
„Smím znát důvod, proč velmistr Síly přilétá do Asfaltové země?“ zeptal se král zdvořile.
Velmistr se usmál a odpověděl: „Hledám Nika, potřeboval bych s ním nutně mluvit.“
Aha, proto je tak rozrušený, napadlo krále. „Obávám se, že už tu není,“ omluvil se král.
„Není?“ zvednul velmistr překvapeně obočí.
„Ano,“ přitakal král, „odletěl. Dnes ráno. Říkal, že musí něco důležitého vyřídit a pak zmizel.“
„Kam letěl, to neříkal?“ zeptal se velmistr zklamaně.
„Ne,“ odpověděl král.
( – - – )
Obklopovala ho zlověstná temnota, kterou jen chvílemi přerušovaly vzdálené záblesky paprsků. Brzy po útoku město zhaslo. Obránci tak chtěli zmást útočníky, ale nakonec tak zmátli i sami sebe.
Nik nechal rychlé vznášedlo daleko za sebou. Jestli vše půjde dobře, počkají tam na něj. Když ne, snad se zvládne stáhnout. Ale rozhodně to neudělá dřív, než zajatce najde.
Zatím se nemusel bát Temných rytířů. Svedl je na falešnou stopu. Odhadoval, že má tak nejvýš hodinu, než na to přijdou.
Kráčel tiše a opatrně se plížil kolem plastových zdí domů. Nepřátelům se zatím snažil vyhýbat. Teď se ještě nesmím prozradit, myslel si. Cestu k vězení mu ukazovala Síla. Už tam sice jednou byl, ale moc si z toho nepamatoval.
Bylo mu tehdy dost špatně. Po šrámu od krystalového meče, mu ještě teď na břiše svítila malá jizva. Zdravotníkům se jí nepodařilo zcela vyhladit. On by se ji sice dokázal zbavit pomocí Síly během okamžiku, ale přesto to neudělal.
Ta jizva mu totiž něco připomínala. Říkala mu, že už není jen obyčejný bezmocný chlapec, ale rytíř Síly. Byl na ten kousek zkrabatělé kůže hrdý.
To, že se blížil stále hlouběji do srdce města, mu prozrazoval větší ruch, který kolem sebe zaznamenával. Stále ještě neaktivoval svůj meč. Držel ho sice připravený v ruce, kdyby ho náhodou potřeboval, ale plánoval, že se bez něj venku obejde.
Zastavil se na nároží. Opřel se o chladnou kovovou zeď a počkal, až se ustrašený voják na hlídce otočí zády. Pak krátce vykoukl. Brána vězení se tyčila ve tmě jen pár skoků od místa, kde stál. Jeden osamocený voják přecházel mezi strážnicí a nárožím.
Jinak to vypadalo, že tu už nikdo další není. Síla však Nikovi ukázala malou skupinku vojáků, kteří se krčili ve strážnici. Jak se dostanu dovnitř? ptal se sám sebe. Přece tam nepůjdu hlavním vchodem?
Znovu si vybavil celý potemnělý prostor. Jediný zapnutý světelný panel ozařoval vstupní bránu. Přesto však několik slabých paprsků světla doletělo k nedalekému ústí větrací šachty. Počkal, až bude voják daleko od něj a pak rychle přeběhl otevřený prostor.
Tam bych se měl vejít, říkal si při pohledu na čtvercový otvor. Pomocí Síly si otevřel cestu. S alarmem si žádné starosti nedělal. Pak však spatřil ostré čepele vrtule, která dovnitř hnala venkovní vzduch.
Začíná to být zajímavé, blesklo mu hlavou. Kdyby použil krystalový meč, někdo by si ho určitě všimnul. A skrz tu vrtuli by se neprotáhl, ani kdyby se netočila.
Potom ho ale napadlo, jak to vyřešit. Nejdřív zastavil rotující listy s použitím Síly. Teď už to nevypadá tak hrozivě, napadlo ho. Pak už jen shromáždil trochu Síly a celou vrtuli vytrhl. Udělal to bez jediného rušivého zvuku.
Rozhlédl se, jestli je všechno v pořádku a pak se spustil dovnitř. Stísněný prostor šachty v něm vyvolával děsivé pocity. Znovu se mu vybavilo, jak tehdy padal únikovým východem z fregaty letící vysoko v atmosféře.
Rozhodl se, že si svých vzpomínek nebude všímat, a tím je umlčel. Zatímco se pomalu plazil kamsi dolů, snažil se najít Martina a S’Leni. Tam dole už totiž tušil potíže. Musel si tedy pospíšit.
Hned, jak vyskočil ze vzduchové šachty, spatřil jen kousek od sebe překvapeného vojáka. Nechápal, jak to že o něm nevěděl. Srazil ho k zemi výbojem Síly a pak ho uklidil z hlavní chodby.
Rozběhl se směrem k uvězněným rytířům. Pohyboval se po šedých chodbách, jako by to tu znal odmalička. Několika dalším vojákům se mu podařilo vyhnout. Pár jich však musel zabít. Konečně se dostal k výtahu.
Než výtah dorazil, trochu si vydechl. Voják, který na Nika z kabiny překvapeně hleděl, se ani nezmohl na odpor.
Stiskl tlačítko nejnižšího podlaží. Kabina začala klesat. Na číselníku se načítaly číslice. Nik začínal být nervózní. Už delší dobu ho znepokojoval vývoj bitvy. Síla mu říkala, že se postup odbojářů zastavil.
Doufal, že se stihne dostat z vězení dřív, než ho Temní rytíři objeví. Už mu moc času nezbývalo. Patro, kde drželi rytíře se blížilo. Nik ucítil nebezpečí. Aktivoval tedy svůj meč a připravil se na útok.
Výtah zastavil a dveře kabiny se otevřely. Nacházel se teď přímo uprostřed stanoviště dozorců. Několik vojáků se už zřejmě vzpamatovalo z počátečního šoku, protože k němu dorazila první dávka fialových paprsků.
Nik se z výtahu doslova vyřítil. Zcela se napojil na Sílu, takže se jeho reflexy neuvěřitelně zrychlily. S dozorci se vypořádal docela rychle, ale jeden z nich přesto stačil spustit alarm. Musím sebou hodit! nakázal si při prvním zakvílení sirény.
Teď pocítil přítomnost zajatých rytířů. Naštěstí jsou v pořádku, řekla mu Síla. Rozběhl se tedy k nim. Cestou narazil ještě na pár vojáků, ale ani ti ho dlouho nezdrželi.
Zastavil se před Martinovou celou. Než by se zdržoval s hledáním kódu, rozpáral ocelové dveře svým mečem. Pak přerušil i přívody energie k silovému poli za dveřmi. Zhasnul meč a vstoupil dovnitř.
„Nazdar, Martine,“ spustil, hned jak chlapce uviděl. Martin seděl v rohu, ale hned, jak Nika spatřil, vyskočil. Tvářil se trochu překvapeně.
„Co tady děláš?“ zeptal se.
„Přece si nemyslíš, že vás tady nechám popravit,“ ušklíbl se Nik. „Nevyšlo mi to ale zas tak hladce, takže si musíme pospíšit.“
„Fajn, doufám jenom, žes nezapomněl na S’Leni,“ usmál se Martin, když vycházeli z cely.
„To víš, že ne, je v cele na konci chodby,“ uklidnil ho Nik.
Společně pak vysvobodili i S’Leni. Nik i tentokrát otevřel dveře svým mečem.
„To vám to trvalo,“ procedila S’Leni, když je spatřila. V jejím hlase i v okolní Síle však bylo znát, že to nemyslí vážně.
„No, to víš, musel jsem si to nejdřív důkladně naplánovat,“ zasmál se Nik.
„Řekla bych, že máme společnost,“ upozornila je S’Leni na blížící se dozorce.
Sprška výbojů energie osmahla plastokovové zdi chodby a pár se jich taky odrazilo od Nikova meče. O chvíli později už všichni stáli ve výtahu. Martin a S’Leni svírali v rukou výbojové pušky, které vzali dozorcům.
Nik je k tomu musel přesvědčovat, protože se jim ty nedokonalé zbraně moc nezamlouvaly.
( – - – )
Ledová planeta už zakrývala skoro celou část prostoru viditelného z kokpitu. Kromě takřka zamrzlých oceánů nic jiného nepřerušovalo různé odstíny bílého sněhu. Luboš zatím nerozeznal sebemenší náznaky mraků.
Lambdánská fregata zmizela před pár minutami za planetou. Zdálo se, že si jich nikdo nevšiml. Luboš přitáhl páku trochu k sobě, aby stíhačku vyrovnal. Bedlivě sledoval všechny přístroje, aby včas zaregistroval případné varování.
„Tam snad nemůže nic žít,“ poznamenal Luba při pohledu na obrovskou ledovou kouli.
„Senzory ukazují rozvinutý život pod mořskou hladinou,“ odpověděla Risa. „Ale jinak pusto. Tedy až na místo, kde by měl být regent.“
„No dobře,“ zamyslel se Luba. „Jak to tam dole vypadá?“
„Jenom zmrzlý sníh,“ odpověděla dívka. „Je tam pěkná zima, ale termopláště by to měly zvládnout, jestli chceš jít ven…“
„Nic lepšího mě nenapadlo,“ opáčil Luboš. „CGS chce důkazy a to, co nám říká Síla jim nestačí…“
„Ještě před rokem by jim to stačilo,“ poznamenala Risa pochmurně.
„Taky si myslím,“ kývnul pilotující chlapec. „Doufám ale, že budou spokojení s dálkovou nahrávkou rozhovoru, protože blíž se mi rozhodně nechce.“
„Velmistr říkal, že nemáme riskovat,“ souhlasila Risa.
„Já vím,“ uznal Luboš, „ale potřebujeme přímé důkazy.“
„Tak jo, ale pak hned padáme,“ odpověděla dívka.
„Dobře, letím dolů. Musíme se přiblížit opatrně,“ řekl Luba. Přidal rychlost a postupně stíhačku přiblížil k povrchu planety. Dál pokračoval velmi nízko. Pod letící stíhačkou ubíhala zasněžená pustina.
„Zapni, prosím, skenery,“ požádal Luboš dívku.
„Jasně,“ odpověděla Risa.
Bílou pevninu vystřídalo tmavé moře. Okrajový led zmizel až poměrně daleko od břehů. Tmavý oceán pod nimi líně pulzoval. V dálce před stíhačkou se zase objevila nová pevnina. Bílé pláně přecházely už na pobřeží ve vysoké hory.
„Je to vůbec voda?“ zeptal se Luboš, při pohledu na tmavou masu.
„Ne,“ odpověděla Risa, „má to úplně jiné složení, ale je to kapalina.“
„Já si říkal, že to vypadá nějak divně,“ přikývnul Luba.
Úzké moře opět vystřídal pás pobřežního ledu. Hory se zvedaly do neuvěřitelné výše. Místy byly strmé, takže se na nich sníh neudržel a jeho bělostnou pokrývkou pronikla tmavší skála. Jasné nebe nepokrýval jediný mráček.
„Signál ze sondy říká, že by regent měl být někde v těch horách,“ oznámil Luboš. „Zkus je důkladně naskenovat.“
„Vypadá to, jako kdyby tam byla nějaká základna,“ odpověděla Risa, „Vyznačím ti to.“
Na skle kokpitu se ukázal červený čtvereček.
„Nic tam nevidím,“ řekl Luboš.
„Vchod je až za tím kopcem,“ usmála se Risa.
„Hlídá to tam někdo?“ zeptal se Luba.
„Hm, počkej,“ Risa zatím něco naťukala na počítači, „ne. To je divný, co?“
„Vůbec se mi to nelíbí,“ zamyslel se Luboš. „Pronikne tam odposlouchávací paprsek “z venku?“
„Ne,“ zavrtěla Risa hlavou. „Ta hornina skoro všechno odráží. I skeny jsou dost nejasné.“
„Tak to vypadá, že budeme muset vlízt až dovnitř,“ řekl Luboš naštvaně.
Risa mlčela.
Stíhačka právě přeletěla kopec, takže s ní Luba začal přistávat. Běžící motory vířily sníh a za stíhačkou se tak táhla bílá rozvířená stopa. Luboš dlouho vybíral vhodné místo pro přistání, aby stíhačku nebylo od vchodu do podzemí vidět.
Konečně s ní přistál v proláklině mezi skalami. Zapnul parkovací maskování a pak vypnul motory.
„Jseš připravená?“ zeptal se Risy, jen co si na hlavu narazil kápi.
„Jo,“ odpověděla dívka.
„Tak fajn,“ s těmi slovy se Luba dotknul jednoho tlačítka před sebou a kryt kokpitu se odklopil. Do vnitř se nahrnula masa mrazivého vzduchu. Termopláště zaregistrovaly změnu teploty a tak začaly rytíře hřát.
Pak oba vyskočili na tvrdý sníh. Kokpit stíhačky se uzavřel. Oba rytíři se stáhli hlouběji do svých termoplášťů. Sníh byl od silných mrazů přemrzlý, přesto ale za sebou dvojice zanechávala stopy.
Luboš je však zpětně stíral pomocí Síly, takže po pár krocích nebylo nic znát. Také stíhačka už z několika metrů dokonale splývala s okolním terénem.
„Musíme přidat,“ prohodil Luboš krátce. Snažil se moc neotvírat pusu, aby zbytečně neplýtval tělesným teplem. „fregata se přiblíží k téhle straně planety za deset minut.“
Dívka radši ani nemluvila a jen přikývla.
Během pěti minut však už stáli u vchodu do podzemního komplexu. Luba si trochu pohrál se zdejší Sílou a dveře se před nimi otevřely. Vešli tedy dovnitř.
Prostor, který je obklopil na oba působil velmi stísněně. Nízkou chodbu vytesanou nejspíš už hodně dávno přímo do skály neosvětloval jediný světelný panel.
Stručně řečeno tu byla naprostá tma. Okolní vzduch prosycoval vlhký zápach zatuchliny a nebylo tu ani nijak zvlášť teplo.
Navíc okolní Síla vířila dosti temnými odstíny. Celé jako by to tu prosycovala nenávist a Zlo. Zdálo se, že to všechno vychází odněkud zevnitř.
„Brr,“ otřásl se Luboš, „vůbec se mi to tady nelíbí.“
„Mně se to tu taky zrovna nezamlouvá,“ řekla Risa přiškrceným hlasem.
Luboš potmě nahmatal kapsu a vytáhl z ní počítač. Sotva odklopil monitor, okolní temnota trochu zřídla. Luba chvíli s počítačem něco dělal a pak nespokojeně promluvil:
„Eště sme moc daleko.“
„Tak dem blíž,“ rezignovala Risa, „když už jsme tady. Navíc než zmizí fregata z dosahu stejně odsud nemůžeme.“
Tápavě tedy vykročili dál do hloubi ponurého podzemí. Jak kráčeli dál, Síla temněla a chlad nabýval na intenzitě. Z každého temného koutu, jako by koukalo Zlo.
„Něco mám,“ promluvil konečně Luboš. Jeho hlas zněl radostněji. „Je to nejasné, ale když to pak vyčistíme, určitě zjistíme, o co jim šlo.“
„Fajn,“ kývla Risa. „Dál se mi vážně nechce.“
Několik dlouhých chvil tedy stáli v tiché temnotě, kterou občas přerušovalo zašumění z počítače. Hlasům opravdu nebylo vůbec rozumět, ale oba věděli, že to pak počítač rozšifruje.
Najednou okolní Síla zavířila obzvlášť temně. V obou rytířích to hrklo. Pak ucítili nesmírný chlad, ještě silnější, než je obklopoval dosud. Tma jako by nabyla ještě víc černější barvu. K rytířům se blížilo Zlo.
„Řekla bych, že je nejvyšší čas zmizet!“ přerušila děsivé ticho Risa.
„Taky se mi zdá,“ odpověděl Luba. Oba se rychle otočili. Vykročili zpátky, ale Zlo za nimi se stále víc přibližovalo. Zdálo se, že už je docela za nimi.
„To už odcházíte?“ zeptal se drsný mužský hlas. Sílou projela vlna Zla a nenávisti, která je oba srazila na kolena.
„Hm,“ zasmál se hlas škodolibě, „to už je lepší.“
Tmu teď ozářila světla dvou červených krystalových mečů. V jejich rudé záři spatřili rytíři dva muže oděné do černých hábitů. Přes hlavu sice měli kápě, ale do tváře jim vidět bylo. Jeden z nich byl určitě regent.
Luba i Risa aktivovali své meče. Modré světlo se střetlo s rudým. Než však rytíři stačili začít bojovat, silná vlna Temné Síly jim vytrhla meče z rukou…
4. Rozvrat mezi Cechy
Cestu ven si museli doslova prostřílet a prosekat. Nik měl dost práce, aby zbývající rytíře ochránil. Potřebovali bysme nějaké krystalové meče, pomyslel si při tom. Nik se snažil, co mohl, a také Martin se S’Leni kolem sebe zběsile stříleli.
Když tedy konečně prošli skrz budovu, ocitli se u vstupní brány. Nik ve dveřích prořízl díru mečem, protože se tu nechtěl zbytečně zdržovat. Temní rytíři už totiž šli po jeho stopě. Nezapojili se do bitvy, ale pronásledovali jeho.
Před vězením na něj ale čekalo překvapení. Vždyť tu přece byly stráže! podivil se, když se před ním otevřelo úplně prázdné prostranství.
„Něco se mi tu nezdá,“ varovali Martin a S’Leni skoro současně pomocí Síly.
Nik tedy pomalu vykročil do potemnělého města. Martin s S’Leni si připravili výbojové pušky a čekali, co se bude dít.
V dálce se míhaly barevné paprsky. Oranžové a fialové. Ač se to možná nezdálo, vládl ve městě velký ruch. Motory vznášedel vzdáleně duněly. Chvílemi se k nim přidaly i dozvuky explozí.
Nik nechal svůj meč úmyslně aktivovaný. Doufal, že se nějaký voják chytí a začne na něj střílet. Zdálo se však, že tu vůbec nikdo není. No co, asi všichni bojují, napadlo ho. Přesto zde ale cítil něco znepokojivého.
Najednou to ucítil i v Síle. ZLO! A taky že ano. Kolem Nika se objevilo asi deset temných postav. Zdálo se, že jsou ještě černější než tma. Neviděl jim do očí, ale i tak si dokázal vybavit jejich smrtonosný pohled.
„Pozor!“ uslyšel Martinův hlas v hlavě. Zřejmě si jich taky všimli.
„Držte se zpátky!“ přikázal kamarádům. „Já to s nimi vyřídím.“
Nik svá slova pro jistotu obalil značnou dávkou Síly a nechal je mladým rytířům znít nějakou dobu v hlavě. Nechtěl totiž, aby se jim něco stalo. S výbojovými puškami moc šancí nemají, pomyslel si. Byl si navíc skoro jistý, že ty rytíře zvládne sám.
Deset Temných rytířů zažehlo své krystalové meče. Prostor kolem Nika tak ozářilo rudé světlo plné nenávisti. Tváře Temných rytířů ukryté pod kápěmi tak dostaly zvláštní krvelačný výraz. Nik stále vyčkával.
Krystalový meč držel v pravé ruce, kterou měl stále volně svěšenou podél těla. Tak se ukažte, vybídl Temné rytíře, zároveň k nim vyslal vyzývavou vlnu Síly.
Nik zvolna pozvedl svůj meč do bojové pozice. Temní rytíři na to zřejmě čekali a hned se na něj vrhli. Nik se kolem sebe ohnal modrým mečem a pak vyskočil vysoko do vzduchu. Když dopadl na zem, stál několik metrů od překvapených Temných rytířů.
Zároveň zpozoroval, že jich ubylo. Přitáhl si pomocí Síly jeden krystalový meč. Pak stiskl aktivační tlačítko. Kovové tělo obalilo rudé silové pole, po kterém rychle projelo několik fialových záblesků. Pak ostří meče zmodralo.
Temní rytíři zatím stále působili odhodlaným dojmem. I tak ale bylo vidět, že to na ně zapůsobilo. Nikovi bylo jasné, jak je tahle malá ukázka jeho Síly vyděsila. Přesto se však rozběhli k dalšímu útoku.
Nik se také rozběhl. Pak se jejich meče střetly. Modré čepele narážely do červených. Všechno doprovázelo charakteristické syčení krystalových mečů. Nik nepřátele přeskakoval a obíhal. Zároveň odrážel jejich výpady a zasazoval jim smrtelné údery.
Když se k zemi skácel poslední Temný rytíř, Nik si zhluboka oddechl. Martin a S’Leni přiběhli k němu. Nik vypnul meče a zastrčil je za opasek.
„Jaks to dokázal?“ divila se S’Leni. Martin si jen nevěřícně prohlížel těla mrtvých rytířů Temna.
Nik pokrčil rameny. „Prostě jsem bojoval.“
Po těch slovech k sobě Nik přivolal dva krystalové meče. Aktivoval je a počkal, až zmodrají. Potom je zas vypnul a nabídl je kamarádům. Ti s radostí zahodili výbojové pušky a přijali nabízené meče.
S’Leni si zaujatě prohlížela meč, který dostala. „Padne dobře do ruky,“ poznamenala.
„Taky jsem si všimnul, že se jejich meče změnily,“ souhlasil Nik. „Dá se s nimi mnohem přesněji manipulovat.“
„Možná bysme měli vylepšit i ty naše,“ navrhl Martin.
„To není špatný nápad,“ uznala S’Leni, „řekneme o tom velmistrovi.“
„Hele, Niku,“ začal Marin, „co maj znamenat ty výbuchy a tak.“
„Potřeboval jsem nějak odlákat vojáky,“ začal vysvětlovat Nik, „tak jsem se dohodl s odbojem. Útočí na město. Asi byste jim měli pomoct.“
„Fajn,“ kývla S’Leni, „ráda se procvičím.“
„Ty nepůjdeš s náma?“ zeptal se Martin, i když v tu chvíli cítil, že Nik odpoví záporně.
„Musím se vrátit,“ odpověděl Nik. „velmistr mě hledá…“
( – - – )
Martin pozoroval Nikovu postavu mizící ve tmě. Jeho kamarád šel rychle a zdálo se, že si s nějakým nebezpečím neláme hlavu. Jeho šedý plášť brzy splynul s tmavou nocí.
Také Martina upoutal nový meč. Zadumaně si ho prohlížel, ale myslel při tom na Temné rytíře, kteří ho vyrobili. Ti, kterým meče ještě před chvíli patřili, tu teď leželi na studené ulici. Byli mrtví a jejich krev barvila černé pláště.
Zpoza kopců za městem začala probleskovat bílá záře. Nebe zesvětlalo, takže se proti němu ostře rýsovaly střechy městských budov. Koruny několika málo stromů také vystoupily z jednolité černi.
Slabý ranní vánek sem přivál vzdálenou ozvěnu mohutné exploze. Chvíli poté se jedna budova na opačném konci města sesula k zemi. Rytíři pocítili otřesy probíhající městem. Hluk narůstal.
Světlo mezitím zesílilo natolik, že mohli jasně rozeznat skoro každý předmět na prostranství před vězením. První sluneční paprsky pozlatily budovy a část náměstí.
Najednou se z přilehlých ulic vynořila skupinka nějakých ozbrojenců. Něco na sebe pokřikovali místním nářečím. Vypadalo to, že před něčím ustupují. Od hlavní jejich výbojových pušek odletovaly oranžové paprsky.
Zdálo se, že si rytířů na náměstí ještě nevšimli. Když už byli v půli cesty k nim, objevila se v dálce i druhá skupina ozbrojenců, která po těch prvních zuřivě střílela. Jejich paprsky byly fialové, jako ty vojáků z vězení.
Fialových bylo míň, ale pak si S’Leni všimla, že je mezi nimi také Temný rytíř. Jakmile si to uvědomila, tasila meč a rozběhla se k němu. Martin také okamžitě aktivoval svůj meč a vydal se za S’Leni.
Proběhli mezi řadami oranžových, kteří na ně překvapeně koukali. Pak si ale uvědomili, že jim jdou rytíři pomoct, a přešli z obrany do útoku.
„Ti oranžoví budou partyzáni,“ ozval se S’Leni v hlavě Martinův hlas.
Pak se obě skupiny střetly. Protože bylo vojáků SCO méně, byli rychle poraženi. Temný rytíř ale byl tvrdý oříšek. Byl aspoň o deset let starší a nad oběma rytíři měl navrch. Navíc se ho odbojáři báli, takže zápasu jenom přihlíželi.
S’Leni vyskočila do vzduchu a provedla první útok. Martin mezitím na Temného rytíře dorážel zespodu. Jejich protivník však odhalil S’Lenin úmysl dostat se za něj, a prudce uskočil bokem.
Červená čepel přitom Martina málem zasáhla. S’Leni zkusila unikajícího protivníka zasáhnout, ale její meč jen neškodně prosvištěl vzduchem.
Temný rytíř se dalším úskokem od rytířů Síly docela vzdálil. Zkusil tedy proti nim použít Sílu, ale narazil na tvrdý odpor. Mezitím k němu přiběhla S’Leni a zablokovala jeho výpad. Martin skočil za něj a seknul.
I jeho meč však narazil na protivníkovu čepel. Tentokrát ale sekla S’Leni. Temný rytíř už úder vykrýt nestačil, tak se aspoň pokusil uhnout. Moc se mu to ale nepovedlo, protože tak narazil na Martinův meč.
Chvíli potom ho trefila i S’Leni a Temný rytíř se zhroutil k zemi. Rytíři od něj ustoupili a usmáli se na odbojáře.
Jeden z odbojářů na ně cosi spustil místním nářečím. Jediné, co rytíři pochopili, bylo, že chce, aby šli za nimi. Odbojáři už vykročili dál po náměstí, takže se k nim rytíři přidali. Ani Martin ani S’Leni netušili, kam vlastně jdou.
Zdálo se jim však, že nepřátelský odpor postupně sílí. Nepotkali už sice žádné rytíře Temna, ale i vojáci SCO jim dali zabrat.
Když se probojovali dál, otevřel se jim pohled na vysokou budovu. Vlála na ní vlajka SCO a kolem se jen hemžily oddíly nepřátelských vojáků a obrněná vznášedla. Velitel odbojářů naznačil, aby se zastavili.
Pak vytáhl cosi jako kameru a opatrně nahrával dění kolem budovy. Martin si všiml, že i v několika jiných ulicích směřujících k veliké budově se usídlily další hloučky odbojářů.
Velitel zatím odněkud vytáhl holovysílač a kousek od něj se objevil hologram nějaké ženy. Martin v ní poznal ženu, která s nimi cestovala na SCO. Tentokrát spolu mluvili obecnou řečí, takže jim Martin a S’Leni rozuměli. Z jejich rozhovoru vyplynulo, že ta budova je cechmistrovo sídlo.
Cechmistr byl údajně vevnitř. Odbojáři zatím vyčkávali na další posily, teprve pak se chystali zaútočit. Partyzáni se pohodlně usadili schovaní za troskami nějaké budovy, které způli přehrazovaly silnici.
Martin opatrně přehlížel budoucí bojiště. Vypadalo to, že se k budově nedá dostat jinak, než pokračovat dál po silnici. Což bude znamenat velké ztráty.
Chvíli potom ale přiletělo několik odbojářských vznášedel. Kromě nich přiběhli i další partyzáni. Povstalců už byla přesila. Pak se zas objevil hologram té ženy a útok začal.
Odbojáři použili trosky jako barikády, za kterými se kryli, když ostřelovali nepřátele. Mezitím se pancéřová vznášedla dala do pohybu a smrtonosnou palbou kosila nepřátele. Vznášedla SCO explodovala jedno po druhém. Jejich hořící trosky pak rozsévaly mezi okolostojícími děsivou smrt.
Chvíli potom se do útoku rozběhla i pěchota. Oba rytíři běželi v první linii a svými meči odráželi fialové paprsky nepřátel. Odpor se pozvolna hroutil.
Vojáci SCO se stáhli do budovy, ale povstalci brzo pronikli i tam. Uvnitř budovy se rozpoutal zuřivý boj. Bylo znát, že vojáci jsou odhodlaní bránit cechmistra za každou cenu. Budova mohla mít odhadem tak dvě stě pater, takže ji bude těžké dobýt.
Navíc byla jednotlivá patra dost rozsáhlá, což útok také komplikovalo. I přesto se v poledne podařilo povstalcům proniknout do nejvyššího patra.
Kromě cechmistra tam už nikdo jiný nebyl. Unavení odbojáři a rytíři si překvapeně prohlíželi toho muže. Vypadal zlomeně. Nesnažil se ani klást odpor, když ho zatýkali. Nepřipomínal už toho mocného státníka na holoobraze ve své kanceláři.
Vypadal jako zničená troska…
( – - – )
Neklidným městem prošel ještě za tmy. Kromě několika skupinek odbojářů, nikoho dalšího nepotkal. Vznášedlo čekalo na smluveném místě. Když do něj Nik nastoupil, rozletělo se pryč z města.
Lehce se dotkl holovysílače před sebou. Nad kovovou koulí, která se mu pohodlně vešla do dlaně, se objevila velitelka povstalců. To ona mu s sebou dala ten projektor. Pro případ nouze a, aby jí oznámil, jak uspěl.
„Mise splněna,“ usmál se na ni Nik.
„Dobře,“ kývla velitelka. „Chystáme teď útok na cechmistrovo sídlo, připojíte se k nám?“
„Martin a S’Leni se k vám přidali, ale já musím už odletět,“ omluvil se Nik.
Žena pokývala hlavou: „Rytíři Síly jsou zvláštní. No dobře. Vznášedlo tě doveze, až k tvé lodi, pak ho ale budeme potřebovat.“
„Děkuji,“ odpověděl Nik. Mírně se uklonil a pak spojení přerušil.
Zbytek cesty už byl klidný. Mimo město v hustých okolních lesích žádní vojáci nebyli. Terén byl i pro vznášedla těžko průchodný a Nik žasl, jak se jim ráno podařilo tudy projet s celou armádou.
Řidič rozuměl obecné řeči, takže ho Nik mohl nasměrovat k místu, kde tušil svou stíhačku. Nechal ji na malé loučce vedle horského potoka, která byla poseta tisíci květů. Potok se zařezával hluboko do skalnatého masivu.
Stíhačka se tedy nacházela pod úrovní okolního terénu, takže šance, že ji někdo objeví byla dost nízká. Navíc ji před odhalením z větší dálky chránilo dokonalé divošské parkovací maskování.
Loď z dálky vypadala jako součást louky. Imitace byla natolik přesná, že ji dokonce pokrývaly i květy.
Vznášedlo zastavilo na okraji srázu. Nik vystoupil na rozloučil se s jeho osádkou. Pak jedním skokem překonal vzdálenost, která ho dělila od jeho lodi. I na rytíře Síly to byl hodně dobrý výkon.
Když se ve vzduchu přetáčel, zachytil překvapené pohledy odbojářů. Předpisově dopadl na nohy čelem k lodi. Vytáhl z kapsy počítač a napojil se na palubní počítač lodi. Něco krátce naklepal na klávesnici a loď se odmaskovala.
Zároveň se odklopil i kryt kokpitu a nastartovaly motory. Hned, jak svůj počítač zase uklidil, naskočil do kokpitu a odstartoval.
Když stíhačka vystoupala na úroveň okolní krajiny, vznášedlo už bylo pryč. Nik věděl, že by měl rychle zmizet, takže zařadil plnou rychlost a vystřelil z atmosféry planety. Přesvědčil se ještě, jestli jeho loď kryje cestovní maskování.
Nechtěl totiž na zpáteční cestě žádné potíže. Úplně mu totiž stačili znepokojivé výboje Síly, které se šířily vesmírem.
Zdá se, že Temný vévoda má z něčeho ohromnou radost, napadlo Nika vysvětlení. Náhlé návaly Zla se šířily Sílou. Doplňovala je až ďábelská radost.
Nik netušil, proč se Temný vévoda tak raduje. Vždyť jsem mu přece překazil popravu dvou rytířů Síly a zabil několik jeho žáků?
Také situace na SCO se podle Síly vyvíjela pro Zlo nepříznivě. Co ho tedy tak rozradostnilo? Že by měl nový plán? Jediné, co však věděl jistě, bylo, že si nemůže být vůbec ničím ohledně Temného vévody jistý.
Síla bouřila dál, i když už Nik opouštěl soustavu SCO a přecházel na nadsvětelnou rychlost. Podařilo se mu však soustředit svou mysl na důležitější věci. Potřeboval totiž trochu meditovat.
Ještě jednou tedy zkontroloval zadaný kurz a pak se ponořil do meditační stavu. I dnes potřeboval klesat hodně hluboko do své mysli…
Komentáře
Přidání komentáře...