Domů2007-07-3
Návrat do Asfaltové země - třetí část
3. dílDíl první
Díl třetí
Zajetí v ledu
1. Zlé vězení
Probudila ho nepříjemná bolest. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co ji způsobuje. Otevřel tedy oči, ale hned je musel zavřít, protože ho oslepilo nepříjemně silné světlo. Než to zkusil podruhé, chtěl si zaclonit oči rukou. Cosi mu ale nedovolilo, aby to udělal.
Tentokrát Luboš spatřil, že ho obklopuje nějaká šedá plastová místnost. Ležel na zemi a byl podivně zkroucený. Uvědomil si, že má spoutané ruce i nohy. Pravá ruka, kterou měl nepřirozeně vytočenou dozadu, ho nepříjemně bolela.
Pokusil pohnout hlavou, ale ani to se mu moc nedařilo. Zacloumal pouty, ale to jeho bolest jen zvýšilo. Pak však pocítil známé záchvěvy. Jako by ho něco vzdáleného slabě volalo zpátky. Konečně zase ucítil Sílu.
Přivolal ji k sobě blíž a nechal se uklidnit její konejšivou přítomností. Když se s ní dost polaskal, napadlo ho, jak se zbavit pout. Soustředil se jenom na jedinou věc. Ať ta pouta povolí, říkal si.
Síla ho poslechla a pouta mu spadla z rukou. Pocítil obrovskou úlevu. Pomalu se zvednul ze země, ale ještě zcela nevstal. Třel si namožená zápěstí a bolavé kotníky. Pak si všiml modřiny na pravé ruce.
Zároveň spatřil i dva sotva viditelné vpichy. Bylo mu jasné, co to znamená. Drogy! Museli mu je píchnout, když ho zajali. Z cesty sem si totiž vůbec nic nepamatoval. To poslední, co viděl, byly dva červené krystalové meče.
A pak už jen tma. Netušil, jestli je stále na té ledové planetě, nebo ho už převezli někam jinam. Cela, ve které byl, se stejně dobře mohla nacházet na nějaké planetě, nebo i na hvězdné lodi kdesi v hyperprostoru.
Divil se, že ho nechali naživu. Nejspíš to ale bylo proto, aby si mohli jeho smrt užít, až ho budou mučit. Teď, když zas cítil Sílu, vyslal ji na průzkum.
Chtěl hlavně zjistit, co je s Risou. Bál se, aby se jí něco nestalo. Znali se sice jen pár hodin, ale i tak si na ni hodně zvykl. Její smrt by si neodpustil. Věděl, že by mu velmistr řekl, že jednal správně, ale on to tak necítil.
Dělal si o Risu starosti. A to ne jenom proto, že byl starší. Síla se vrátila brzy. Její odpověď však Luboše neuspokojila. Síla říkala, že Risa není mrtvá, ale tvrdila také, že v jeho nejbližším okolí nikdo citlivý na Sílu není.
Je možné, aby ji odvezli úplně někam jinam? ptal se sám sebe. Věděl, že možné je úplně všechno, ale nechtělo se mu tomu věřit.
Cítil se už teď dost silný na to, aby vstal. Pokusil se o to, ale nohy mu vypověděly službu. Droga! proběhlo mu hlavou to děsivé slovo. Potřeboval se jí zbavit, nějak ji v sobě zničit. Napadal ho jeden příklad z výcviku.
Mistr Tara-Ju je učil, jak se pomocí Síly vypořádat s jedy, které pozřeli. Když to účinkuje na jedy, pomyslel si, mělo by to zabrat i na drogy.
Ponořil se tedy do hluboké meditace. Mistr Tara-Ju je varoval, že je to velmi obtížné, rytíři se totiž museli dostat v meditaci velmi daleko. A to zrovna nebylo pro tělo oslabené jedem lehké. I jemu trvalo, než se dostal na úroveň molekul.
Pak už ale měl téměř vyhráno. Nechal Sílu najít molekuly drogy a měnit je na neškodné látky. Postupně si uvědomoval, jak se jeho vnímání zbystřuje. Začínal své okolí vidět ostřeji a zároveň se cítil mnohem více uvolněněji. Celkově mu bylo prostě lépe.
Zabralo mu to sice víc než dvě hodiny, ale mohl být s výsledkem spokojen. Meditace ho oprostila od fyzické únavy i od drogového oblouznění. Připadal si svěží a plný sil. Rozhodl se, že odsud musí utéct.
Znovu si důkladně prohlédl celu. Nevynechal ani jediný kousek plastové stěny. Její velikost odhadl na dva čtvercové skoky. Na vězeňskou celu to bylo dost velké.
Masivní kovové dveře chránilo silové pole. S tím bych si neporadil ani se svým krystalovým mečem, pomyslel si. Musel najít jinou cestu. Napadlo ho, že by mohl pole vypnout. Vyslal tedy Sílu, aby mu odhalila, kde se skrývá ovládací panel…
( – - – )
Právě přistával v hangáru naplněném modrým světlem. Už zase ho obklopovalo příjemné prostředí sídla rytířů Síly. Uvědomil si, že divošský sloh dodává celé budově jakousi zvláštní krásu.
Nevěděl, jak by ho přesně nazval. Bylo to ale něco jiného než funkcionalisticky řešený interiér paláce na Alfě-Tercii. Při zběžném pohledu na tento sál, by nikdo nečekal, že bude nabitý těmi nejmodernějšími technickými vymoženostmi.
Všechno užitečné tu bylo umně skryto a dobře sladěno s okolními prvky. Sloupy místnosti nejen zdobily a opticky rozdělovaly, ale zároveň celý prostor ozařovaly modrým světlem. Proti starému sídlu rytířů Síly to byl skutečně velký rozdíl. Posun k lepšímu, napadlo ho.
Nikovi se dokonce zdálo, že starý palác je proti tomuhle sídlu velmi nedokonalý. V poslední době se zahleděl do divošské architektury, která si tak překrásně pohrávala se světlem a stínem. Různými prvky prostor rozdělovala, ale jednotným světlem ho naopak spojovala.
Přesto všechno odsud toužil rychle zmizet. Síla mu říkala, že velmistr se vrátí až za několik hodin, takže chtěl volný čas strávit nějakou poklidnou meditací.
A on znal jen jediné místo, kde to tak mohl provést. Vyskočil z kokpitu a hned si důkladně stáhnul kápi do obličeje, aby ho nebylo z dálky poznat. Cítil, že by měl nejdřív zajít za někým z rady, aby jim řekl o svém návratu.
Zároveň ale věděl, že by mu pak na meditaci už nezbyl čas. A Garen s ním chtěl zase mluvit. Mohlo by to být důležité, pomyslel si.
Vydal se tedy nejkratší cestou ven. Jakmile se ocitl na volném vzduchu, shodil ze sebe plášť, protože tu vládlo neuvěřitelně dusivé vedro. Při té příležitosti se mu na mysli opět vybavila vzpomínka na ženu, která tu látku vymyslela.
Zahlédl i několik dalších obrazů z jejího života. Překvapilo ho, že se jí nežilo vždy dobře, i když toho tolik udělala pro ostatní lidi.
Také mu konečně došlo, proč jsou termopláště v tropické vlhku neúčinné. Bylo to právě kvůli přílišné okolní vlhkosti. Látka totiž musela vodu z části propouštět, což znamenalo, že se v ní v tropech nedalo vydržet.
Za tu chvilku, co měl na sobě termoplášť, se stejně pěkně zapotil. Volným krokem došel až ke Své pláži. Byla k němu stejně přívětivá jako kdykoliv jindy.
I teď si lehl na hranici příboje a nechal se laskat vlnami. Líbilo se mu, když ho zas a znovu zaplavovala mořská voda. Dýchal svěží chladivý vzduch a rozhlížel se kolem sebe. Prohlížel každé stéblo trávy a každou koranovou větvičku.
Když byl s obhlídkou okolí spokojený, přivřel oči. Začal pravidelně dýchat a cítil, jak se jeho tělo uvolňuje. Zatím nemeditoval. Jenom si vychutnával ten pocit, kdy člověku nic nechybí a je spokojený.
Konečně se všeho dost nabažil a byl připravený sestoupit do svého podvědomí. Začal se soustředit a jeho vědomí začalo klesat do hluboké meditace.
Postupoval přesně tak jako minule. Nejprve si uvědomil každou část svého těla. Pak už viděl jednotlivé buňky. Pokračoval až na úroveň molekul a atomů. Když se před jeho očima objevila další částice, soustředil se na její rozklad.
Vybraná částice se zvětšovala, až se začaly rýsovat další ještě menší částečky. Takhle postupoval ještě dlouho. Dokonale se při tom uklidnil. Jeho mysl byla nádherně čistá, ale rozhodně nezůstala prázdná.
I teď ji naplňovalo mnoho myšlenek a vzpomínek. Nevalily se však jedna přes druhou jako rozbouřená řeka, ale postupovaly uspořádaně.
„Slyšíš mě, Niku?“ zeptal se ho Garenův hlas. I tentokrát byl slabý. Zdálo se, že přichází z veliké dálky.
Nik tedy vybičoval svou soustředěnost až na pokraj svých možností. „Ano, slyším,“ odpověděl.
„Bojíš se o své kamarády?“ vyptával se ho Garen dál.
„Jak to víš?“ podivil se Nik. Konečně se mu podařilo spatřit Garenovu podobu. Od své poslední rozmluvy s ním tedy zase zesílil.
„Cítím všechno, co ty,“ usmál se Garen.
„Myslíš, že jsou v nebezpečí?“ zajímal se dál Nik.
„Co ti říká Síla?“ odpověděl mu Garen otázkou.
Nik stáhnul soustředěním obočí a zamyslel se. „Necítím je,“ konstatoval za chvíli, „asi jsou moc daleko…“
„O tom přece vzdálenost nerozhoduje,“ poučil ho Garen.
„Já… opravdu nevím,“ přiznal se Nik.
Garen se zamyslel: „Někdo tedy nechce, abys to věděl…“
„Myslíš, že tu je někdo tak silný?“ přerušil ho Nik.
„Nevím,“ usmál se Garen. „Jsem slabý, nedokážu se přenést polem Síly, abych si byl jistý. Spíš si ale myslím, že ten někdo o svých schopnostech netuší.“
„Máš na mysli Temného vévodu?“ zeptal se nedočkavě Nik.
Garen přikývl. „Víš, že je druhý kandidát. Možnosti tedy má.“
„Vím, že je to on,“ řekl Nik.
„Musíš se s ním utkat,“ pokračoval Garen, „dřív, než se jeho schopnosti vyrovnají jeho možnostem.“
Nik se zamyslel. „Máš pravdu. Pověz mi ale ještě něco.“
„O co jde?“ zajímal se Garen.
„Občas si vzpomenu na věci, které si nemůžu pamatovat. Totiž myslím na věci, které se staly před tisíci lety…“ vysvětloval Nik. Nevěděl, jestli volí správná slova, ale doufal, že mu bude Garen rozumět.
„Chápu,“ přikývl Garen, jako by cítil Nikovy pochybnosti. „Nejsem si úplně jistý, ale řekl bych, že to nějak souvisí s tím, kdo jsi…“
( – - – )
Otevřela oči. Překvapilo ji silné světlo, ale rychle si zvykla. Dívala se přímo na nevzhlednou šedou plastovou zeď. Uvědomila si, že má svázané ruce a nohy.
Pak jí taky došlo, jak se sem dostala. Temný vévoda, regent, ledová planeta za hranicemi galaxie, míhalo se jí hlavou. Trochu ji štvalo, že spolu vlastně nebojovali. Jen nám vyškubli meče z ruky a pak…
Nebyla si úplně jistá, co se pak stalo. Něco ji srazilo na kolena. Luboš vykřikl bolestí a zhroutil se. Pak byla na řadě ona. Ucítila silný příval bolesti v hlavě, který ji složil k zemi. Poslední jiskřička světla vyhasla.
Probudila se až tady. Překvapilo ji, že byla spoutaná. Stačil totiž jen slabý proud Síly a pouta jí z rukou spadla. Tohle se jí na tom nejvíc líbilo. Rytíři Síly dokáží dělat spoustu věcí mnohem jednodušeji než ostatní lidé.
Jenomže těm ostatním nejde skoro každý den o život, připomněla si. Nemusí zápolit se šílenci, kteří chtějí vyhodit do vzduchu nějakou budovu. Nemusí bojovat s pomstychtivými rytíři Temna, kteří se sadisticky vyžívají v mučení.
To byla pravda. Risa věděla, že všechno má něco do sebe. Nikdy si nemyslela, že být rytířem Síly bude lehké.
Už od počátku ji v Akademii dokázali naučit, že to nebude každý den procházka růžovým sadem. Do dneška ale věřila, že se o sebe umí postarat, i když se dostane do potíží. To, že nemohla bojovat, ji zklamalo.
Zatímco přemýšlela pomalu se zvedla ze země a masírovala si červené stopy po okovech. V cele vládlo ticho. Jediné monotónní bzučení silového pole, které chránilo dveře, ho rušilo. Prohlížela si svou kobku.
Byla jako každá jiná. Ošklivé šedé stěny z hladkého plastu. Vyplňovala ji až děsivá prázdnota. Na kovové dveře bylo skrz silové pole špatně vidět.
Lesklý kov se tetelil, jakoby prostor u dveří naplňoval horký vzduch. Chvíli dveře zadumaně sledovala. Tím neprojdu, říkala si. Nemám ani svůj meč, ani počítač. Dokonce na sobě neměla ani plášť.
Začínala jí být zima. Netušila vůbec, kde je, a zdálo se jí, že tu nejspíš ani netopí. Svůj termoplášť docela postrádala.
Hlavou jí postupně začínaly vířit otázky. Byla si jistá, že Luboš je teď na tom asi tak jako ona. Netušila ale vůbec, kam ji zavřeli. Tahle cela může být kdekoli, rozčilovala se. Mohla být na lodi, na nějaké planetě, na hvězdné stanici…
Luboš mohl být stejně dobře ve vedlejší cele jako úplně někde jinde. Zdejší Síla ji přišla nějaká divná. Nevěděla, co se jí vlastně nelíbí. Přišlo jí ale, že tu necítí vůbec nikoho, kdo by byl schopný vnímat Sílu.
To je ale divné, pomyslela si. Přece by rytíře Síly nezavřeli někam, kde by je nehlídal někdo stejně silný jako jsou oni?
Propátrala Sílu v nejbližším okolí. Nic. Po Lubovi žádné stopy. Dokonce nevycítila vůbec nikoho. Tomu nemohla uvěřit. Hledala ale nenacházela. Zkusila to znovu, stejný výsledek. Bez úspěchu.
V hlavě se jí rozezněl varovný alarm. To, co říkal vysvětlovalo mnohé: DROGA! Cítila, že něco oslabuje její smysly, až teď však zjistila, co to je.
Začínalo jí to znepokojovat. Tohle se mi vůbec nelíbí, říkala si pro sebe. Měla bych se ale pokusit nějak se odsud dostat, dodala po chvíli. Nenapadlo jí však, jak to udělat. Mám jen Sílu, uvažovala, musím ji teda využít.
Zkusím to, řekla si…
2. Příliš málo slov
Tentokrát se nesešli ve svatyni. Velmistr chtěl s Nikem mluvit venku. Nika to trochu překvapilo, netušil totiž, co tím velmistr sledoval. Procházeli se tedy právě pralesem už dost daleko od skryté podzemní budovy.
Zatím šli mlčky. Ani jeden z nich na sobě neměl termoplášť. Jejich bílé oděvy svítily mezi zelení koranů prorostlých liánami. Trsy vysoké houževnaté trávy vyplňovaly zbývající volný prostor.
Z hloubi pralesa k nim doléhal křik ptáků a jiných zvířat. Oba dva kolem sebe vytvořili ochrannou atmosféru plnou Síly, aby zaplašily zdejší dravce. Navíc žádný z nich nechtěl, aby se o jejich rozmluvě někdo dozvěděl.
Skrz husté koruny stromů sem nepronikl jediný sluneční paprsek. Stejně tu však vládlo tropické dusivé vlhko.
„Niku,“ začal vyčítavě velmistr, „proč jsi nám nenechal zprávu, kde budeš?“
„Potřeboval jsem si vyjasnit spoustu věcí, velmistře,“ odpověděl Nik. „Navíc jsem netušil, že se to takhle vyvine…“
„Zatím žádný rytíř Síly není tak mocný, aby dokázal přesně vyjmenovat všechny možnosti,“ usmál se velmistr. „A věř mi, není o co stát. Byla by to nuda.“
„Přišlo to tak rychle…“ povzdechl si Nik. „Asi jsem něco špatně odhadl…“
„To je v pořádku, Niku,“ přerušil ho velmistr, „všichni dělají chyby, i ti nejzkušenější.“
„I Ari?“ Nik se tázavě podíval na velmistra. „Myslíte, že i on mohl udělat chybu?“
Velmistr chvíli mlčel. „On také,“ odpověděl pak stručně.
Nikovi ten zvláštní odstín velmistrova hlasu neunikl. I jemu je Ariho smrti líto, pomyslel si Nik. „Někdy bych chtěl, aby tu mohl být s námi.“
„Po smrti každý rytíř, slabší nebo silnější, splyne se Sílou,“ vykládal velmistr. „Ari tu svým způsobem je. Jeho mysl je v okolní Síle. Vím že jí cítíš…“
Nik zvedl překvapeně obočí.
„Mě se taky občas zdá, jakoby stál vedle mě,“ velmistr se pozorně zadíval na dlouhou řadu hmyzu, který lezl po kmenu jednoho usychajícího koranu.
„Někdy…“ promluvil Nik, „se mi o něm zdá.“
„Jak jsem řekl, všichni mrtví rytíři nad námi bdí v Síle. Někdy je jejich přítomnost cítit, jindy ne. Ale jejich mysli mohou i teď ovlivňovat dění ve vesmíru,“ zauvažoval velmistr.
„Tak nějak se to stalo i se mnou,“ Nik se opřel o jeden strom a taky zamyšleně pozoroval hmyz na protějším kmeni.
„Mluvils s Garenem, viď?“ uhádl velmistr.
„Jak to víte?“ podivil se Nik.
„Nezapomínej, že i já dokážu vnímat Sílu. A naštěstí pro mě se občas zapomínáš maskovat,“ usmál se velmistr.
„Našel jsem ho při jedné meditaci, volal mě…“ odpověděl Nik.
„Chtěl ti něco říct, že,“ zamyslel se velmistr.
„Ano,“ přiznal Nik, „mluvil o tom, jak jsem se stal sám sebou.“
Velmistr přikývl. „Část tvé mysli uvízla v Síle…“
Nik na velmistra vyvalil oči. Tentokrát jsem se přece chránil? podivil se.
„V archivech existuje pár případů, kdy se s nějakým živým rytířem spojila mysl jiného mrtvého rytíře,“ pokýval hlavou velmistr.
„Já…“ snažil se Nik zakrýt své rozpaky, „soustředil jsem se spíš na hledání v sobě, než mimo sebe…“
„To je v pořádku,“ usmál se velmistr, „skutečné poznání začíná poznáním sebe.“
Oba chvíli mlčeli. Nakonec promluvil chlapec.
„Jsou v archivu i nějaké informace o Legendě a vyvoleném, velmistře?“
Muž se usmál. „Ano spousta legend z nejrůznějších dob. Tisíce údajů jsou schované v milionech nepodstatných slov. Jestli se chceš skutečně něco dozvědět a ne zestárnout nad počítačem v archivu, promluv si s Prorokem. Měl by vědět víc, než co se ukrývá v našem archivu.“
„Děkuji, velmistře,“ uklonil se Nik…
( – - – )
Martin vykoukl z okna v nejvyšším poschodí vládní budovy. Spatřil obrovský jásající dav. Neuvěřitelně velká masa lidí se vlnila a pulzovala v podivné rytmu. Byl moc vysoko na to, aby mohl pohlédnout jednotlivým lidem do tváře.
Přesto ale věděl, co se v nich skrývá. Síla promlouvala jasně. Nálada davu se dala shrnout do několika slov: radost, pocit vítězství, úleva…
Dav zaplňoval celé volné prostranství před mrakodrapem i přilehlé ulice. Lidé nemlčeli. Martina nepřekvapilo, že zpívají. Nápěv písně se mu líbil. Přišlo mu, že dokonale podtrhuje zdejší atmosféru.
Slovům samozřejmě nerozuměl. Docela bych se měl naučit to zdejší nářečí, napadlo ho. Skutečně by našel mnoho situací, kdy by mu znalost místního jazyka pomohla. Na Akademii se jazyky příliš neučily.
Většina obyvatel galaxie totiž používala převážně obecnou řeč. Navíc znalost Síly dávala rytířům možnost pochopit, o čem jiní mluví i bez zběhlosti v jejich řeči. A divoština byla na vzestupu až v posledním roce.
Většina rytířů včetně Martina tedy podstoupila hypnokurz divoštiny ani ne před půl rokem. Těch pár jazyků, co se rytíři učili bylo už povětšinou mrtvých. Šlo hlavně o starobylé tajné jazyky, kterými spolu hovořili rytíři Síly za Temných časů.
Martin znovu zaměřil svou pozornost na hlučící dav. Rozeznal v něm prosté obyvatele i odbojáře. Kolem paty budovy udržovalo několik ozbrojených vznášedel volný prostor. Lidé je překvapivě respektovali a drželi se dál.
Chlapec vycítil, že se k němu blíží jeho kamarádka. Odstoupil tedy od okna a otočil se směrem k ní.
„Mluvila jsem ze Zinem,“ začala S’Leni.
Martin jí kývnutím naznačil, aby pokračovala.
„Drželi ho v jiném vězení, ale vypukla tam vzpoura a podařilo se mu i s několika dalšími odbojáři utéct,“ vysvětlovala.
„Tak to vypadá,“ zamyslel se Martin, „že už jsme úkol splnili.“
„Cechmistr je pod dozorem a zítra s ním zahájí proces,“ kývla S’Leni. „Na několika planetách se ještě drží osamocené skupinky vojáků, ale odbojáři si s nimi brzo poradí.“
„Hm, rytíři Temna se už nejspíš stáhli, co?“ zeptal se Martin.
„Nejspíš jo,“ souhlasila S’Leni, „zatím je nikdo nepotkal.“
„Podle mě zmizeli hned, jak si uvědomili, že se to tu rozpadá,“ uvažoval Martin.
„Taky bych řekla,“ přikývla S’Leni.
„Asi to sbalíme, ne?“ nadhodil Martin.
„Radši se ještě ozvu velmistrovi, ale myslím, že bude souhlasit,“ odpověděla S’Leni.
„Tak fajn,“ uzavřel Martin, „já se zatím poohlédnu po nějaké lodi.“
S’Leni kousek poodstoupila a pak vytáhla počítač a začala volat velmistrovi. Martin vyšel do chodby a sjel výtahem až dolů. Před budovou naskočil do jednoho zaparkovaného vznášedla. Partyzáni ho rytířům nechali, aby se mohli rychle přemísťovat.
Dav se před ním uctivě rozestupoval. Asi k nim došel nějaký zkreslený mýtus o tom, jak si Nik poradil s bandou Temných rytířů, pomyslel si. podobná představa ho docela rozveselila. Zajímalo by ho, co se tady bude o Nikovi vyprávět za několik desetiletí.
Postupně takhle projel celým městem, až se dostal k hvězdnému přístavu. Doky byly opuštěné. Vojáci odsud utíkali tak rychle, že některá vrata byla ještě otevřená. Vojenská technika zůstala nepoškozená.
Ve velící věži narazil na skupinku odbojářů, kteří to tu nejspíš hlídali. Požádal je o nějakou stíhačku a oni mu bez námitek vyhověli.
Připravil loď k odletu a pak se vydal zpátky do města pro S’Leni a rozloučit se s partyzánskými vůdci…
( – - – )
Procházel světlými a tmavými chodbami, které vždy naplňovalo zelené světlo. Nepospíchal. V klidu si prohlížel těla a hlavice sloupů, jež prostory zdobily. Anubi Nika vždy uchvátilo.
Divošský sloh se mu líbil a ta hra světla a stínu byla prostě jedinečná. Současné sídlo rytířů Síly bylo skoro stejné, ale chybělo mu právě to zelené světlo. Na různých misích navštívil mnoho planet, ale nikde nic podobného nenašel.
Zkrátka Anubi se nedalo s ničím srovnávat. Zrovna uvolněně kráčel po ochozu kolem hlubokého dómu. Všechno zdobily andamatiové krápníky a sloupy plné světla. Ovšemže zeleného. Dveře jasně svítily, zatímco stěny byly tmavé.
Na dně dómu se po lesklé podlaze proháněly několikanásobné stíny ujíždějících divošských gravlevitů. Tyhle zvláštní stroje sloužily k rychlému přesunu divochů po planetách nebo základnách.
Vlastně šlo o obdobu lidských vznášedel. Využívaly akorát jiný druh energie a odlišný zdroj pohonu.
Nik pokračoval dál k Prorokovu přijímacímu sálu. Vstoupil do chodby naplněné zelenou tmou. Na jejím vzdáleném konci zeleně zářily veliké dveře. Nik věděl, že ho Prorok očekává uvnitř místnosti.
Přiložil tedy dlaň na hladký povrch dveří a ty mu uhnuly z cesty. I když Nik očekával silné světlo, stejně ho jas v sálu chvilkově oslepil. Na vyvýšeném místě obklopeném deseti trny stál Prorok.
Jako vždy na sobě měl zelený šat, který střihem připomínal oděv rytířů Síly. Nik s obdivem sledoval toho vousatého muže. Cítil, jak z Proroka vyzařuje čistá nezkreslená Síla.
Nik měl v úmyslu něco říct, ale nějak se nemohl vymáčknout. Prostě jen pozoroval toho muže a vnímal Sílu, kterou toto místo doslova přetékalo.
„Vím, proč jsi tady,“ promluvil Prorok. Tentokrát pomocí Síly tlumil ozvěnu, která normálně dodávala jeho hlasu mohutnost.
„Pojď,“ pokračoval Prorok a naznačil Nikovi, aby přistoupil blíž k němu do kruhu obklopeného deseti trny. „Posaď se,“ teď ukázal na jedno ze dvou pohodlných křesílek, která se tam zčista jasna objevila.
Nik se posadil proti Prorokovi.
„Chceš se dozvědět víc o sobě samém, že,“ Prorok se na Nika přívětivě usmál.
„Ano,“ přikývl Nik rozpačitě.
Prorok pokýval hlavou a pak spustil: „Nestává se často, aby se nějaký mrtvý rytíř Síly spojil s někým živým.“
„Je to těžké?“ zeptal se Nik.
Muž naproti němu se dlouze zamyslel: „Ano, možná by se to tak dalo říct. Mysl mrtvého rytíře totiž musí být velmi silná, aby na sebe dokázala přijmout nějakou podobu. I když je to jen v mysli jiného člověka.“
„Co je na tom tak těžkého?“ nechápal Nik. Sám o tomhle problému ještě nikdy neuvažoval. Musel na to už někdy myslet, protože jinak by teď nebyl Nik, ale Garen. Na to si však nepamatoval. Tyhle vzpomínky nejspíš zůstaly s částí jeho mysli v Síle. Jak velká je ale ta část?
„Ti co jednou poznali skutečné neomezeno se jen těžko spokojí s omezeností, i když je jen částečná,“ vysvětloval Prorok. Věděl, že to chlapec těžko pochopí. I když, i on tím prošel…
„S naší omezeností?“ podivil se Nik.
„Ne, o naši omezenost nejde,“ usmál se Prorok. „Jde o omezenost té podoby, co si na sebe berou.“ Vím, jak je to pro tebe těžké, zamyslel se, i já jsem musel kdysi řešit stejný problém.
„Aha,“ vypravil ze sebe Nik.
„Pochop,“ pokračoval Prorok, „oni znají absolutní neomezeno. Vědí, jaké to je, když je úplně všechno možné. Nemyslím teď jen ovládání předmětů na dálku pomocí Síly. Oni se dokáží přesunout z místa na místo během okamžiku, vrátit v čase…“
„Jako vy?“ přerušil ho Nik. Možná, že už to začínal trochu chápat. Zkusil si představit sebe v podobné situaci. Udělal bych to? ptal se. Udělal jsem to, odpověděl si.
Prorokovi se Nikův úsudek líbil: „Moje tělo je už dávno mrtvé. To, co teď před sebou vidíš je moje podoba, jak jsem vypadal před mnoha tisíci lety. Má mysl už dávno splynula se Sílou.“
„Proč jste se vrátil?“ vyzvídal Nik.
„Můj národ mě potřeboval,“ odpověděl Prorok krátce. „A popravdě se mi tady moc líbilo.“
„A ta znalost absolutního neomezena vás neláká?“ ptal se Nik.
„Ani ne,“ usmál se muž, „mám dost velké schopnosti i tak.“
Nik přikývl: „Co víte o Legendě?“
„Je toho dost,“ řekl Prorok. „Co chceš slyšet?“
„Nejsem si jistý tím, co mám udělat,“ přiznal se Nik.
„Jistý si nejseš,“ zamyslel se Prorok, „ale tušení máš.“
„Něco mi říká, že bych se měl střetnout s Temným vévodou…“
„Přesně tak,“ přikývl muž, „to on je druhý kandidát.“
„Nevím ale kde ho mám hledat,“ odpověděl Nik zklamaně.
„Bude na planetě Temných rytířů,“ odpověděl mu Prorok, „kde ta planeta je, to ti říct nemůžu.“
„Nevíte nebo nechcete?“
„Ty sám jsi tam byl, i když o tom nevíš,“ snažil se mu Prorok napovědět. „Odpověď musíš najít ty. Nikdo jiný.“
„Kde ji ale mám hledat?“ zeptal se ho Nik takřka zoufale.
„V sobě,“ zazubil se Prorok. „Musíš si ale pospíšit, než Temný vévoda zjistí, kdo skutečně je.“
3. Procitnutí
Aha! Tak tady je ten spínač! usmál se Luboš. Asi to zapne alarm, pomyslel si, ale nikoho blízko tu necítím. Zamyslel se. Musím někde sehnat nějakou zbraň, protože tu nejspíš někde budou dozorci.
Hodil by se krystalový meč, napadlo ho, ten se tu ale rozhodně nebude jen tak válet na strážnici. Temné rytíře tu však nikde necítil, takže by to mohl zvládnout.
Vybavil si pole Síly. Soustředil se na vypínač silového pole. Pak řekl Síle, co chce udělat. Silové pole s táhlým zabzučením zmizelo. Cesta je volná!
Další vlna Síly mu otevřela dveře do chodby. Obezřetně se protáhl z cely pryč a popoběhl se schovat do nedalekého výklenku. Prázdnota chodby ho překvapila. Dokonce ho až zamrazilo. Žádný alarm neslyšel.
Rozhlédl se po zšeřelém okolí. Tmavé plastokovové stěny přerušovaly řady dveří jiných cel. Nelíbilo se mu, že se mu jen velmi špatně soustředí na Sílu.
Něco neznámého a nebezpečného naplňovalo zdejší atmosféru. Cítil tu Zlo, ale nezpůsoboval ho žádný Temný rytíř. Jakoby to tu celé bylo Zlé, došlo mu.
Opatrně se plížil chodbou pryč. Nepřátelského vojáka ucítil právě včas, aby k němu vyslal omračující vlnu Síly. Další poryv Síly zpomalil vojákův pád zemi, takže nenadělal moc hluku. Luboš rychle přiběhl k němu.
Omráčeného vojáka odzbrojil a ukryl v koutě, žádné vhodnější místo totiž nenašel. Jeho uniforma mu nepřipadala známá. Nic, co u sebe voják měl, Lubovi neřeklo, kde vlastně je. Už dlouhou chvíli v Síle pátral po Rise.
Bylo to ale bezvýsledné. Nechtělo se mu však věřit, že je někde jinde. Co by z toho měli? A co vůbec mají z toho, že nás drží živé?
Pohrával si s krystalovou zbraní, co vzal vojákovi. Z toho meč nevyrobím, blesklo mu hlavou. Bez Siločivného krystalu a správného výbrusu meče nefungují, posteskl si.
Šel tedy dál chodbou. Připadal si jak v labyrintu. Síla zajišťovala rytířům velice dobrou orientaci, ale Luba začínal pociťovat, že se ztrácí. Nejvíc ho však mátlo to, že potkal jen jediného vojáka.
K výtahu se dostal čirou náhodou. Výtah čekal zrovna v tomhle patře, takže do něj hned skočil. Ještě než stiskl tlačítko, prohledal znovu Sílu, ale po Rise opět nenašel ani stopy. Našel však něco, co se jevilo jako řídící centrum.
Rozhodl se dostat se tam. Jestli je Risa tady, určitě o ní budou mít nějaký záznam v hlavním počítači, napadlo ho.
Výtah zastavil v požadovaném patře a dveře se otevřely. Luboš spatřil skupinu vojáků, kteří stáli kolem počítačů. Okamžitě začal střílet. Vojáci se taky bránili a brzy začal vyzvánět alarm.
To Lubu povzbudilo, takže si s likvidací zbývajících vojáků pospíšil. Pak přistoupil k terminálu. Síla mu říkala, kde hledat. Konečně! Na obrazovce se objevila Risina fotka a několik dalších údajů.
Mimo jiné tam stálo, v jakém podlaží se nachází její cela. Luboš si nechal ukázat na mapě, kam má jít. Překvapilo ho, že to je to patro, kde drželi také jeho. Jak to, že jsem ji nenašel? Děsila ho ale možnost, že kromě tohohle ještě něco přehlédl.
Mohl by se tu někde potulovat Temný rytíř a já bych si ho ani nevšiml, dokud by na mě někde zpoza rohu nevybafl! rozčiloval se sám na sebe.
Cítil, že se blíží další vojáci, takže radši zmizel ve výtahu. Zadal číslo patra a čekal, až tam výtah dorazí.
Ve vězeňském podlaží panoval i teď stejný klid jako, když odtamtud Luba odcházel. To nevyhlásili poplach po celé budově? podivil se. Nebo tu na mě někde čekají v záloze?
Pohyboval se rychle, protože se mu to tu vůbec nelíbilo. V hlavě držel plánek, který viděl na počítači ve velínu.
Ocitl se v prostorné hale. Obklopovaly ji dvě řady ochozů, které se však zvedaly dost vysoko nad podlahou. Do místnosti vedlo nespočet dveří. Luboš přesně věděl, jakými má projít. Vydal se tedy k nim.
Hala byla úplně prázdná, ale Luboš se tomu už přestával divit. Pospíchal, aby odsud byl co nejrychleji pryč. Neměl ohledně toho tady zrovna dobrý pocit.
Ke správným dveřím mu zbývala asi tak polovina cesty, když zaslechl a spatřil, jak se všechny dveře otevírají. Bylo mu jasné, že se nechal vlákat do pasti. Přesto vystřelil krátkou dávku po prvním vojákovi, kterého spatřil.
Okamžitě uskočil stranou a hned zas začal střílet. Ani vojáci nezaháleli a začali na Luboše střílet. Lubovi se sice zatím dařilo před paprsky uskakovat, ale věděl, že to nedokáže věčně. Odhodil zbraň a zvedl ruce nad hlavu.
Vojáci okamžitě přestali pálit, ale přesto ještě Lubu zasáhl jeden paprsek. Nohou mu projela ostrá bolest, která ho donutila padnout na zem…
( – - – )
Musel si někde důkladně popřemýšlet o tom, co se nedávno dozvěděl. Nik znal jen jediné místo, kde se mohl plně soustředit na meditaci a zároveň se tak trochu ukrýt před zraky ostatních.
Prodral se hustým pralesem až k moři. Když se před ním rozestoupily hustě olistěné větve koranů, spatřil svou oblíbenou pláž, Svoje místo. Ještě stál na okraji pralesa, kde se mísil svěží mořský vzduch s tropickým pralesním dusnem.
I tak se mu ale dýchalo mnohem volněji. Prošel pásem trávy, až konečně stanul na pláži poseté drobnými oblázky. Zpěněné moře se mu valilo vstříc. Vstoupil do vln a nechal se jimi laskat jako už mnohokrát předtím.
Tohle ho vždy bezpečně uklidnilo. Není nad přírodu, když je potřeba se uklidnit, napadlo ho. Ne, že by se mu ve svatyni špatně meditovalo, ale tohle bylo rozhodně mnohem lepší. Slunce pálilo a vítr ho ochlazoval. Nádhera, pomyslel si.
Sedl si a nechal se oblévat vlnami. Pozoroval jejich bílé hřbety, které se lekly v odpolední sluneční záři. Líbilo se mu tady. Byl spokojený. Jako by do něj vstoupila energie okolní krajiny.
Dnes se sem nepřišel jenom uklidnit, tentokrát měl mnohem důležitější úkol. Kdesi v hloubi jeho vědomí pomalu klíčily obavy o Luboše a tu mladou rytířku, co je s ním. Prostě cítil, že jim hrozí nějaké nebezpečí.
Další starosti mu dělal Temný vévoda a poslání kandidáta Dobra, který má nastolit rovnováhu Síly. Právě on byl totiž ten kandidát.
Cítil, že už je připravený na meditaci. Navodil si tedy meditační stav a začal sestupovat do hloubi své mysli. Byl klidný, nebál se toho, co ho tam mohlo čekat. vlastně ani nevěděl, co přesně hledá.
Chtěl toho tolik vědět. Co je s Lubošem? Kde je Temný vévoda a planeta Temných rytířů? Co Zlo chystá? Opět byl v situaci, kdy se mu hlavou honila spousta otázek, ale najít odpovědi bylo velice těžké.
Tak se do toho dám, řekl si. Objevilo se před ním pole Síly. Vybavil si sídlo rytířů Síly o několik dní dříve. Velmistr zadával Lubošovi úkol.
Poznal, že se Luboš divil, proč s ním tentokrát nepůjde Nik, stejně jako odhalil, že se Luba vůbec nesoustředí na zadání mise. Chápal, že Lubu jeho nepřítomnost velmi rozhodila. Měl jsem mu to říct, vyčítal si. Aspoň jemu!
Pak sledoval přípravy obou rytířů na odlet. Vycítil Lubovu náklonnost k Rise. I jemu samotnému se zdála hezká.
Tímhle způsobem si prohlédl všechny události během jejich cesty za regentem. Blížil se k přítomnosti. Několikrát měl malé problémy s maskováním, které se kolem své výpravy snažili rozprostřít regent a Temný vévoda.
Že je regent Temný rytíř ho nepřekvapilo. Odhadl dokonce, že je i poměrně silný. Sledoval počínání rytířů na povrchu ledové planety i v neznámém komplexu pod povrchem. Byl rád, že je Temný vévoda JEN zajal.
Mohl je zabít, říkal si, proč to vlastně neudělal? Chování Temného vévody mu nepřipadalo logické. Zlo přece chce zničit Dobro, získat moc! Jak to, že je nechal žít? Potřebuje je snad k něčemu? Plánuje snad další past na rytíře Síly?
Zase se mu vybavila vzpomínka na nepříjemný pobyt na jedné z planet SCO. To byla taky past, blesklo mu hlavou, a skutečně sklapla.
Při záchranné misi padlo hodně rytířů i zkušených mistrů. Ztráty se pak projevily později, když se Temný vévoda rozhodl uspořádat hon na rytíře Síly.
Dál sledoval Lubovu a Risinu stopu v Síle. Když viděl, jak Lubu zranili, zatímco se pokoušel o útěk, bylo mu hned jasné, z čeho plyne ten nepříjemný pocit. Luboš byl jeho nejlepší kamarád, takže ho to velice mrzelo.
Věděl navíc, že kdyby neodletěl do Asfaltové země, byl by na té misi s Lubošem a mohl by zabránit jeho zajetí.
Na tom, jak se zachoval Temný vévoda, bylo hodně zvláštního. Nika překvapilo, že zajaté rytíře drží na téže planetě, co je zajal. Nejspíš to bude opravdu past, pomyslel si.
Zjistil tedy odpověď na jednu svou otázku. Zároveň se ale cítil dost silný na to, aby pokračoval dál.
Kde je planeta Temných rytířů? To byla právě ta další otázka, která ho nejvíc tížila. Dobře si pamatoval Prorokova slova: „Ty sám jsi tam byl, i když o tom nevíš.“ Nejspíš to souviselo s neúspěšným spojením Nikovy mysli a Garenova těla.
Odpověď tedy mám hledat v sobě, zamyslel se. Najednou ucítil silný výboj pole Síly. Zároveň s ním přišla i vize.
Stál uprostřed jakési pustiny. Kousek za ním stála zaparkovaná stíhačka. Byl to hodně starý model, který Nik ještě neviděl.
Postava, která se vyhoupla z kokpitu, patřila mladému rytíři Síly. Na pláni široko daleko nic nebylo. Ani stromy, ani lidé. V dálce se však zvedaly vysoké štíty černých hor. Celý výjev na něj působil značně depresivně.
Rytíř Síly kousek poodstoupil od stíhačky. V témže okamžiku se ozval výbuch. Nik si hned uvědomil, že něco zasáhlo jeden z motorů stíhačky.
Mladý rytíř ležel instinktivně hlavou k zemi, aby ho nezasáhly úlomky kovu, které exploze vymrštila. Když si byl jistý, že mu od střepin nehrozí žádné nebezpečí, svižně se zvedl a tasil svůj modrý meč.
V tu chvíli se nedaleko něj objevilo kolem patnácti Temných rytířů. Nik koutkem oka zahlédl, že vylezli z podzemí. Teď také rozeznal poklopy, které mu až do teď zůstávaly skryty. Oči Temných rytířů plály neskrývanou zlobou.
Mladý rytíř rychle zhodnotil situaci. Bylo mu jasné, že z toho nevyvázne. Chladně si změřil soupeře a připravil se na poslední odpor.
Nepřátelé se na něj rozběhli. Brzo se kolem stíhačky rozhořel nelítostný boj. Nik zahlédl, jak několik Temných rytířů padlo k zemi. Rytíř Síly však pomalu ztrácel energii. Nepřátel bylo moc.
Za tu chvíli, co mohl Nik toho muže pozorovat, v něm k němu vzrostly veliké sympatie. Když rytíř padl zasažen rudým krystalovým mečem, ucítil Nik v koutcích svých očí slzy. Obraz se přemístil ke stíhačce.
Nik nahlédl do kokpitu a spatřil na svítícím displeji řadu čísel. Bylo mu jasné, že jde o souřadnice. Také přesně věděl, jaké místo v galaxii ukazují. A navíc si vzpomněl, kdo byl ten rytíř Síly.
Byl to on sám…
( – - – )
„Vím, kde je Luboš a Risa,“ oznámil Nik velmistrovi hned, jak se k němu dostal.
„Sledují přece regenta, ne?“ nechápal velmistr.
„Teďka je to spíš naopak,“ nadhodil Nik.
Velmistr zvedl tázavě obočí.
„Zajal je totiž Temný vévoda, když ho špehovali při schůzce s regentem,“ vysvětlil Nik. „Jsou v podzemním bunkru na jedné ledové planetě mimo galaxii.“
„Jak to…“ vypravil ze sebe překvapeně velmistr.
„Napojil jsem se na Sílu,“ usmál se Nik. „Už nějakou dobu jsem cítil, že něco není v pořádku, ale nevěděl jsem co.“
„Hm,“ zamyslel se velmistr. „Cítil jsem něco divného v Síle, máš pravdu.“
„Znám souřadnice té planety,“ zazubil se Nik. „Myslím, že už si užili prázdnin dost, tak co kdybysme se tam pro ně stavili.“
Velmistr se na Nika upřeně zahleděl: „Proč ne, možná to bude i při cestě…“
„Při cestě kam?“ dělal Nik, že nic nechápe.
„No, to bys měl vědět spíš ty, ne?“ zasmál se velmistr. „Jestli se nemýlím, tak mi chceš ještě něco důležitého oznámit…“
„Měl jsem vizi,“ odpověděl Nik vážně.
Velmistr přikývnul, aby pokračoval.
„Viděl jsem události staré tisíc let,“ pokračoval Nik. „Vlastně jsem to už jednou zažil. Vzpomněl jsem si na svůj minulý život…“
Nik pozorně sledoval velmistrovy reakce. Velmistr se tvářil chápavě. Nikovi se dokonce zdálo, že o něčem z toho už ví.
„Mluvíš o tom, co prožila Nikova mysl ještě ve svém původním těle?“ zeptal se velmistr.
„Ano,“ přikývl Nik. „Spatřil jsem svou smrt… cítil jsem… pocítil jsem to všechno znovu… bolest… strach… a pak Sílu, která si vzala mou mysl k sobě.“
„Došlo k tomu dávno, Niku,“ promluvil velmistr, „nemysli příliš na své znovunalezené emoce. Chápu, že je to těžké, ale aspoň se o to pokus…“
„Já vím,“ kývnul Nik. „Mohlo by mě to zničit…“
„Ne, pokud budeš mít silnou vůli,“ oponoval velmistr.
„Zjistil jsem ještě něco, velmistře,“ řekl Nik.
„Ano?“
„Znám souřadnice planety Temných rytířů,“ odpověděl Nik, „a jsem připraven utkat se s Temným vévodou, protože právě on je druhý kandidát…“
To, co Nik řekl, velmistrovi doslova vyrazilo dech. „Jsi si jistý?“
„Ano, viděl jsem souřadnice ve své vizi…“
„Ne, to nemyslím,“ zarazil ho velmistr. „Jsi si úplně jistý, že jsi připravený na střetnutí s druhým kandidátem?!“
„Ano, velmistře,“ přitakal Nik.
„Dobře, svolám tedy mistry a rytíře,“ prohlásil velmistr. „Odletíme co nejdříve a cestou osvobodíme Lubu s Risou. Doufám, že síly Aliance a Spojených kmenů budou schopné do té doby vyrazit, aby nás podpořili na planetě.“
Nik se na velmistra nejistě podíval.
„Neboj se,“ uklidnil ho velmistr, „zvládneš to. Prostě buď v klidu a půjde to samo…“
4. Záchrana
Nik stál na můstku aliančního hvězdného křižníku. Spolu s ním tu stálo i mnoho dalších rytířů a mistrů Síly. Velmistr zatím meditoval ve své kajutě. Oči všech přítomných se upíraly k průsvitnému hologramu planety, který se vznášel uprostřed můstku.
Veliká koule ledu, již přerušovaly jen úzké modré pásy oceánů, vypadala dosti nevlídně. Rytíři si mezi sebou vyměňovali pohledy plné soustředění a Síly. Nik cítil, jak zdejší Síla víří okolo všech přítomných.
Kdyby chtěl, mohl by znát skoro každou myšlenku kohokoli, kdo tu stál. Jediné, o co se Nik zajímal, však byl stav zajatců. Usilovně pátral po Lubovi a Rise. Cítil přítomnost obou dvou. Lubova Síla byla slabší.
Nik věděl, že je Luboš zraněný. Viděl to, když sledoval Lubošovu stopu v Síle. Dokázal se i vžít do jeho těla a pocítit jeho bolest na vlastní kůži.
Hologram planety pomalu rotoval kolem své osy. Konečně Nik spatřil místo označené červeným čtverečkem. Tam stojí ten podzemní bunkr, kde je drží, problesklo mu v tu chvíli hlavou.
Současně se mu vybavila i skupina čísel. Byly to přesné souřadnice pevnosti. Nik se podíval na velikou obrazovku na protějším konci můstku. Na ní spatřil i zbytek flotily. Druhý křižník se držel vpravo.
Roje stíhaček poletovaly všude kolem. Ten záběr snímala jedna ze stíhaček zadního voje. Na palubách obou křižníků mohlo být kolem tisíce rytířů a mistrů Síly. Nebyli to zdaleka všichni. Spousta dalších hlídala soustavu Ró a jiná místa v galaxii.
Nik vlastně netušil, co přesně se skrývá v soustavě Ró, že ji musí ve dne v noci střežit tolik zkušených mistrů. Tohle tajemství znal jen málo kdo. Kromě velmistra a členů rady, byli všichni ti, co ho znali, někde v soustavě Ró.
Když se párkrát snažil nahlédnout tam pomocí Síly, spatřil jen nejasné obrazy. Věděl jen, že tamní Síla je místy velice Temná. Že by tam někde přežívali Temní rytíři? ptal se sám sebe. S velmistrem o tom ještě nemluvil, ale cítil, že by měl.
Z obrazu na monitoru poznal, že se už dostatečně přiblížili k ledové planetě. První stíhačky prosvištěly kolem křižníků a sestoupily do atmosféry.
Na můstku se setmělo a pak se rozsvítilo modré poplašné světlo. V tom okamžiku vstoupil na můstek velmistr.
Nik ho sledoval, jak udílí poslední rozkazy před výsadkem. Pak se většina rytířů přemístila do hangáru a naskákala tam do připravených transportérů. Sotva za nimi zaklaply dveře, zaslechli syčení vypouštěného vzduchu.
Pak transportéry opustily hangár. Nik stál za sedadlem pilota jednoho z nich. Zkušený mistr navedl transportér opatrně do řídké bezoblačné atmosféry. Ostatní transportéry se držely blízko nich.
Nikovi se v tu chvíli vybavila vzpomínka na vylodění na Étě. Než ji však mohl zaplašit zpátky, promítlo se před očima všechno, co se tehdy stalo. Znovu spatřil Ariho smrt. Teď už ale věděl, že nebyla zbytečná.
Ucítil, jak transportér dosedl na zledovatělý sníh. Současně se otevřely výpadové dveře a dovnitř pronikl vlezlý mrazivý vzduch. Nik se co nejvíc zachumlal do termopláště. Přesto mu ale stále byla zima.
Rytíři vyskákali ven a tasili své meče. Nacházeli se na bílé sněhové pláni kdesi v kopcích. Nedaleko od nich se rýsoval vchod do podzemí.
Těžké pancéřové dveře působily nedobytným dojmem. V očích rytířů to však byl ten nejmenší problém. Zajímalo je spíš, co se ukrývá uvnitř. První temné vlny Síly totiž pronikaly až sem.
I ostatní transportéry už vyložily svůj náklad, takže se vznesly. Po modrém nebi se proháněly stíhačky. Zledovatělý sníh jim křupal pod nohama, když se vydali směrem k bunkru. Rytíři postupovali roztroušeně, aby snížili riziko zásahu.
Až ke vchodu se dostali bez problémů. Dva týmy zůstaly hlídat venku a zbytek rytířů vstoupil dovnitř.
Nik ihned pocítil tu nepříjemnou změnu v toku Síly. To místo je Zlé, napadlo ho vysvětlení. Skutečně! Jakoby z každého kamene vystupovalo Zlo. Temnota, která panovala uvnitř to vše akorát umocňovala.
Luboše s Risou zavřeli do cel v jednom z nejhlubších pater. Rytíři tedy začali sestupovat do podzemí…
( – - – )
Už dlouho vysílala Sílu všemi možnými směry. Postupně si dokonce i zvykla na zdejší divnou atmosféru, která prýštila z místní Síly. Přišla jí známá. Už jsem to někdy cítila, říkala si pořád dokola.
A taky, že ano! Vždyť pořád ještě jsem na té ledové planetě! došlo jí. Byla překvapená. Nechápala chování Temné strany. Pak ji napadlo, jak by se to celé mohlo vyvíjet. Opuštěná planeta mimo galaxii, bunkr hluboko podzemí…
Důsledky ani nechtěla domyslet. Už teď měla velikou žízeň. A po vodě tady nebylo ani stopy. Naposledy jedla, ve stíhačce, když se přibližovali k planetě. Cestovní strava je sice výživná… Skutečně se jí nechtělo myslet na to, jak by to mohlo dopadnout.
Ale ani ten nejsilnější rytíř Síly nemůže žít jenom ze vzduchu… Další myšlenka nahlodávala její obranu.
Podle všeho je Temný vévoda s regentem už dávno pryč. A Síla jí říkala, že tu už nikdo jiný nejspíš ani není. Pokud se sem ještě někdy Temný vévoda vrátí, najde tu už nejspíš jen její mrtvolu.
Když mě ale nechali tady, kde je Luboš? ptala se sama sebe. Něco jí však říkalo, že by měl být také tady. Proč ho ale necítím? divila se.
Nejspíš to asi bude poruchami v místní Síle, vysvětlila si problém nakonec. Pokusila se tedy sladit své vnímání Síly se zdejší Sílou. Pochvíli se obraz projasnil. Síla na její výzvy už neodpovídala tak zdráhavě jako předtím.
Cítila Lubošovu slabou přítomnost. Asi bude někde daleko, pomyslela si. Pak se ale obraz ještě víc zaostřil. Vždyť on je zraněný!
Risa se lekla. Chvilkově ztratila spojení se Sílou. Obraz zmizel, ale pak se znovu objevil. Propátrala celý komplex, aby zjistila, jestli se tu někde neukrývá nějaký Temný rytíř. I teď byla odpověď záporná.
Vojáci tu ale jsou. I přes strach o Luboše, jí bylo mnohem lépe než před chvílí. Pochopila totiž zákonitosti zdejší Síly, takže už na ní nepůsobila tak stresujícím dojmem. Navíc zjistila, jak se odsud dostat.
Našla totiž spínač silového pole, které jí bránilo projít dveřmi. Samotné dveře pro ni samozřejmě problém nebyly. Síle totiž neodolal ani ten nejlepší zámek v galaxii. Vypnula spínač.
Silové pole během zlomku vteřiny zmizelo. Chvíli po té povolil i zámek. Risa se protáhla pootevřenými dveřmi a zmizela ve tmě chodby. Ošklivé šedé cele nevěnovala ani krátký pohled na rozloučenou.
Zpočátku ji zarazila prázdnota, která chodbu vyplňovala. Brzy však v Síle objevila něco známého.
Soustředit se na Sílu, pro ni bylo velmi těžké, takže ještě nevěděla, co přesně to je. I když se jí podařilo pochopit zdejší Sílu, potřebovala na to mnoho energie. To něco ji ale intenzivně lákalo k sobě.
Rozhodla se tomu tedy přijít na kloub. Vydala se dál opuštěnými chodbami. Obklopovaly ji nepříjemné tmavé stěny a stíny Zla, které z nich vylézaly. Chvílemi se jí zdálo, jakoby za každým rohem číhal sám Temný vévoda s červeným mečem v ruce a chystal se na skočit.
Jak, šla dál, Síla vířila stále silněji. To musí být jedině rytíři Síly! uvědomila si. Rozběhla se k nim. Vstoupila do prostorné místnosti.
Uprostřed stála skupinka pěti rytířů Síly. Dva z nich už nejspíš byli mistři. A ten světlovlasý kluk musí být Nik, pomyslela si. Všichni drželi v rukou aktivované meče, zdálo se, že před chvílí s někým bojovali.
Na zemi kolem nich leželo několik mrtvých vojáků. Jejich černé uniformy dokonale pohlcovaly světlo. Až na zkrvavená místa a bílé tváře vypadaly jako velké černé fleky. Skupinka pomalu přešla k ní.
„Ty jsi Risa viď,“ začal Nik. „Jsi v pořádku? Trochu jsme se ztratili. Nevíš, kde drží Lubu. Je to tu trochu zvláštní. Cítím ho jen slabě…“
Risa neznatelně přikývla. Zaraženě koukal na Nika. Už toho o něm hodně slyšela. Prostě nevěděla, jak má začít.
„Asi ti je zima, viď?“ zeptal se Nik a svlékl si svůj termoplášť. Rise se opět podařilo pouze přikývnout, takže jí Nik přehodil plášť přes ramena.
„Díky,“ pronesla tiše a lehce se přitom zarděla.
„To je v pořádku,“ usmál se Nik. Úsměv projasnil jeho tvář, ale v očích se pořád udržel takový smutný pohled. „Přišli bysme pro vás dřív, ale nemohl jsem vás najít.“
Risu překvapilo, že se Nik nezmínil o velmistrovi. To opravdu má takové schopnosti? „To nevadí,“ mávla rukou. „Zkusím tě k Lubovi zavést. Taky ho ale cítím jen slabě. Je zraněný.“
„Já vím,“ souhlasil Nik.
I tentokrát Risu jeho odpověď překvapila. Cítila v něm však velmi silnou Sílu, která jeho slova potvrzovala. Co všechno ještě ví?
( – - – )
Ještě teď cítil ty kopance, kterými si vojáci zajistili, že se už příště nebude pokoušet o útěk. Připadal si celý rozlámaný a navíc ho pálila rána na noze. S obtížemi se zvedl z podlahy a doplazil se ke stěně.
Když se opíral zády o zeď ucítil další svá zranění. Po té ráně na lýtku ho asi nejvíc štvalo, že ho jeden voják praštil do oka. Nebyl to zrovna příjemný pocit, když mu otékalo víčko a on na jedno oko skoro neviděl.
Bolelo ho celé tělo, takže se pomalu stával vůči bolesti imunní. Skutečnost, že svou bolest tlumil pomocí Síly, mu přišla samozřejmá.
Zdravým okem se podíval na svou pravou nohu. Část světlé nohavice byla spálená na uhel. Skrz seškvařenou kůži mu prosakovaly kapičky krve.
To se bude hojit dlouho, pomyslel si. On sám navíc neměl moc dobré výsledky v Silovém léčení. Docela by uvítal pomoc. Jenže s tím to bude horší. Nejspíš ho už postrádali. Luba věděl, že ho budou hledat.
Byl tu ale jeden problém. Nepodařilo se jim odeslat svou poslední polohu, takže než je najdou, bude trvat dlouho. A jestli nás odvezli pryč z té planety… napadlo Luboše, tak zatím všechny stopy vychladnou.
Ještě chvíli přemýšlel nad možností, že by je velmistr našel pomocí Síly. Ale tady byl také zádrhel. Zajal je sám Temný vévoda, takže ten se teď nejspíš bude snažit, aby je nikdo nikdy nenašel.
Pokud tedy nemá jiný plán, pomyslel si. Pak by tohle všechno mohla být past na rytíře Síly. Ani jedna z možností se Lubošovi zrovna nezamlouvala.
Čekat, než tady umře hladem nebo na svá zranění, se mu nechtělo. Utíkat v tomhle stavu rozhodně nepřicházelo v úvahu. Rozhodl se tedy, že se aspoň pokusí vyléčit své rány. Není na tom nic těžkého, dodával si odvahu.
Uklidnil se, jak jen to šlo. Pak se napojil na Sílu. Měl problémy udržovat s ní spojení. Jednak proto, že byl zraněný, a navíc i kvůli zdejší podivné atmosféře, která ho rozptylovala. Pak si představil své tělo.
Soustředil se hlavně na zranění na noze. Sestoupil hlouběji, aby viděl jednotlivé buňky. Potom zvýšil svou regenerační schopnost. Sledoval, jak se jednotlivé buňky rozdělují a vyplňují poškozená místa.
Udržet tenhle stav pro něj ale bylo stále těžší. Musel se hodně soustředit a to ho vyčerpávalo. Obraz se mu před očima vzdaloval. Probral se. Cítil se strašně unaveně, ale rána na noze vypadala o trochu lépe.
Zavřel oči a zvrátil hlavu. Potřeboval si odpočinout. Jeho srdce bušilo jak splašené. Cítil svou krev, jak mu pulzuje ve spáncích. Hlava mu třeštila a celé tělo ho bolelo. Sílu skoro nevnímal.
Pak ale zaslechl nějaké výstřely z výbojových zbraní. Chtěl otevřít oči, ale byl moc unavený. Slyšel, že zmizelo silové pole ve dveřích. Pak se těžké kovové dveře otevřely a několik lidí vešlo dovnitř.
Něco si říkali, ale on jejich hlasům nerozuměl. Potom se ho někdo dotkl a celého ho zalila vlna hřejivé léčivé Síly. Rázem se mu ulevilo. Tělo ho přestalo bolet a on zase pomalu začal vnímat.
Otok na oku mu splaskl a dokonce v sobě našel dost energie, aby otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Před ním stálo několik rytířů Síly a mistrů. Těsně u něj byl Nik a vedle něj Risa. Nik k němu vysílal mohutné proudy léčivé Síly.
Chtěl se zvednout, ale ostatní ho zadrželi. Pokusil se něco říct, ale zjistil, že ještě nemůže mluvit. Pak ho někdo zvednul.
Nohy se mu podlamovaly, ale Nik s Risou ho podpírali. Společně vyšli z cely do tmy chodby. Ještě než znovu upadl do bezvědomí, spatřil těla několika mrtvých vojáků…
Komentáře
Přidání komentáře...